Článek
V roce 2018 se v Lucembursku chystal velký světový sborník o válce. Napište cokoliv, jakoukoliv formou, zněla výzva. Hned mne napadl dědečkův příběh a kápla jsem tím autorům myšlenky do noty. Nepotřebovali nic jiného, než napsat to česky, překlad do angličtiny byl už na nich, u nás nad projektem bdělo rakouské velvyslanectví. Tímto opět děkuji za tu čest a také vyjadřuji uznání za celou spolupráci.
Dostala jsem autorský výtisk THE MANY FACES OF 1918 a protože sborník vzbudil velký zájem (šel do mnoha univerzitních knihoven, takže jsem na místech, o jakých jsem ani nesnila), tiskl se ještě jednou. Pro mne tu byl tím pádem ještě jeden autoráček. A dostala ho sestřenka, kterou dědeček vychoval. O téhle části jeho života neměla ani zdání, děda uměl několik jazyků, ale ona netušila, proč. Tohle mi vypravovala mamka s vrtěním hlavou, cože ho to popadlo, když see v Oděse tak skvěle zavedl a žil si jako pán. Já tím získala další vyprávění o něm, takže přede mnou stál člověk jako z masa a kostí, nejenom idealizovaná vzpomínka. Moc se od ní nelišil.
Ba co hůř (nebo líp?), začaly ke mně přicházet artefakty, které se legionářů týkaly a já díky tomu obracím v prstech dědečkovy stopy. Mamka se toho nedožila, bohužel, ale dnes o té době přednáším na různý způsob. O dětech, které legionáři přivezli s sebou a museli jim, samozřejmě, zřídit i školu, o stopách v literatuře, o Velké válce obecně, samozřejmě i o životě na Ašsku a zdejší době poválečné, což byla docela jízda. O obrovském vlastenectví, jak ho tehdy lidé vnímali a jak mi dnes i padesátiletí posluchači přicházejí říkat, že ho nejsou schopni pochopit. Jistě nejsou sami, nad tím se zamýšlela už i mamka, protože čest, vlastenectví a statečnost se posouvají jinam, než když tehdejší lidé cítili-a nebáli se pro to, co měli v srdci, projít jatkami.
Na řadě je několik obrázků. V seznamu Sibiřské armády byl hned na první stránce i dědeček-noviny jsou velice vetché, ale pár lidem jsem jejich předky našla. Nemám všechna čísla, bohužel.
noviny
A tady důkaz: mezi medailonky autorů :-)
The Many Faces
Kniha
Veliká věc
Anna Šochová
Den jako každý jiný, Šicí stroje, metry látek, stříhání dílů, špendlení dílů, Ljuska stehuje a Marja rozžehluje. Šatna je prázdná, dnes žádná dáma na zkoušku nepřijde, jen několik zákaznic posoudí nové modely. Co je to? Děvčata zvedají hlavy od strojů. Alois již také slyší rozruch v salónu. Ohlédl se, šicí stroje opět zrychlily. Mladý mistr zamířil k šatně. Za jejími dveřmi poznal kamarádův hlas.
„Pardón, milostivá, ale já mu to musím říct. Musím, víte?! Hej, Vídeňáku, pocem!“
Vašek Malina pokřikuje česky v ruském domě?!
„Copak to je?!“
Alois děvčata přísně napomenul, luskl a Ljuska hned přiskočila, podala sako, uhladila na ramenou. Tak to měl rád. Před zrcadlem pouze uhladil vlasy a vstoupil do světa vídeňské módy - který on sám pro Oděsu stvořil.
„Malino, co vyvádíš? Celá dílna je vzhůru nohama! Copak jsem ti neříkal, že mám důležitou zakázku?“
Statný mládenec se obloukem vyhnul rozčilené Sofii Michajlovně a stiskl kamaráda v objetí.
„Je to tady, mistříčku! Lojzíku zlatá, už povolili!“
Alois koutkem oka zahlédl, jak paní Sofie strnula. V křeslech za ní seděla madam Goldstacherová s dcerou. Velká honorace! Obě dámy sledovaly Malinu rozpačitě. Madam očividně váhala, má-li se tvářit pohoršeně nebo pobaveně. Krajan se nechoval pouze humpolácky, nýbrž přímo skandálně. Alois se rychle vymanil z jeho sevření.
