Jak zapomínáme, lenivíme a plýtváme

Obávám se, že jen několik málo lidí, včetně starších žen, dokáže pojmenovat všechno, co je vidět na obrázku. Nebo dokonce vědět, k čemu to je. Například to bledě modré dole dalo včera zabrat i mé snaše, i když si mlhavě vzpomínala, že to už kdysi určitě viděla. Jindy jsem vyslovila „špulka“ a po chvíli si uvědomila, že okolí jaksi neví, co je to za termín. Ano, slova se nám ze života vytrácejí. Pokud si otevřu nějaký kvíz, jen tak pro legraci, je mi spíše úzko z toho, že pro mne běžná slova nějaký mladý tvůrce kvízu pokládá za vyžilá, vzácná a dokonce mrtvá.

Zkusili jste uhádnout, co to vidíte? Ten džbánek s tulipány uvnitř skrýval soubor jehel včetně navlékače. Byly to dobré jehly různých velikostí, nelámaly se v prstech jako ty dnešní nejlevnější. Celokovové nůžky jistě poznal každý. Dají se dobře ostřit a dokážou sloužit i po nějakých šedesáti, sedmdesáti letech. Tím myslím tyhle „stříbrné“. Ty starší typy, třeba i stoleté, slouží dodnes také. Poznáte je především podle ozdobných prvků.

Háček se mi sem spíše připletl, původně jsem obrázek chtěla zařadit jinam. Ale na druhou stranu, kdo dnes ještě používá takový háček na jemnou přízi? Spíše ty největší velikosti, aby práce rychle přibývala. A to tenhle háček patří sice k nejmenším pro moje prsty, ale pořád je o dost větší než ty, s nimiž se vytvářely krajky velice jemné.

Velká zelená nit je také ještě z dob, kdy byly většina nití kvalitní, neškubala se a skutečně se může používat ještě roky. Stejně tak ráda vezmu nitě na špulkách, což je to malé dřevěné. Děti si z holých špulek vyráběly autíčka nebo vláčky, vagónky, cokoliv vás napadne. Ještě i pevné trubičky z nití, jako je ta zelená, se při hrách uplatnily. Bledě modrá je štupovačka. Ještě stará, snad ze šedesátých let. S tou se vyplnily díry, třeba na koleně nebo ponožce, vytvořením „plátýnka“. Tady se zastavím, protože jistě čekáte na nějakou historku :-)

Když jsem kolem r. 2010 dělala stáž v azyláku, kam jsem se tím pádem vrátila po šesti letech, povídaly jsme si s matkami o jejich potížích a jak jim služba pomáhá. Přiběhlo dítě s medvědem, který byl „nemocný“. Měl rozbité rameno a po prozkoumání jsem zjistila, že to není jenom povolený šev, ale chybí i kousek „srsti“. Poslala jsem jednu maminku pro štupovačku. Tím jsem poněkud vyděsila i animátorku, protože nevěděla, co to je. Pamatovala jsem si, že tyhle zásoby z mých dob někde jsou (a tohle se nevyhazuje), takže jsem popsala, že jde o čtyři nitky v jakoby jedné a sláva, hnědá štupovačka byla nalezena.

Maminky se sesedly okolo jako u ovčí babičky a koukaly, co to dělám za zázrak. Vyprávěla jsem přitom o spravování ponožek a punčocháčů a také o tom, jak zbytečné je vyhazovat trička a mikiny jen kvůli povolenému švu. S tím jsme ostatně zápasily už za mých časů, dokonce už na mé mateřské, kdy jsme přitom šily skoro všechny. A to, přiznávám, já jsem proti většině vrstevnic patla matla. Popravdě mne skoro oblévá hrůza, jak jsem během let povýšila. S tím, co vlastně moc neumím. I to sběratelství u mne začalo velmi, velmi pokornou úctou k práci jiných. U ponožek si jedna maminka vzpomněla, že vlastně viděla štupovat babičku a ta na to měla takovou dřevěnou věc… Napověděla jsem, že hříbeček. A bylo to ono!

