Článek
Jak jste si již mohli všimnout, když se u nás někdo pořádně snažil a snaží, začnou se dít věci. Někdy se na ně pozapomíná, hlavou zeď prostě neprorazíš, jindy práce pokračuje dodnes.
Na počátku příběhu, o němž dnes hodlám vyprávět, byly dvě sestry „rodné“, Marie a Anna Plaňanské. Jako by je ta křestní jména předurčovala k nějakému významnému poslání, co říkáte? Jistěže šlo o jména během staletí velice oblíbená, ale zůstaňme u jejich nomen-omen, která znamenají „milovaná Bohem“ (nejen kvůli Mariinu mateřství, hebrejský význam tu byl dřív) a křesťanská Anna vznikla z Hannah, tedy „milosti plná“.
Máme tedy dvě naprosto obyčejné dívky bez věna, bez ženichů, bez budoucnosti. V roce 1824 se jejich rodina přestěhovala z Kolína do Prahy, kde potom po smrti rodičů žily v dnešní Nerudově ulici. Živily se ručními pracemi. Spřátelily se s Františkou Grossmannovou, která se přistěhovala do Růžové ulice v Praze ke své tetě z České Lípy. Františka bylo také velmi oblíbené jméno a také je lze zařadit mezi jména osudová, protože první známý nositel jména František z Assisi byl hlasatelem chudoby a lásky k bližnímu. Jeho jméno je spíše přezdívka (malý Francouz), ale možná byl spíše „malý Frank“ (svobodný muž). Takže i tohle jméno mohlo nasměrovat naši třetí dívku k její cestě. Aby toho nebylo málo, do dnešního názvu pozdější kongregace se právě tento František nakonec dostal také (Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka). Ale nepředbíhejme.
Jaké měly tři dívky, žijící v podnájmu, ve své době vyhlídky? Buď se vdaly anebo se staly starými pannami. Tyhle tři přítelkyně si všímaly okolního života, a třebaže samy neměly peněz nazbyt, bylo pro ně samozřejmostí věnovat se lidem ještě chudším a především nemocným. Jistě je podporoval i jejich zpovědník, páter Havránek od Křižovníků. Doba byla příznivá právě tomu, aby se lidé vůbec hodně začali rozhlížet kolem sebe a viděli potřebu pomáhat.
Naše tři přítelkyně se navzájem posilovaly ve víře, jak je jejich práce pro druhé důležitá a nezbytná, přemýšlely o tom, kam je vede. Jednou z možností, jak se coby chudá svobodná žena v tehdejším světě mohly prosadit, byl řádový život. Doba byla tehdy dost rušná. Války, vědecké poznatky, nové technologie, všechno to pořádně zacloumalo dosavadními postoji. Lidé hledali způsoby vlastního přístupu k víře, vlastního vyjádření svých pocitů a přístupu k náboženství. Zároveň se obraceli k dávným kořenům, ke vzorům z minulosti. Bývaly už dříve, během dávné historie v Čechách, laické ženy (například bekyně), starající se o potřebné. Což kněz a rádce těchto tří přítelkyň jistě věděl. Stejně jako o nesnázích, jaké hnutí bekyň svým duchovním zaměřením umělo vyvolat – ne všechno se církvi zamlouvalo. Ony totiž bekyně kousek na západ od nás dlouho fungovaly, ale jakmile je jejich zakladatelka chtěla vést ke studiu Bible a přemýšlení (tohle, prosím, vždycky zvažte, pokud hodláte na podřízené tlačit v takovém směru), rychle se jí zbavily. Takže milý zpovědník musel hodně přemýšlet, jak z téhle situace vylavírovat, aniž by poškodil původně skvělou myšlenku. Tři mladé ženy do kláštera, jakéhokoliv, vstoupit nechtěly. Už pracovaly pro své sousedy a hodlaly dělat to, co dělají, podobně a bez omezení. Co s tím?
V roce 1853 se tyto tři přítelkyně pod jeho vedením rozhodly založit duchovní spolek s cílem pomáhat nemocným, chudým a potřebným bez rozdílu náboženství, národnosti a sociálního postavení. Budiž, to byla celkem oblíbená činnost, ale tato trojice hodlala pracovat bez nároku na odměnu. Dnes bychom řekli, že provozovaly pečovatelskou službu. Jejich zpovědník jim v tom velice pomáhal a brzy se podařilo získat potřebná povolení od církve i státu. Nosily šedý plášť a lidé jim proto začali říkat „Šedé sestry“. Moc se jim to nezamlouvalo, chtěly být skromně nazývány „Chudými sestrami“. Lidem neporučíš, název „Šedé“ jim zůstal, i když časem vyměnily šedé roucho za černý hábit.
