Kterak bývali naši učitelé pilní

Všimla jsem si, že máte rádi obrázky. Potěším vás, budou a bude jich nemálo. Jak jsem uvedla, učitelé se nebáli pro své žáky vymýšlet cosi kratochvilného i poučného, zkrátka takovou pastičku, aby si dítka doma cvičila čtení i mozeček a ke všemu se občas i něco dalšího naučila.

Nebudu sahat hluboko do svědomí všem literátům kolem legendárního Malého čtenáře, který vycházel mezi lety 1882-1941. Nevím a nehledala jsem, kdo z nich byl v dalších letech učitelem, ale pravdou je, že ho prvních sedm roků vedli a vydávali poděbradští učitelé, zejména Gabriel Smetana a s nimi Josef Zelený, ředitel měšťanské školy v Polné. Potom se ho ujalo Vilímkovo nakladatelství.

Tahle obálka je natolik slavná, že se leckdo upamatuje, že ji semhle támhle asi zahlédnul. Věnujme se ale dalším, které vycházely třeba jenom krátce.

Redakční kruh se skládal z učitele Josefa Slezáka z Nového města nad Metují, správce školy Karla Michla v Hlinném, ale i vrchního soudního oficiála Josefa Landy z Náchoda. Předplatné přijímal pokladním Městské spořitelny v Náchodě. Mně se hodně líbí ta vlepená opravdová bankovka (1.ročník, rok 1924).

Těšínské děti měly podobný sešit a ten byl tak dobrý, že se začetly i myšky.

Tady se vyřádilo učitelů víc, protože to vydávala učitelská jednota v Orlové ve spolupráci s jednotami v okolí (Fryštát, Slezská Ostrava, Český Těšín, Frýdek, Karviná) a vydavatelské družstvo Těšínským dětem dokonce vydávalo i knížky. Tohle číslo je z dubna 1930, protože je věnováno čerstvému úmrtí Aloise Jiráska. Obsahuje i celostránkový, poněkud příšerně kreslený komiks o kocourkovi Flíčkovi (inspirovaný americkým kocourkem, podobně divným).

Hupsněme do Jižních Čech. Mrňavý Dětský koutek z roku 1904 (9,5 × 13,5cm) vydával Ota Havel, ale kdybyste ho mezi osobnostmi Blatné hledali, nenašli byste. Občas mu pomáhala paní L. Grossmannová-Berková, ale ani zde byste se už o ní nic nedozvěděli.

Tahle mrňavost ke mně připlula svázaná (šest čísel) a jak vidíte, každé číslo mělo na titulce nějakého velikána. A vycházela i díky reklamám, což u dalších časopisů vždycky nebylo. A dáme si další dílko, Dětský máj.

Jak vidíte, tady se podařilo zapojit i malíře, zkrátka a dobře, v Nymburce se na dětském časopise nešetřilo. Je rok 1907 a potřebujeme konkurovat Vilímkovi, určitě :-) Barevně i černobíle ho zdobil malíř Emil Pacovský a Ludvík Kuba. Mám svázané dva ročníky, takže se tu vynechávala titulní strana a proto netuším, zda se k panu učiteli Hrnčířovi nepřipojil někdo další.

Posuneme se ještě k Plzni, tady vycházel časopis pro katolickou školní mládež.

Opět jde o svázaný ročník, takže vidíme komiks na poslední straně předchozího čísla a protože je vtipný, určitě se zasmějete. Je tu Nový rok 1932 a kresba dětí na titulce určitě připomíná něčí styl… S autory ilustrací se tady moc nemazlili, udávali pouze Mikoláše Alše, ale my tušíme, že tohle mohla kreslit paní Fischerová-Kvěchová, co říkáte? V téhle době již byla známou kreslířkou a malířkou dětí.

A když katolíci, tak proč ne evangelíci? Časopis Malý Čechoslovák řídil profesor Antoním Stržínek a také má na obálce reklamu, tohle číslo na dámské klobouky. Proč byla oblíbenou barvou obálek dětských časopisů zelená napříč republikou, opravdu netuším.

Co bylo náplní časopisů (nebo spíš někdy časopejsků)? Určitě vždy něco z našich dějin, krátká pohádka, básně, ale také vtipy, hádanky (jaké vymýšlely rovněž samy děti). Byly tu obrázky kreslené, malované i fotografie, psalo se o aktuálních událostech, vždy přiměřeně věku čtenářů. Dokonce i romány na pokračování se najdou! Autory povídek a básní tu byli pánové i dámy, vesměs méně známých a zcela neznámých jmen (a u básní různé úrovně). Jazyk je poplatný době, někdy spisovný až k dnešnímu uzívání. Přesto jsou zajímavými svědky doby, s detaily dění, jaké jsme už zapomněli. A silně vlasteneckou notou, samozřejmě.

Dostávámee se k mému roky nejoblíbenějšímu (co se práce učitelské týče) časopisu, a to České dívce.

Tady si více dovolím hrábnout do historie. Před koncem 19.století se v zemích českých začalo zapomínat na lidovou tvořivost. Mimo jiné i proto, že se sem už dostávaly strojové krajky a kdo by se s tím patlal, když nebyl zájem, že. Jenže to neznáte ženské. Jak se začaly vzdělávat a mohly učit, objevily například na Kopaninách zanikající svět. A protože to byly nadšenkyně, začaly chodit po venkovských chalupách a zdejší stařenky prosit, ať je to či ono naučí. A stařenky rády učily. Nastal veliký návrat tohoto umění, ať pletení, háčkování, výšivek, tkaní. Dokonce jsem v jednom časopise z té doby našla „drb“, že na výstavě v Olomouci uváděli jakousi čelenku ze starého Egypta s tím, že dnes už nikdo netuší, jak se to dělalo. „Ale kdepak,“ ozvala se jedna poučená dáma,"tohle se dál dělá na našem venkově, krosienky to jsou!" A jakže se nejlépe šířilo povědomí o různorodosti ručních prací? Ano, časopisecky. Česká dívka měla přílohu fotografií, kde byly předváděny výrobky dívčích škol i návody na lidové nebo módní vzory.

Řekněte, není to nádhera? Moc ráda tenhle časopis vystavuji a lidé obdivují, co všechno se děvčata naučila dělat-a co je stále moderní, například taška. Nebo límečky. Nebo cokoliv.

Oni se i dnešní učitelé porůznu tuží a snaží, o prázdninách se rozhodně neflákají, jezdí se sami vzdělávat, vymýšlejí pro své žáky kde co. Sama jsem tu a tam půjčila materiály k žákovským pracem o nějaké osobnosti. Nebo podklady pro hravé učení. Jestli si totiž myslíte, že jsou výuková puzzle výsadou moderny, tak jste holt neviděli stoleté obrázky s vyřízlými otvory a příklady, kam se dosazuje správný výsledek, aby byl obrázek úplný. Například. Leccos tady už bylo a leccos naši učitelé vymýšlejí za pochodu. Jenom ta úcta k jejich práci velmi chybí. Bohužel.

Za pár dní začíná další školní rok a já všem učitelům děkuji za to, jak se snaží po všech stránkách. Moc jim přeji, aby se jejich povolání vrátila stará prestiž. Nejsou o nic horší nebo slabší než ti, kdo se před nimi snažili pro „své“ děti známé i neznámé dělat malé zázraky takřka z ničeho.