Vlnky, vlny a potom spřátelené armády

Rok 68 byl zajímavý, i když pro mne, školačku, docela normální. To až zpětně zjišťuji, v jakém kvasu jsem vlastně žila. Nebo spíš na jeho okraji? Pro mne osobně byl hodně důležitý moment, kdy jsme na táboře seděli na stříškách „domečků“ a udiveně a vystrašeně sledovali kolony tanků a obrněnců, jedoucích po silnici. Pohled jako naaranžovaný: okreska s alejí na obzoru, na ní ta řvoucí, rachtající železná nekončící přehlídka. Válka? Proč?

Mnohem později, když jsem narazila na staré časopisy a noviny, když jsem zaslechla nějaké to povídání dospělých, bylo to zvláštní. Jiné, než v novinách, co jsme odebírali nebo v čem jsem na střední hledala aktuality. Ostatně, básně na prvních stranách mi připadaly divné, takže jsem se smířila s tím, že tedy na literaturu nemám vkus. Tím víc mne nadchly doslovy u básnických sbírek, které se shodovaly s mými prožitky. Zúžila jsem tedy svůj nevkus na modernu, hodila to za hlavu a vyžívala se v klasice. Ňam. A protože dospělí o mnohém mluvili potichu, neptala jsem se a úplně mlčela o všem zajímavém, co jsem se kde dočetla. Jen jsem se divila, jakáže je to šedá deka, která tolik věcí dusí, kolik lidí vzdává třeba hraní divadla, že to jako nemá cenu. Nebo že konání mnoha věcí stále víc a víc leží na několika nadšencích. Třeba život na jedné mé známe vsi se v r. 1979 smrsknul na pár tancovaček a plesů, ale ještě tak začátkem sedmdesátek, to bys koukala, co se tady všechno dělalo!

Po revoluci se ke mně postupně dostala otevřená líčení různých dějů po válce a v šedesátých letech. Otevřely se trezory a my užasle sledovali díla, většinou bolestivě, tíživě živá. I knihy opět vycházely, ale sláva kolem disidentských titulů byla pomíjivá. Jazyk poněkud zastaral, dlouhá souvětí uspávala, leckteré problémy už nezajímaly.

Až se mi během studií tajil dech, když jsem v antikvariátu získala za velmi směšnou cenu (a vytahané ruce) třeba celý ročník Reportéra 1968. Byla v něm třeba sociologická studie o děvčatech nejstaršího řemesla, jak otevřeně o lecčems mluvila na venerologické klinice. Jejich téma u mne potkáte často- ony dívky často utíkaly z venkova, z rodin, kde je obtěžoval strýc nebo otec. Nebo zamyšlení, co vlastně nabízíme za povolání děvčatům:

Do otázky, kam s děvčaty, se potom během normalizace hodně promítl trend odejít z rodiny nejlépe svatbou (v těhotenství). Bohužel ve věku, kdy byl mladík před vojnou nebo na ní a vrátil se jako jiný člověk. Samo mateřství leccos změnilo, pobyt v malém panelákovém bytě s rodiči byl také dost toxický… Mladý svět tomu věnoval velmi zajímavou reportáž kolem roku 1980 (přesněji už nevím) Proč děti chtějí mít děti. jednalo se o šestnáctileté dívky, které otěhotněly úmyslně, například proto, že neměly dovoleno mít štěně a dítě bylo jistotou, že bude děvče milovat.

Ale vraťme se k době před srpnem. Docela dobře události ilustroval právě v MS č. 29/1968 satirický zápis "kronikáře":

Určitě oceníte alespoň některá jména, třeba Čepice z Kroměříže (ministr Čepička), i když většina už pro nás zapadla do zapomnění. Ano, ještě generál Šína se zasloužil svou zpronevěrou peněz a útěkem za hranice o pád cenzury. A tím se jaro v médiích stalo otevřeným pro mnoho reportáží, například o jeptiškách a řádových bratřích, včetně úvah, co s nimi dál. Dokončovala se odškodnění politických vězňů, ale jak nahradíte zničená léta mládí? Uvažovalo se o tom, jak vést lépe podniky, jaké konkurence schopné zboží, stroje a technologie dokážeme vyrábět. Optimistické předpovědi říkaly, že za několik měsíců až do desítky let budeme za vodou. Lidé si začali jakžtakž věřit, že dokážou, aby bylo líp. Že se leccos napraví.