Jejich prvním společným domovem byl byt v sousedství Lužického semináře na Malé Straně; brzy však jejich potřebám nedostačoval, zvláště když se jejich společenství rozrůstalo o nové členky. První představenou se stala Františka Johanna Grossmannová.
Páter Havránek, který byl vlastně skutečným (administrativním) zakladatelem Šedých sester, jim potom zajistil bydlení v prostorách bývalého konviktu, vlastněného baronkou Thysebartovou. Kardinál František Schwarzenberk jistě hraběnku příznivě ovlivnil a pomohl. Do budovy bývalého jezuitského konviktu se sestry nastěhovaly roku 1858. Jezuitský konvikt jako takový byl zrušen již Josefem II.
Tady si nejdříve sestry zřídily mateřinec, hlavní klášter kongregace. Nejen to. Mohly přikoupit a užívat postupně jak čtyři domy, přiléhající ke kostelu sv. Bartoloměje, tak zmíněný, tehdy hodně zdevastovaný chrám, který potřeboval opravy. Podařilo se však sehnat pomocí dobrodinců dostatek prostředků a Šedé sestry mohly kostel celkem brzy používat. Vlastnily řadu domů až do rohu Konviktské, vilu na Zbraslavi, kde pečovaly o staré vdovy a malý zámeček v Pyšelích pro nemocné sestry.
Nastalo období velikého rozkvětu řádu: sester přibývalo a měly plné ruce práce. Nejen v domácím prostředí, ale brzo po celých Čechách a Moravě. Život v kongregaci pomohl naplnit život mnoha ženám. Poslání pomáhat druhému bylo velice úctyhodné, svobodné a osamělé ženy tu díky kongregaci nebyly zbytečným přívažkem společnosti jako ty, které se nedokázaly včas a vhodně provdat. Je tedy zvláštní, že se jejich řady stále rozšiřovaly?
V roce 1859 byly vysílány do válečné oblasti pečovat o raněné vojáky na Balkáně a v Itálii. Později, když sester přibývalo, přijaly výzvu ke službě v nemocnicích. V roce 1890 se staraly o chudé a nemocné i v další charitní organizaci, ve Vincentinu. Vedle sebe tu tehdy (mimo jiných) rostli dva důležití souputníci v pomoci potřebným. Ženy, které shodily společenská pouta, svazující je do tradiční rodinné ženské role (nebo jim vyčítající neschopnost a degradující je do rolí přítěže), a běžná společnost, lidumilné měšťanstvo, dámy a pánové z „lepší společnosti“, kteří neváhali osobně se zasadit o podporu chudých a nemocných ve svém okolí.
Právě tato doba, jak z historie víme, přála silným osobnostem a dokázala z mála vytvářet mnoho. Osvěta, zájem o zdravý životní styl, kontrast mezi bídou a životem středních a vyšších vrstev, to všechno podporovalo vznik moderního a uvědomělého způsobu pomoci – a nebojím se říci „sociální práce“. Poplatné tehdejším podmínkám, ale zároveň vytvářející podmínky pro budoucnost.
Šedé sestry ošetřovaly též raněné během první světové války. Sám císař je do té služby povolal, tak vynikající měly pověst. Po ní se v mírových letech první republiky zřetelněji rozšířily mimo Prahu. V Hradci Králové založily ošetřovatelskou školu a v Poděbradech otevřely lázeňský dům. Jsou sice vlastně katoličkami, ale víru svých klientů neřeší. Nastal nejvyšší čas na vysvětlení základních pojmů: Šedé sestry jsou trochu speciálním řádem, jak jsme si všimli. Kongregace je papežského práva, to znamená, že je přímo podřízena Svatému Otci. Mateřinec kongregace je místo, kde sídli generální představená s generální radou. Dostaly se do povědomí veřejnosti natolik, že si romantická tvorba pro ženy také vybrala svou „daň“.
Utrpení Šedé sestry z r. 1930 je jedním z posledních němých filmů, celkem kvalitní podle recenzí (proti tomu, co se tehdy dodávalo ze zahraničí). Hrál tu Jára Kohout, Čeněk Šlégl, Antonie Nedošínská. Patřil k filmům ne zcela červeno knihovním, protože hrdinka Hana povila nemanželské dítě, musela se ho vzdát a před utopením ji zachránily právě Šedé sestry. Přidala se k nim, aby jednou v nemocnici opatrovala právě svou těžce nemocnou dcerku a setkala se se svou láskou. Běžněji se příběhy věnovaly lásce panenské a nástrahám bez komplikací sexem. Ten tehdy totiž patřil až do svatební noci. Mimo jiné se tedy na ději příběhu odráží maličký posun v hodnotách společnosti a hlavně veskrze kladný vztah ke kongregaci.