„Jistě, jistě, kamaráde, promluvme si vzadu. Dámy tě jistě omluví,“ uklonil se směrem ke křeslům. Ukázal Malinovi na dveře do šatny. Ten se již také ukláněl s kloboukem, přitisklým na hruď. Dámy se usmály. Alois hbitě pochválil slečniny tváře i oči, rozsvícené pobavením, paní matce se svěřil s novou zásobou hedvábného taftu.
„Nádherné barvy, velkomožná paní! Slečně bych si dovolil nabídnout modrou kolekci,“ luskl a již je tu Táňa se záplavou měkkého gabardénu. Alois je schopný obchodník, dámy zaujal a mohl přenechat Sofii Michajlovně.
Vaškova zpráva je převratná. Všechno rozbíjí, přitom slibuje a láká. Čím vlastně? Bál se a těšil zároveň. S Vaškem do salonu vtrhla špína a smrad zákopů, křik a umírání. Jen lehce s tím zavanuly naděje a sny, které sdíleli v zákopech a zajetí.
Aloise ani nenapadlo pokřikujícího Vaška vykázat, přestože Sofie Michajlovna během oné nepřístojnosti očividně trpěla. Ovšem, Alois proměnil zavedenou dílnu jejího muže na salon vysoké úrovně, okouzloval oděské paničky vídeňskými střihy, užíval si závětří. Jenže paměť neztratil, svých zásad se drží dál, kamarád Malina má dveře otevřené. Ještě stojí v dílně?! Nakrucuje si knír, plete ruštinu s češtinou. Děvčata se chichotají – a práce stojí!
„Slečny?!“
Alois tleskl, a hrrr, stroje se opět rozjely.
„Tak pojď,“ strkal Vaška do své komory, posadil ke stolu, nalil vodku a ukrojil kousek chleba. V duchu děkoval Sofii Michajlovně. Než vstoupili, nechala sem poslat vodku i zákusky.
„Povídej, všechno a popořádku.“
To bylo novinek! Od bitvy u Zborova se Češi jenjen třásli, aby mohli jako dobrovolníci vstoupit do ruského vojska. Aby s Kerenským udolali dusnou rakouskou monarchii, pomohli české zemi svobodně dýchat. Pravda, krejčovský mistr Alois Josefovič měl trochu jiné postavení. Žil ve Vídni, ale přece jenom se narodil v Čechách, strávil tu dětství a později mezi Čechy ve Vídni chodíval. Nebyl jediný, kdo se ze zajateckého tábora rychle dostal a v Oděse si polepšil. Například truhlář Vašek měl také práce dost. Válka z Oděsy a okolí odvála do zákopů mnoho mužů. Kde zastal práci šikovný Čech nebo Slovák, tam by je nejradši zlatem vyvažovali.
„Prozatímní vláda to schválila, můžeme nastoupit! Chápeš tu příležitost? Svou vlastní zemi si vybojujeme, člověče! Má to smysl, má, vždyť i českou národní radu tady na Rusi máme! O Masarykovi jsi jistě slyšel, ten všechno vede!“
„Počkej, počkej, kde nabírají a jak? Vždyť jsme přísahali císařpánu. Vašku, to je vážná věc! U Zborova, sám jsi mi kolikrát vyprávěl, byli přece krajané z Varšavy, Volyně a širé Rusi, jak se tu říká. Těm veleli jenom Rusové, těm oni přísahali. Nevadí, že nejdřív carovi, který odstoupil, Prozatímní vláda je převzala, přísahu neporušili, ale pro nás je to jiné.“
Dolil Vaškovi do stakanu, do sebe obrátil druhý. Dobrá vodka, silná, kouskem voňavého chleba zakousnutá. Potom okurčička, dobře naložená, kousek slaniny. Vodka a chléb byly tím prvním, čím ho tato veliká země kdysi přivítala. Ať procházeli jakoukoliv bídou, vodka a chléb je provázely, vždy věstily lepší chvíle. Snad tomu bude i teď. Rozjařený Vašek se smál a plácal Aloise po rameni.