Jak z úvodního obrázku, titulky Mladého světa (č.29) vidíte, z politiků se staly společenské ikony. Pravda, již prezident Novotný se předtím ukázal jako konečně někdo celkem pohledný, kdo si zatančil i se soudružkami (Zápotockého útěky do hospody se mezi ženami nepočítaly), ale teď jich bylo víc! Včetně Ludvíka Svobody, kterého si vážili naprosto všichni. Kam sáhnu, co otevřu, všude je ta atmosféra doslova hmatatelná. Naděje, vůle, těšení. A za tím pouhé mlžení a zmatek v hlavách právě těch politických hvězd, které pořádně nevěděly, co s tím. Jugoslávský prezident Josif Broz Tito přijel varovat, houby platno (od okupace se distancoval). A Brežněv musel jednat, blížily se sjezdy našicjh komunistů. Tam kdyby se jasně odhlasovalo cokoliv, byl by to malér pro celou socialistickou soustavu.

A potom (a proto) přišel jednadvacátý srpen. Snímky z neurologie, chránění dětí po operaci:

To nebyl jen první den okupace, to už bylo 25.8. Přestaly již vycházet běžné noviny, ale do schránek chodily letáky.

Běžné noviny vycházely ve zvláštním vydávání, nadále kritické a nelaskavé.

Svět sledoval i olympiádu v Mexiku a tleskal úspěchům i vzdoru našich sportovců.

Jenže přicházela deka. Lidé si moc dobře pamatovali padesátá léta, mučení a popravy, kdo mohl, z republiky po začátku okupace utekl. Po ulicích drnčely dál obrněné transportéry, okny se zatahovala roletami (co kdyby ještě přišlo ostřelování nějakých rozsvícených?), vědělo se o tom, že se střílí do lidí, i když nic nedělají. Ve škole nám učitelky kladly na srdce, abychom v žádném případě nemluvili s okupanty, nic od nich nebrali, že by si to fotili a posílali panu prezidentovi, jakože je tady vítáme a máme rádi. Běhali jsme po městě a bavili se u kreslených vtipů a nápisů, třeba oběšené slepici (Než bych Rusům vejce dala, radši jsem se oběsila) v lahůdkách.

Vládl strach a ochromil cokoliv. Lidi sklonili hlavu a styděli se na Palachově lednovém pohřbu… Ne, že by nechápali tak hroznou oběť a smrt, ale rozhodli se přežít. Tak jako Protektorát, tak jako padesátky. Stáhli se do rodin, do chalup, do minulosti. Tu a tam zkusili obnovit stará lidová umění. Ruční práce, kovodělné a dřevařské prvky. Skláněli hlavy, aby o ně nepřišli. Pozorovali, jak se zametá se všemi, kdo třeba trvají na nějaké logice (při prověrkách) a jak jsou trestány právě i jejich děti a partneři. Dva naši dědečkové po koncentráku hodili komisím na stůl rudé knížky, protože takoví kariéristi je přece nebudou prověřovat… Tam, kde bylo nutné se znovu přihlašovat do KSČ, lidé kroutili hlavami, odmítli a za rok dva byli zbaveni nebo omezeni ve funkci a platu (třeba učitel u třídnictví v deváté třídě).

Ještě pár let před revolucí se kolem 21.8. celý den hlídala pracoviště (na někoho to vždycky padlo, pokud byl víkend, třeba na mou osamělou maminku), aby živly nepronikly třeba do kanceláří a neprovedly nějaké rozmnožování textů. Blány do cyklostroje se evidovaly a schovávaly, aby byly vždy přepočítatelné. Ale co třeba psací stroje? Já se nesměla na takovém ani cvičit v mámině kanclu při jejích přesčasech, protože to zakázala referentka přes bezpečnost. Je mladá, to neuhlídáš… Psací stroje se daly omezeně koupit, spíše jako použité a historické. Nové byly spíš senzací (Praha, Kotva, 1986). A když měl přijít na svět můj nejstarší potomek, rodina si po Čechách i na Moravě oddechla, že zaplakal až den „poté“, protože slavit právě jednadvacátého by se prý místním straníkům nelíbilo. Jedni příbuzní byli laskavě přímo upozorněni…

Na závěr ale malou hádanku, ať se trochu zasmějete: Kdo to je? Velmi známý umělec, hvězda první velikosti, dlouho svobodný mládenec :-)

Zdroje:

Reportér, rok 1967, 1968

Mladý svět 1968