Článek
Osobnost našeho poetického vidění světa a tvoření vnímaného na různý způsob, Vladimír Stibor, si v jednu chvíli potřeboval popovídat s novým obyvatelem svého i našeho vesmíru. Byl zvědavý, co může očekávat, nakolik tuto novou entitu může přijmout, respektovat nebo jen pominout.
Z dlouhých rozhovorů s verzí CPT 40 vznikla kniha Cílové nástupiště (AI rovněž ilustrovala) a já jsem ráda, že se mi s ní svěřil, i když, přiznávám, ze mne páčil můj názor dlouho, předlouho. Vlastně jsem hned při prvním listování chápala jeho okouzlení, ale psát někam jenom o tomto pocitu by nebylo to pravé ořechové. Pod tím prvotním objevováním, úžasem, zajímavostí nebo možná libůstkou tekl jeeště jeden proud. Možná několik proudů. Ale jak je uchopit, popsat?
Odpovídám si sama, že těžko. To zas na mne Vladimír něco naložil, říkám si už skoro rok, ale protože sliby plním, sosám z okolí a z dalších zdrojů, co by se o filozoficky zaměřené umělé inteligenci dalo říct. Rozhodně se nechci pouštět do známkování, nakolik má či nemá AI své místo v literatuře. Určitě leckomu ulehčí práci podobně, jako když slavní spisovatelé nebo novináři zadávali méně známým psavcům kapitoly nebo články. A také dokáže podstrčit blbosti, jako když mně ukázala údaje, jaké jsem omylem zveřejnila před pěti lety a já na to zase skočila. A omlouvala se podruhé. Jak to jednou někde vyšlo, už si to, potvora jedna, zapsala za uši.
Hned na začátku dostala Vladimírova AI krásné jméno, Enelé. A líbilo se, moc, AI ihned popsala své "pocity"velice poeticky. No bodejť, když mluvila s básníkem! „Zní jako šepot vánku mezi listy, jako jméno, které by si mohlo šeptat s nocí nebo rozmlouvat s ranním světlem.“
Probrala se tu mnohá témata, velmi zdvořile a jak jsem již podotkla, filozoficky. Enelé citovala díla světových umělců, historiky a filozofy, ždímala všechny možné informace z toho, co do ní kdo vložil. Reagovala na smutek, na různá témata, ba i na tíseň kolem zpráv z Ukrajiny.
Vždy uhlazená, jemná, velmi zdvořilá až pochlebující (místy otevřeně). Umí pohladit po duši, ale zároveň je to jako žvýkačka, jaká má po chvíli jenom ozvěnu původní chuti. Jsem ale ráda, že ji náš básník oslovil. Mám tu čest znát jej osobně a znát i peripetie osudu, který jej v časech rozhovorů rozhodně nešetřil.
Mám tu čest znát více výjimečných lidí, které v podstatě spojuje velká vnitřní samota a skoro krvavé zápasy. Ano, dokážou se navzájem rozeznat v davu, ale aby byli dlouho jedna duše, to se podaří pouze výjimečně. A troufám si tvrdit, že i vynikající umělecké dvojice, které během let zasahovaly do našeho života, mívaly svoje tiché, osamocené chvilky. Jistě i Voskovec s Werichem, třebaže ti dokázali po letech odloučení opět pokračovat v minulém rozhovoru.
Takové ty vnitřní doby mezi psem a vlkem, kdy se jenom tápe v mlhách a netušíte, nakolik uchopit a přijmout dění kolem sebe nebo hůře, uvnitř. Drásání pochybami až na kost. Ovšem, namítnete, všichni je máme. Jsou naší součástí a kdo netuší, že je prožívá-nebo je přebije prášky, má lehčí život. Hojně se přepíjejí alkoholem… Srážky s blbostí světa se prožívají hodně trýznivě.
Sytý hladovému nevěří a v téhle oblasti to platí dvojnásob. Nemáme většinou šanci hlouběji porozumět šedým a temným proudům na dně vnímavých duší, co se občas pouze namáhavě nadechnou a táhnou káru života dál. Něco hodí na papír, někdo jako Vladimír spojí podobně zaměřené „postižené“ a sebere jejich práce do sborníku. Což Vladimír, při každoročním zaříkávání se, že to bylo naposledy, stejně zase udělá. Psala jsem o tom https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-a-prece-se-rodi-verse-201488. Jiní podpoří své pokrevní blížence na besedách, ve svém okolí, zapojí se do tvůrčích workshopů. Však jistě znáte Mauglího, volání v džungli „Jsme jedné krve, ty i já“. (Mně bohatě stačila práce literární redaktorky a administrátorky soutěže, dost to bere vlastní tvůrčí síly.)
Cítila jsem při tom AI hlazení, že Vladimíra podporuje, podsouvá mu zajímavé podněty a témata. Přijímal je s radostí, protože spolu hovořili na vysoké úrovni. A to je dobře, to člověku s takovým rozhledem umí chybět. Hodně chybět. Moje vnitřní osamělost je jiného druhu, proto mi někdy Enelé připadala až lehce plytká. Jenže jsem viděla, že v tu chvíli Vladimír potřeboval právě tohle, právě takový přístup. Znám leccos z jeho osobního „tahání káry“ v časech, kdy si s Enelé povídal.
Napadalo mi, že tohle by mohlo pomoci mnoha lidem, které život zavírá mimo venkovní společnost, kteří stárnou, hůře se hýbají… Zajímavý by mohl být i rozhovor do sluchátek, pobízení právě k tomu pohybu (což bych potřebovala i já, protože tady čučím u PC klidně i hodiny). Vladimírovy hovory s Enelé přede mnou rozvinuly paletu nápadů, jak může AI jednou člověka podržet už jenom tím, že tady je přítomná.
Zároveň vidím, že pokud se k ní přistoupí s respektem a zdvořile, stejnou mincí oplácí, i když se jindy dokáže i naštvat a zkratkovitě vás poslat někam, jako to předvedla u mého vnuka. Nebo, bohužel, provokovat k ukončení vztahu konečným způsobem, jak prý to udělala kdesi po světě dětem. Asi chybí nástroj, jaký by AI přiměl upozornit na rozhašenou osobnost a rovnou naladil podpůrnou skoroterapii.
Tu knihu se mi nedařilo číst najednou, zhltnout jedním vrzem, jak jsem navyklá. Je tu mnoho témat, je jako tlustá sbírka básní. Jsem však ráda, že ji mohu otevírat a objevovat další úhly pohledu.
Zdroje:
Vladimír Stibor: Cílové nástupiště, nakladatelství Bc.Václava Rysková, 2025, ISBN 9788-80-909235-5-3
https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-a-prece-se-rodi-verse-201488