„Člověče drahá, copak to můžem poměřit? Rakouský kolos má hliněné nohy, už se kácí, nohy se mu drolí, jen postrčit a buch! Revoluce, kamaráde, jen číhá na správný okamžik. My jí pomůžeme, co říkáš? Vlastní zemi budeme mít! Lojzíku, snad by ses těch hliněných střepů nelekal?!“
„Nelekám se,“ zavrtěl Alois hlavou. „Vždy jsem dostál povinnostem a nic nešidil. Je tady živnost, zakázky, ještě musím…“
„Nic nemusíš, Lojzíku, nic. Válka už skončí, starej mistr se vrátí, co potom? Chceš zůstat v téhle zemi nebo dělat něco doma, pro naši vlast?“
Malina měl všecičko jasné. Vodka i Aloisovi odlehčila od vážných myšlenek, přesto pozorně naslouchal novému líčení slavné bitvy u Zborova. Rozčílil se, když Vašek líčil, jak Maďaři na nějakém vršíku, Mogila se to jmenovalo, kosili našince jako obilí. Nebo to Mogilou nazvali, až byla ta zem rudá českou krví?! Češi bojovali na obou stranách? Nepřeběhli od Rakušáků, proti vlastním že šli bez lítosti a svědomí?! Jako by znovu zaslechl křik, střelbu, viděl tu hrůzu po ztečích, na kterou mezi róbami pozapomněl.
Dlouho seděli a povídali. Setmělo se, než Vaška vyprovodil, ale domů nespěchal. Domů? Oděsa je veliké město, bohaté jako Vídeň. Bulváry, přepychové paláce i malé uličky, směsice mnoha národů. I Čechy tu Alois mohl potkávat, dávno usazené – snad nejslavnější z nich tady diriguje v Opeře! Mají tu moře, které si Alois okamžitě zamiloval. To třeba česká Praha nemá. Přesto se mu zaryla do paměti. Jedinkrát ji navštívil a nikdy nezapomněl.
Čechy, kdysi slavné království, národ, který zvedá hlavu. Veliká příležitost, veliká věc, která před Aloisem stojí. Na straně jedné hrdost, k níž se rád již ve Vídni připojoval, touha být co platným utlačené vlasti. Na straně druhé čest, dané slovo, přísaha. Vojenská čest čpí krví, zmrzačením a slepotou, jak to vídá u žebráků, co válka vyplivla do zázemí. Čím je však muž beze cti? Alois dané slovo nezruší, když se mu znelíbí. Proti snům o svobodě stojí závazky, které přijal právě zde. Někde tu hrají? Zaslechl valčík…
Tanec a smích se postavily proti strachu z kulek a bodáků. Zamrazilo ho, i když byl teplý večer. Bláhové předstírání! Před válkou se neschováš, zuří dál a všude. Zatím jen zázrakem krásnou Oděsu ušetřila. Kdykoliv vpadne, všechno nelítostně vyplení, zničí. Oděsa je přístav, vojáku, strategické místo!
Vrátil se do dílny, prohlížel denní práce šiček. Správně sesazené vzory, rovné stehy, začištěno, nenašel chybičku. Zákaznice budou spokojené.
„Tady jsi, holoubku,“ vzdychla za ním paní domu. Alois ukázal na pannu s našpendleným živůtkem:
„Tohle musí Ljuska sestehovat hned zítra na zkoušku. Nemělo by to nikde táhnout, ale kdoví, paní přednostová se týden od týdne mění.“
„Tloustne před očima, jako kdyby se čekala,“ upřesnila Sofie Michajlovna. Když Alois mlčel, zeptala se tiše:
„Zlé zprávy?“
„Kdo ví,“ pokrčil rameny Alois. Co by jí měl povědět?
