Zlobivá tetička

Teprve před několika lety jsem byla schopná dát si dohromady několik střípků vyprávění a vzpomínek. Moje maminka totiž velice nerada něco sdělovala, většinou se divila, proč se ptám. Vždyť to všechno přece už dávno musím vědět. jak, kdyý jsme o tom nikdy nemluvily? Naštěstí musela uznat, že její vnuk opravdu nic vědět nemůže a já se tak dostala k příběhu, který v sobě skrývá absurdity, pošklebování osudu i bolesti k nepřežití.

Moje tetička se totiž narodila z veliké lásky. Šťastný navrátilec z ruských legií se zamiloval prudce a rázně do nejkrásnější dívky, jakou kdy uviděl. Miloval ji a hlídal předtím jako carské zlato na sibiřské magistrále. Dokonce šel na tři dny sedět, když vytáhl pistoli na domácího, který jeho ženušku mlsně obtěžoval. V roce 1921 se těm dvěma narodila dceruška a brzy potom přišel ještě kus výboje španělské chřipky s tuberou. Zůstal tu mladý vdovec a siroteček, holčička se sladkou tvářičkou po mamince a jménem po nějaké filmové herečce. Vdovec žil skromně, ale vesele. Výborný společník, vynikající tanečník.

Jenom tu jeho mistrovskou krejčovinu nikdo v Praze neocenil. Moc si vyskakovat nemohl, ale zábavy si neodpustil. Jistý kritický hlas nikdy neopomněl dodat, že se znovu oženil jen proto, že jeho jistá přítelkyně vešla do bince mládenecké domácnosti, spráskla ruce a místo šmajchlovní nejdřív umyla horu nádobí a utřela nos malé holce.

To je ona. Babička Karolína Šochová, narozená z velké lásky jistého štramáckého formana a dcerky staropražského měšťana a velkoobchodníka, která s ním utekla a dala mu devět dětí… Babička se nepovažovala za hezkou a tak se soustředila na praktičnost. Skvěle vařila, podporovala kočovné herce, díky práci v hospodě v Dejvicích znala i pány z generálního štábu na Kulaťáku… Ale vraťme se k tetičce.

Bohužel se tady, po svatbě, pohádka zauzlila. Jiné tanečnice pana Aloise zůstaly na ocet a prý právě ta, která budoucí manžele seznámila, poťouchle kapala jedu do tetiny dětské dušičky sladkými řečičkami a otázkami: „Copak tvoje nová maminka? Není jako zlá macecha? Je na tebe hodná? Vždyť ty jsi tak krásná, sladká holčička!“

Krásná a sladká holčička se tudíž vehementně vzpírala veškerým výchovným metodám macechy a během několika let dosáhla stavu, že se ty dvě srdečně nenáviděly. Představte si byt s obytnou kuchyní, velkou koupelnou a ložnicí. Mimochodem, získaný zásluhou babičky a jejích známostem, stejně jako místo na generálním štábu pro dědečka, bratra legionáře, který se vrátil z Ruska přes Kanadu a tak nějak se dlouho o žádné legionářské výsady sám nebral. Babička to tak nenechala a aby se mohli vzít a měli, kde žít, stal se z dědy nižší úředník. Sice na něj zbyl už jenom onen domovnický byt v dejvickém legionářském činžáku, ale moderní a a dost prostorný pro ně všechny.

V ložnici spali všichni, rodiče, teta i moje malá maminka, kterou v rámci manželského dovádění vždycky šoupli zprostředka na kraj. Další dítě nepřicházelo, přesněji řečeno přes zákazy doktora (babička měla slabé srdce) toužili oba manželé po chlapečkovi. Veškerá snaha však byla marná, děti odmítaly projít celým těhotenstvím a řádně se narodit až ve vhodné době. Jeden drobeček se sice živě narodil, ale v pátém měsíci nebylo tehdy možné přežít…

Babička uměla velet, i když na tetičku byla hodně krátká. Postupně však byla teta hodně vděčná za svou sestřičku, kterou mohla posílat s čistidlem značky Sidol na zábradlí. To se leštilo podél celého schodiště odshora dolů, snad čtyři patra toho bylo, každou soboru. Já sidol pamatuji a už jen představa té práce mne dokáže přidusit smradem daného přípravku. Podobně na mamku přecházely další povinnosti domovníka, když babička nestíhala.

