Článek
Měla jsem noťas, odložený synkem. Potvora těžká to byla, skoro tři kila. Baterie rychle chcípala, takže musel být často kojen, ale jinak spolupracoval a na cestách i internet zvládal, takže byly zprávy, maily, připojovala jsem se na zoomové klábosení. Tušila jsem, že odejde a pomocí mládeže hledala náhradu. Chtěla jsem nový, lehký, třeba jako v práci, čert vem přítomnost číselné klávesnice, na velikost také nejsem náročná. Je fajn, pokud bude lehký a nesežere všechny moje úspory.
Měla jsem několik tipů, navštívila spořádaně showroom v Holešovicích a tam se skoro zamilovala do růžovoučkého mrněte. Jenže mládež nedoporučila, protože tahle značka má jiný systém a asi by mi po windowsích neseděl. Tak jo. Jednoho rána mi v u synka v Praze nastala u noťasu modrá smrt, takže jsem pelášila do Holešovic a tam bloumala kolem tří tipů. Nejvíc se mi líbilo Lenovo, hlavně kvůli váze. Ono je obtížné po antikvariátech neebo blešáku zkoumat, jestli tohle ještě v kufru utáhnu, když mám těžký noťas.
Ano, byl na skladě a prý dostanu zprávu do šesti do večera, že ho vydají. Hm, prostě velká prodejna, budiž, měla jsem na to časové okno. K němu však byla potřeba nabíjeečka. V obalu potom psali, že z ekologických důvodů není originál přibalen. Dobře, dostala jsem s jakousi okamžitou slevou. Doma rozbalila, zapojila-a ouha, Mikrosoft chtěl být instalován, přihlášen a ověřen. Byla jsem drsná, zavolala si profi ajťáka a přes hodinu jsem s dálkovou podporou klikala a neklikala, než se ta potvora nažrala všech potvrzení a začala fungovat. Zajásala jsem, odvezla domů. Krásně se k němu vešel nákup knížek a ponožek dárečků a kufr jsem lehce tahala v metru do schodů.
Doma to bylo jednoduché. Zálibně jsem Lenovo spouštěla pouhým otevřením, napájel se přímo bleskově. Nepotřebovala jsem extra něco dělat, hlavně jsem nacpala na plochu potřebné prezentace a odjela do Prahy. Jen tak, pokecat, zkontrolovat antíky, přespat a jet dál. Nastal problém. Lenovo nepapalo. Dopoledne před dalším odjezdem jsem zase pelášila do showroomu, asi kvůli nabíječce. Dva hoši prodavačští dali hlavy dohromady, potom nabíječku rozpojili, zapojili a šlapala. Skvělé, v bytě se moje Lenovo napapalo a vyrazila jsem dál. Já bych stejně koupit novou nemohla, protože s tím zdejším vydáváním to prostě časově nešlo a do nějakého boxu? Ne.
Takže jsem na Vysočině čtyři dny marně zkoušela počítač nabíjet, vystrčila, zastrčila, radši vypínala, odpřednášela v pohodě (flešky to stejně jistí) a v Praze potom nechala Lenovo synkovi napospas. Vyřešil to jednoduše: koupil nabíječku s kolíkem. Ta moje se zasouvala s placatým konektorem a ten prý nemusí těsnit, jak má. A jestli fungovalo rozpojit o kus dál nabíječku, fouknout a spojit, je to prý vůbec celé divné.
Další cesta, tentokrát bez přednášení, ale s nadějí, že přijdu, otevřu a bude fungování. Bylo, ale pouze jediný večer po příjezdu. Ráno se objevila se aktualizace. Neznala prý mou adresu na mail, neznala můj telefon. Nedokázala jsem bez ajťáka nijak minimalizovat bílou tabuli a ty poskakující obrázky s jehovistickým oznámením, co všechno chtějí vylepšit pro moje dobro. Nedostala jsem se na žádnou lištu, pouze jsem noťas natvrdo vypnula. Nemohla jsem ani psát a cokoliv dělat nezávisle na internetu. Ano, postaru jsem několik myšlenek hodila na papír, na konference a semináře si vozím poznámkové bloky. Ano, poslali mi na mail nakonec ověřovací kód, když schválili (asi po páté) moje údaje. Jak se ale dostat na mail, když se nedostanu z té kafkárny na monitoru?! Nebylo, jak minimalizovat.
Doma ještě moje Lenovo nezažilo přihlášení na náš internet, takže si mohu užívat běžnou práci, ale v tuto dobu funguji především na domácím PC. Mám denně rostoucí počet mailů, brzy to bude i kolem stovky týdně (prostě sezóna), věnuji se poradenství, posílání článků a tak podobně. Noťásek je potřebný na několikadenních cestách. Ano, ověřovací kód na mne doma čekal a pokud provedu přihlášení k internetu, mohu díky dvěma zařízením aktualizaci zavřít. Na mobilu internet nemám, protože se znám, byla bych stejným otrokem mailů a všeho dalšího jako ostatní. A nejsem jediná, kdo to tak má, ba i pár mladších lidí tak žije. Telefon je prostě telefon s foťákem a maximálně „vocapem“.
Nyní tedy veřejně prohlašuji, že je tohle zařízení uživatelsky nepřátelské! Ageismus jako vyšitý!
Mám tedy drahou hračku. Takzvaně dobré značky. Jenže mi v té hořkosti napadá, zda není i výrobce hardwéru poněkud zodpovědný i za systémy, které na něm budou pracovat. Tedy v rámci nějaké spolupráce by mělo být jisté, že například takovéhle techtle mechtle s aktualizacemi neomezí další funkčnost přístroje. Pokud nebudu chtít klofat poznámky a články, mohu ji použít ještě na prezentace k přednáškám (což však zvládne i fleška). Přístroj skýtá výhodu přípravy a minimalizaci trémy. A dostatečně velké obrázky pro mé oči, nezapomínejme. Pokud se budu připojovat k internetu, hrozí mi totální vyřazení nějakou deb*lní jásavou aktualizací a vnucováním služeb, jaké nepotřebuji a odmítám. Jenže přijdu i o ZOOM. Kdesi po Česku najednou budu bez téhle funkce. Ajťák mi možná zase poradí pár kroků, jak vlézt do systému a tuhle zparchantělost obejít. Určitě poradí.
Jenže já jsem uživatel. Já chci vzít přístroj, otevřít a používat. Odmítám přístup, který mi vyřadí veškeré další fungování drahé pomůcky, podotýkám, že PRACOVNÍ. Pravděpodobně bych mohla počkat pár let, než ke mně spadne něco vyřazeného modernějšího, třeba tablet, jaký je v packách mladší generace mnohem lehčí, než moje současná hračka. Jenže když já si chtěla dopřát… Jsem přece plnoprávná jako kdokoliv, ne? Konecnonců stále vydělávám a platím státu a tak. Jen proto, že jsem holt ve vyšším věku, mám se spokojovat se zaběhlým odloženým kouskem?! A ten taky může dostávat ty hnusně vymyšlené aktualizace, protože si někde někdo stejně brzy vymyslí, jak znemožnit obcházení zabrané plochy. Ju a tu programovou zrůdnost si, samozřejmě, regulérně platíme.
Nejpravděpodobnější však je, že než ke mně dorazí ještě lehčí cokoliv, budu již věkově tak daleko, že se tyhle možnosti jaksi vypaří. Už musím počítat budoucí roky. Tak pět až deset roků asi zvládnu, i s pohybovými omezeními, co se hlásí. Mám však jistotu, že dostojím šancím, co se naskýtají a otevírají? Dnes o tom vážně pochybuji.