„Všechny dámy chtějí být elegantní, vídeňskou módu,“ začala Sofie Michajlovna zeširoka. „Bůh se nad námi všemi smiloval, že tě zavedl sem. Matce Boží zapaluji svíčku o každé neděli.“
Co tou řečí sleduje?! Pootočil se, pozoroval, jak tu stojí, v prstech tiskne kapesníček. Mluvila tiše, důrazně, jako kdyby mu každé slovo chtěla vtlačit do uší a dál do hlavy.
„Třebaže do chrámu nechodíš, i tebe Bůh přijal, zahrnul mnoha dary, Aloisi Josefoviči. Jsi mladý, hezký, vybraného chování, s každým se domluvíš. Vynikající mistr řemesla, právě zde na tom pravém místě. Čeká tě bohatství, uznání, dobrý život.“
Jak je Oděsa velká, zprávy se šíří rychle, ona o tom povolení ví, došlo mu. Pozoroval svou domácí. Sofie Michajlovna se drobně třásla. Od buclatých rukou po ramena. Bledá byla celá, už i rty se jí třásly.
„Říkají, že všichni vaši půjdou. Že všichni chtějí do války. Loučí se, chystají. Proč?!“
„Zrodí se naše vlast,“ odpověděl stejně tiše. Mlčela, náhle se zprudka nadechla a dupla.
„Vlast, jakápak?! Co ty máš s nimi společného? Ty jsi z Vídně, ze samého srdce Rakouska! Tam je tvoje otčina!“
Zavrtěl hlavou. Vídeň? Velký svět, ale ne jeho domov. Vyrůstal v městečku na jihu Čech, než ho vzal vídeňský otčím do učení.
„Jsem Čech, stejně jako Vašek a další. Moje matka…“
Sofii Michajlovnu neumlčel. Znovu dupla, založila ruce v bok.
„Matka možná, ale otec?! Před svatbou tě porodila, k rodině odložila. Tady tě nikdo nesoudí, máš jméno, jsi pán!“
Alois se zamračil. I tady ho nemanželský původ pronásleduje? Dokud otčím neuznal jeho pracovitost a nadání, byl jenom trpěný a do Čech odložený. Ani se sestrami se nesblížil.
„Sofie Michajlovno,“ řekl odměřeně, „nejsem panchart, nýbrž levoboček. Rodina se postarala o mé vychování. Já sám o češství rozhodl.“
Jeho matka sice dostala veliké odbytné dávno předtím, než se narodil, ale jednou ho do toho paláce, kde bývala panskou, zavedla. Kdo by si minulost neupravil, aby sám sebe lepšího neviděl? Bouchl se do hrudi.
„Srdce rozhoduje a v něm jsem Čech!“
Rozplakala se, padla na kolena. Mezi vzlyky žadonila:
„Jen vzpomeň, jak jsi křičíval ze spaní, v jaké špíně ses v zákopech válel! Jako nitka jsi byl hubený, zavšivený! Pomysli, holoubku, co všechno zahazuješ! Vlastní dceru ti dám, dům, celý náš majetek. Kdyby se muž vrátil, bude zbídačený a přijme, co ti dám. Jenom zůstaň, zůstaň, prosím!“
Zavrtěl hlavou. Irině je pouhých třináct, jak mu ji může slibovat? Tolik je zoufalá? Díval se na ni jako na lesklého ptáčka, kterého by měl soucitně sebrat ze země a vrátit na bidýlko. Pomohl jí vstát. Už bylo rozhodnuto.
V Oděse má jméno jako mistr, znalec, ba i kavalír, ale co dál? Postavil se tu na vlastní nohy, vydobyl si uznání. Jenže tím spíše cítí, že dokáže mnohem víc. Je mu pouhých šestadvacet, nemůže, nesmí ustrnout! Obstojí v novém, velikém boji. Rodí se nový svět, volá ho, potřebuje. Možná i jeho krev – a má ji mít.
Tak se můj dědeček Alois Čeněk vydal znovu do války. Bránil s kamarády Transsibiřskou magistrálu a byl mezi těmi, kdo se ve Vladivostoku nalodili a vrátili přes Kanadu. Domů, do Prahy.
Zdroje: THE MANY FACESOF 1918, made in Luxembourg (za účasti evropských a USA velvyslanectví a Ministerstva kultury Lucemburska)