Tetinka tak úspěšně (léta podporována takzvanou rodinnou přítelkyní) vzdorovala výuce profesionální kuchařky a výborné hospodyně, že jen stěží hledala obor, ve kterém by se uplatnila. Byla přece krásná, jméno jí maminka dala po slavné herečce! Ve čtvrti to vonělo filmem, naproti nim například bydlel filmový architekt Jan Zázvorka a jeho sestra byla docela bezva žába, i když se tehdy ještě moc nestýkaly. Stella a Selma se potkávaly častěji až v Karlových Varech po válce.

Teta snila o filmu, ale teprve dospívala. Co dělat? Začala se učit v závodě jedné švadleny. Nic jiného ji nebavilo a ani že by její hlavince prospívalo náročnější učení, zatím přesvědčivě nedokázala.

Existuje nějaká katastrofa, která zadupe sebevědomí hezkého děvčete? Kdepak pupínky, osud na tetu upletl cosi mnohem horšího. Začaly z ní padat šupinky kůže. Ty samotné by nebyly až tak hrozné, protože když se teta pečlivě odšupinila u toaletky v ložnici a odešla ven, mohla ji hřát představa, jak se macecha snaží štítivě omést půl ložnice, aby v bytě zase měla čisto.

Nepříjemná byla bolest, citlivá zrudlá místa, na kterých teta nesnesla ani dotek látky. Samozřejmě jí vadilo, jak nehezky lupénková ložiska vypadají, jak se jí hojila jizvičkami. Paže a nohy, to znamenalo hotové prokletí a léčba nebyla. Naštěstí se mezi švadlenkami našla kamarádka, která tetě dokázala ušít podle nejnovějších mód široké kalhoty a halenky s velmi volnými rukávy.

A tak si teta mohla v roce 1939 spokojeně přivést domů velmi pohledný mužský úlovek. Bohužel to na začátku protektorátních časů nebyla zrovna nejšťastnější volba. Mladík sice mluvil i česky, jenže měl v onom činžáku, plném vlasteneckých obyvatel, velmi nevhodnou uniformu wehrmachtu. To, že měl tento mladý muž sudetský původ a nějakou šarži, mu dokonce ještě přitížilo. Podle velmi ledového chování svého tatíčka teta bystře odhadla, že tato známost nemá jeho podporu a mladý muž se již neobjevil. Jeho přítomnost však ze vzpomínek sousedů nezmizela. Teta se zatím rozhlížela po jiných cílech.

Dědeček již byl odejit do penze, trávil čas na rybách. (Maminka sice tvrdila že se za války nic nedělo, že jen poslouchal Londýn v koupelně, ale když jí za Protektorátu sehnal kolo od přítele zpravodajce, tak tam na těch rybách asi moc osaměle nesedal, že?) Dědu kupodivu nezasáhly žádné čistky ani udávání jeho domácnosti, byť moje maminka ráda do dvora vyřvávala (což značí velmi hlasitě a na protest proti režimu zpívala) cokoliv od Hašlera a o Masarykovi, eventuelně o Zborovu. Prošlo jí to i za Heydrichiády.

Večírky filmařů potřebovaly trochu rozproudit a pro drobné děvče s hezkou tvářičkou nebylo příliš obtížné se tam dostat. Dokonce se o ni zajímal někdo ze zákulisí, byl bohatý - a ženatý. Teta snila o zajištěném životě, ale to, že by se měla stát svobodnou matkou, ji brzy velmi zaskočilo. Pán rozvod rozhodně nesliboval.

Podařilo se jí v zimě šikovně „uklouznout“ a o dítě přijít. V nemocnici se dostala k lékařce, která hned vytušila, co se děje. Byla to Němka a teta pohotově začala plakat, že má milého na frontě a že má tím pádem dvojnásobný malér v nechápajícím českém prostředí. Bylo jí odborně pomoženo, jenže fakt, že jí taková situace prošla, všechny v domě ujistil o tom, co je teta zač. Pan bohatý producent tetu dokonce navštívil s manželkou a jeho paní plakala, protože jaksi děti mít nemohli a tohoto by se ujali. Pozdě.