Získávala si svou činností takové uznání, že ani během druhé světové války nebyly Šedé sestry deportovány do Říše a dokonce směly přijímat nové členky. Pravda, Bartolomějská ulice byla zčásti zabrána německou armádou a gestapem, ale sestry pracovaly v nemocnicích a lazaretech dál. V květnových dnech roku 1945 byl objekt v Bartolomějské přeměněn na nemocnici, kam Pražané přinášeli raněné. Po skončení války přibylo mnoho nových sester, k 1. lednu 1950 čítala kongregace 390 Šedých sester.
Po válce jim byl majetek vrácen. Jak se domyslíte, neradovaly se z něj dlouho. Přišel komunismus, a protože laskavým čtenářům název Bartolomějské ulice není neznámý, jistě si domyslíte, co následovalo. Ano, po Šedých sestrách ovládla domy v této ulici Státní bezpečnost. Bylo tu vězení pro odpůrce režimu, kostel sv. Bartoloměje sloužil Ministerstvu vnitra jako skladiště. Soukromá ošetřovatelská škola v Hradci Králové byla znárodněna a sestry byly posílány do státních nemocnic. Jejich činnost byla velice potřebná a dlouho nezastupitelná (nemocnice v Plzni, Klatovech, Sušici, Praze, Havlíčkově Brodě, Humpolci, Kolíně, Benešově, Hradci Králové, …), protože sestry byly levné, dobře vyškolené a velmi pracovité.
Jenže už rostl civilní dorost a Šedé sestry bylo vhodné přesouvat mimo obzor společnosti. Byly tedy odvolávány z nemocnic a přesouvány do ústavů. Pro mentálně postižené, do domovů důchodců, léčeben dlouhodobě nemocných. Jenže pořád byly moc vidět a pořád to vlastně byly jeptišky. V materiálech Šedých sester se nahořkle zmiňuje fakt, že práci jedné řeholnice musely potom zastat celkem čtyři zdravotní sestry, aby péče zůstala zachována. Svou roli jistě hrál zákoník práce, ale jak jsem v sedmdesátých letech již mohla osobně poznávat zdravotnictví, píle „civilistek“ nebyla vždy po zásluze ceněna a někdy sklouzávalo jejich pracovní vytížení k pěkné otročině. Proč tedy přepínat síly, kde to nebylo dvakrát nutné? Proč se snažit tam, kde mohla mít největší slovo sestra se školou práce a rudou knížkou členky KSČ? Hodně mých kolegyň ztrácelo počáteční nadšení… Ale neodbočujme.
V roce 1953 byly sestry přesunuty do Broumovského kláštera, kde již tři roky fungoval internační tábor pro řeholníky a řeholnice z různých řádů. Část sester odešla do charitního domova Osek u Duchcova. Přesto jich několik ještě kolem roku 1960 pracovalo ve výše uvedených městech.
Rok 1971 je rokem vytipování Broumovského kláštera pro založení státního archívu a sestry musely pryč. Nejen to, musely si samy nějaké místo najít. Začala normalizace a jeptiškám opět nikdo nebyl nakloněn. Když si například našly Kájov u Českého Krumlova, pohořely. Kájov ležel ve vojenském pásmu a nebylo žádoucí, aby se tam stěhovaly politicky nevhodné osoby. Českobudějovický biskup Josef Hloucha nabídl Šedým sestrám přestěhování na Lomec nedaleko Vodňan. Bylo tam dost církevních pozemků na vybudování kláštera.
24. září sem přijely tři sestry. Hned viděly, kolik práce je čeká. Objekt ve stavu, v jakém byl, navíc bez kaple, nijak nevyhovoval a sestry musely zařídit značné stavební úpravy. Pokud se chtěly modlit, musely do kostela. Ráno tedy začalo modlitbami, potom se staraly o chod kláštera, vařily dělníkům, myly nádobí, nakupovaly potraviny, zařizovaly různé stěhování apod. Až v červnu 1972 sem přišly další dvě sestry, do roku 1973 dalších šest z rušících se domů. Až v létě 1974 nastalo definitivní stěhování z Broumova. Mateřinec kongregace byl ale zřízen v Oseku, do Lomce se stěhovaly sestry také z Kolína, Rudné u Nejdku, z Jánských Lázní – v pohraničí se práce sester hodila snad nejdéle.