Pro vás jistě nebude těžké určit, co z věcí tím hříbečkem je. Viditelně hodně používaný, na hlavičce ztratil lak. To když se jehla dostane k povrchu a jak se štupuje celá desetiletí… Může mu být klidně osmdesát a více let. Pouze napovím, že je tu se čtyřmi cestovními šitíčky a jedním jehelníčkem a sadou jehel zase v jiném balení. Konkrétně tenhle kufr jsem běžně potkávala v sedmdesátých a osmdesátých letech v galanterii. Dnes se na mne leckdo s důvěrou obrací, protože nějaké šitíčko většinou mívám i na cestách. Inu, jsou přece cestovní, že. Já se zase na mladší generace mohu se stejnou důvěrou obracet, pokud zapomenu nabíječku na mobil. Vždycky někdo má tu správnou.

Na posledním obrázku jsou další dva obaly na soubor jehel, včetně německého od ašské švadleny a srdíčkový jehelníček jako školní práce, třeba k MDŽ. Modrotisk doslova frčel během normalizace (70.léta). Po revoluci by mohl být ke Dni matek, ale tehdy již ruční práce ze škol mizely. A to poslední dlouhé? Ze druhé strany, uvnitř, byl přišitý kousek filcu a nic víc. Černou šňůrkou se to zavázalo. Zežloutlo to přirozeně, věkem, bez použití. Asi také dárek. Souvisí se školou nejenom jako věcička, vyrobená a vyšitá nějakou dívenkou (a uznejte, že moc hezky), ale i tím, že mohla být použitá i v té škole. Nebo kdykoliv a kdekoliv, když se psalo perem. S násadkou i třeba starším plnicím. Protože do toho filcu (nebo se do téhle pomůcky vkládaly kousky plátýnek) se mohl utírat přebytečný inkoust, aby se nedělaly kaňky. Sto roků?

S provedením tohoto dárku mne pojí osobní vzpomínka. Je totiž olemovaná stehem, který jsem používala jako entl. Když mi maminka ušila cokoliv, bylo to na stroji, který neuměl začišťovat, čili entlovat. Takže jsem si všechny máminy modely hezky odpracovala metry a metry ručního obnitkovávání. A nedávno jsem ukazovala jedné kolegyni, jak se dá spravit roztahaný šev. To víte, kdesi v Číně je docela fuk, nakolik dobře látku přichytnou ve švu a když ji sešijou těsně u kraje, nic to nevydrží. A zrovínka tenhle steh jsem kolegyňce předvedla…

Život se točí v kruhu. Sotva jsem mohla jehlu držet v ruce, začišťovala jsem ušité věci a strašlivě mne to nebavilo. Ale bylo to moje oblečení, tak co naplat. Přesto mne dlouhé roky nebavilo nimrat se s úhledností a přesností stehů. Když jsem už měla děti a vyšívala jim na zavinovačkách krajky, už jsem se dostala tak daleko, že jsem i párala. Tím víc si vážím přesné práce dávných žákyněk (moje vlastní vzorníky stehů byly docela prasácké, takže je mamka neschovala). A víte, co? Ukážu vám ještě vzorník, nad kterým jsem si před lety doslova sedla na zadek. A vy jistě pochopíte, proč jsem začala sbírat a mnohdy zachraňovat tyhle důkazy dávného umění.

To dole je letopočet… No řekněte, kdybyste si obuli moje boty, odolali byste? Dědeček vídeňský krejčí, maminka něco odkoukala, jinak samouk, druhá babička přes pletené krajky, já kompletní samouk a patla matla, tak aspoň obdivuju, zachraňuju, vystavuju a vyprávím.

Dnes různé přadleny, tkadleny a vyšívačky chodí předvádět své umění jako živé atrakce. U televize se během let dalo leccos spravit a vytvářet, ale jak šmrdláme founy, není volná ruka. Tím pádem ani čas a frk s dírou do kontejneru. Fusekle už taky neštupuju několik let, ale například švy spravuju pořád. Prostě hospodyně, nelze odolat. A ušetřím, třeba na něco do sbírek… Tak co, protáhla jsem vás trochu pamětí?