Mezi mladíky, kteří se kolem tety ještě před filmaři točili (a ona kolem nich) byl i medik, který byl po sedmnáctém listopadu 1939  zavřený s mnoha dalšími studenty v pracovním táboře někde za Kladnem. Jenže teta nezapomněla. Po uzdravení začala pracovat v areálu hlavního nádraží. Časem se tam dostala k balíkům pro vojáky na východní frontě. Hrozila jí smrt, ale třeba cigarety měly tehdy ohromnou cenu. Pro ni, ale také pro další lidi.

Představte si, že takhle za Protektorátu jede tramvají evidentně česká slečna, která má v síťovce pomeranče! Jak je to možné? Co je zač?! Ta nebetyčná drzost i hloupost tetě mnohokrát prošla. Všechny kolem utvrdila v přesvědčení, co je ta holka domovnická zač. Pomeranče mohly tehdy získat jen německé kurvy, tak se to špitalo po domě.

Jenže když teta dorazila se síťovkou domů, převlékla se, nikomu ze svého lupu nedala ani ždibec. Všechno hodila (i s cigaretami a dalším jídlem) do batohu a šla na nádraží. Nejela vlakem moc daleko, čekal ji pochod a plížení k plotu, kde svému milému medikovi všechno strčila dírou pod plotem. Domů se vrátila jakoby nic.

Válka už téměř končila, když došlo k bombardování a zasypání krytu na hlavním nádraží. Měli tam prý raněné, matky s dětmi, zaměstnance pošty-a přístup k balíkům. Udělali to skoro šalamounsky. Jídlo a pití hlavně ostatním, kuřáci se sesedli stranou u karet a hulili jak o život. Strávili tak několik dní, než je vyhrabali. Teta byla tak prouzená, že potom v pohodě přežila dvě otevřené tubery a překročila devadesátku. A kouřila pořád.

Když se dostala na vzduch, našla svou lásku, medika a podle rodinné legendy spolu z jeho pokoje nevylezli několik dní. Což tetu zachránilo před pranýřováním, ostříháním a dalšími radostmi, na jaké se barák těšil. Přítomná medikova matinka se milencům starala o servis, ale poté, když medik někam odešel, holčinu posadila před sebe a vysvětlila, že láska je sice krásná, ale když medik dostuduje, bude potřebovat peníze na otevření ordinace. A ty ona nemá. Důkazem její opravdové lásky tudíž bude, když se potichu vypaří. Teta se zlomeným srdcem tak nějak o sobě rodině, navrátivší se z barikády, dala vědět, sbalila se a utekla neznámo kam.

Vrátila se po dlouhém čase odněkud ze Slezska s miminkem, zanedbaným a olezlým, strčila ho babičce a zase se šla bavit. To už bylo moc. Dědeček překonával tuberu, v pohraničí byly prý volné domy, poslala tedy muže na obhlídku a z Prahy kvůli té ostudě zcela utekli.

Konec pohádek by měl být dobrý, že? Tak se tedy stalo, že si teta našla v Karlových Varech krásného ztepilého muže. Jenže on měl minulost a když se jim narodil syn, přišlo pro něj „karlovarské gestapo“ (StB tu měla i svého velmi zapáleného Böhma) a strýček putoval jako politický do Jáchymova. Což mělo dohru v sedmdesátých letech, kdy v rekreačním vlaku do Bulharska moje vrstevnice hrdě vyprávěla, že její tatínek i maminka pracovali v těžkých padesátých letech u státní policie. Maminka na ni koukala s otevřenou pusou a potom vyběhla zvracet. Na chodbě jsem ji uklidňovala a ona mi rozechvěně vyprávěla, jak strejdu před sebou kopali svažitou ulicí k autu…

Tetu tedy čekalo skoro sedm let strádání na té „správné“ straně za další těžké doby. Děda ovdověl, pomáhal, jak jen mohl. Ale to už je pohádka o jiných časech. V těch časech době nebylo nic černobílého. Jenom nezapomenu, že v tetě přece jenom uvízlo hodně z učení a hospodaření mé babičky a třeba dělat domácí nudle mne naučila ona.