Když byla v roce 1974 vysvěcena klášterní kaple, mohl tu začít „normální“ život, zasvěcený zbožnosti. Klášter se stal také charitním domovem pro řeholnice. Nastoupil zde civilní, pro tyto účely odborně vyškolený vedoucí. Napadá vás o této funkci leccos zvláštního? Zřejmě správně. V prvních letech se sestry nesměly ukázat na veřejných bohoslužbách v kostele v Lomci. Pouze sestra varhanice a sestra kostelnice, ovšem ty měly zakázáno promluvit s jakýmkoliv návštěvníkem. Zajistit mši a šupito presto domů. Lomec byl totiž stále vyhledávanějším poutním místem (a je dodneška).
Nejen to. V nedalekém Libějovickém zámku bylo výcvikové středisko pohraniční stráže. Po sestěhování Šedých sester do Lomce museli budoucí strážci hranic zapisovat čísla aut, která sem přijížděla a parkovala. Až po roce 1980 nastává uvolnění, sestry mohou od r. 1989 přijímat řeholní dorost. Dnes se starají o svůj „Lomeček“, zdejší kostel, spolu s farníky o duchovní život. Nezavírají se do kláštera – slouží nemocným například v hospici v Prachaticích.
Návrat majetku v Bartolomějské ale musel počkat až do doby, než ve střeše kostela, oholené od prejzové krytiny, vyrůstal strom. V roce 1995 byla již značně poškozena i stropní barokní freska. Přesto se během tří let mnohé podařilo: nahradit vyrabovaný a zničený mobiliář a celý kostel opravit. Byl znovu vysvěcený a slouží původnímu účelu.
Také pražské sestry se zapojují do péče ve zdravotnictví. Je jich dnes jen hrstka, od r. 2000 se vyškolené sestry (studovaly např. i v Českých Budějovicích) vracejí i do Lomce, aby pečovaly o ty příliš staré a nemocné. Prvního května 1. května 2021 se kongregace sloučila s Františkánkami Marie Immaculaty.
Dnes jsou tedy Šedé sestry zpět. Není jich mnoho, ale prvotní myšlenka pomoci potřebným trvá. Ty, které se vrátily do Bartolomějské, říkají, že se modlitbami snaží vymazat ze zdí budov zdejší dávné utrpení a křik mučených, všech lidí, co tu trpěli represemi minulého režimu. Zdi však mají dlouhou paměť, nevím, kolik modliteb budou ještě sestry potřebovat.
Na začátku bylo odhodlání tří mladých žen. Na jejich příkladu a práci vyrostlo dílo, které přetrvalo do dnešních dnů. Ať se minulý režim tvářil, jak chtěl, zavřít před ním oči nemohl. Nezavírejme je ani my. Možná se ušklíbnete nad představou řeholnic mezi bezvěrci a o tenhle příklad vy osobně nestojíte. Jenže to jste asi nečetli pozorně. Mohly se vydat ty tři chudé kamarádky va své době jinou cestou, pokud hodlaly prosadit svoje? Těžko.
Dnes se přeme o smysl podporovat obnovu církevních památek, protože prý mají dost peněz od státu, koukáme na církev jako na příživníky. Píše o tom hezky pan Landa: https://medium.seznam.cz/clanek/martin-landa-oprava-kostelu-miliardy-a-neduvera-proc-sbirky-rozdeluji-cesko-265686#utm_source=subscription_notification&utm_medium=email&utm_campaign=subscri
Jenže je tolik, tolik dalších příběhů, které máchnutím ruky posíláme kamsi! Šedé sestry nám například vypadly z výuky historie sociální práce, leccos u nás jako kdyby před Alicí Masarykovou neexistovalo. Ach ano, bekyně se zmiňují, z husitských časů. Přitom věřím, že odhodlání lidí „zdola“ i dnes zvládne víc, než bychom věřili. Vezměte si jen „rodiče zakladatele“ různých zařízení pro postižené děti, založení dětského hospice, lidi z azylových domů a z dalších pomáhajících organizací. Vždyť i rozšiřování fungujících poskytovaných služeb se musí sakra vybojovávat!
V současnosti máme každý z nás jiné možnosti osobního rozvoje a uplatnění, než ony tři kamarádky. Dokázali byste tolik, co ony? Co vzpomenutí „rodiče zakladatelé, co nadšenci pro rozvoj své práce? Ponořit se tolik do práce a vydat na cestu, ať slouží lidem kolem nás jakýmkoliv způsobem? O tomhle jsem hlavně chtěla vyprávět, na tohle se ptát.
Zdroje:
HAVLOVÁ, Tereza. Dějiny Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka. 2016. Diplomová práce.
Internet: https//www.cwiki.cz/wiki/Šedé_sestry_III._řádu_sv._Františka
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395514/utrpeni-sede-sestry
