Několik dnů onoho srpna

Užijete si obrázků, co jsem naskenovala kvůli přednášce (a konečně našla). Ilustrují onu dobu před příchodem vojsk, včetně tušení souvislostí. Protože se vědělo, že u hranic číhají (a myslelo se že jen tak svou přítomností hrozí) naši „bratři“.

Občané oslovili předsednictvo ÚV KSČ, aby jednalo se sovětským ÚV o naší budoucnosti, hlavně kvůli demokracii.

Život tady vypadal docela normálně. Z dnešního hlediska. Všimněte si, že duchovní byli přijati prezidentem, což bylo třeba deset let předtím nevídané a nemožné. Natož zpráva o kongresu a papežovi.

A když už jsme u duchovních, odbočme k reportáži o jejich osudech. V únoru 1969 to ještě bylo možné

Vraťme se do srpna. Zpočátku se u nás věřilo v jakýsi omyl Sovětů.

Také studenti se ozvali.

Noviny vycházely i v neděli, v podstatě letákové. Lidé se báli o naše vedení.

Lidé napjatě čekali na další zprávy o našich představitelích v Moskvě.

Tisk byl docela odvážný, protože mezi lidmi to bouřilo.

A potom mám ještě třicátého srpna, po návratu „našich“. Začala žvanírna…

O den později se objevilo nevinné, hezké slovo normalizace.

Ještě 19. září vyšla oslava Dubčeka na titulce a slavný polibek Marty Kubišové. Tehdy to všichni cítili právě tak nadšeně…

Časopis Reportér se občas v zimě a na jaře 1969 dokázal pídit po nějaké neznámé minulosti, ale postupně nějak ztrácel zoubky.

Ještě zpátky k začátku normalizování. Lidé odsud ještě utíkali, jak jen to šlo. Tušili, že nebude lehko, přemýšleli, jak se odtud dostat. Reportér zkoušel jev zkoumat.

Začátek roku 1969 byl znamenaný krutou vzpourou proti dece, jaká padala na Česko. Proti hanbě, že tady strpíme okupaci. Lidé již rezignovali a oběti mladých mužů, ale i jedné dívky (Jan Palach, Jan Zajíc, Ryszard Siwiec, Sándor Bauer, Romas Kalanta, Elijahu Rips, Oleksa Hirnyk, Michal Lefčík, Evžen Plocek, Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Jan Bereš, Blanka Nacházelová… Celkem 29 jich známe) je pouze přiměly ke sklonění hlavy a pláči. Moje škola uctila památku Jana Palacha minutou ticha ve třídách, naše přerušila tělocvik. Po proslovech jednotlivých učitelů, že to byl strašný a přitom zbytečný čin… Byl opravdu, když se ho poté estébáci báli a snažili se, aby se na něj zapomnělo?!

Dnes se historici přou o to, mělo-li Pražské jaro nějakou šanci, který politický směr by udělal to a dokázal tamto. Mají takové úvahy smysl, můžeme v tom rozumování najít něco pro dnešek? Nevím. V životě „kdyby“ neplatí. Buď stojíš za svými zásadami a třeba i chybuješ, nebo se necháš vláčet davem, aniž bys věděl, proč. Možná jen proto, abys potom mohl nadávat na poměry?

To si musí každý přebrat sám. Byla to doba strachu a pokoření po nadějích a lehkosti. Viděla jsem pláč rodičů, tichý šepot dospělých, abych „něco“ nezaslechla a neprokecla. Sama jsem stála po podzimním setmění na ulici před namířeným kulometem obrněnce a čekala nekonečné minuty, jestli projdu nebo oni vystřelí. Fakt nechci, aby totéž prožíval kdokoliv jiný.

Bohužel to jiní prožívají a jsem bezmocná.