Článek
Všechno se kdysi schumelilo tak, že se náhle v mé nezaměstnanosti objevily přímé spoje do Prahy, vhodný, vlastně snový obor (sociální práce), flákání ratolestí před maturitou a já si dupla. Ano, málem se všichni váleli smíchy, když jsem řekla, že si splním sen o vejšce já. Smích je přešel, když jsem uspěla a vzali mne.
Tedy nejdřív na VOŠ, protože jsem propásla přihlášky na vysokou. Odkroutila jsem čtyři roky a protože jsem od prváku byla zároveň čerstvá sociálka (od 1.1.2007), ukecaná a nadšená z dobrodružného poznávání práce, rovněž jsem zabrousila leckam na netu. A uváděla podivuhodné představy jiných lidí na pravou míru.
Po VOŠce mi už bylo sice přes padesát, ale zrovínka tohle byl zase věk ženské nezaměstnatelnosti, navíc se mi prožlukle odložil odchod do důchodu. Rodina si na mámu studentku zvykla a fandila (tátovi děti říkaly, že jsem frajerka, když mu v jeho letech dovolím studentku v posteli) a protože VOŠ diplom leckdo překládal jako „diplomovanou sekretářku“, ponoukali mne všichni kolem k pokračování. Řešily to i moje spolužačky, právě proto, aby si titulem Bc. zachránily ve svém věku práci. Vynořilo se totiž dost sebevědomých, byť zelených bakaláříků v okolí každé z nás. Vyšší titul bere, věděly jsme. Zadařilo se podruhé a já zakotvila na Univerzitě Karlově. A tam se to stalo.
Ve druháku jsem se už cítila dost ramenatě a otřískaně. Ale dohánělo mne další moje zapojení. K tomu realita jízd. Vstát ve tři, dojet zpátky před půlnocí a po páté už vyjít na odvoz do práce, to v onom šestém roce studia opravdu nebyla legrace. Dovolené padly na stáže, z hlavy jsem vyhazovala náměty, což šlo pouze zapsáním- většina prvních verzí mých románů a povídek je z této doby. V práci nával novot, doma klasika, z diáře na mne vyčítavě koukaly termíny, takže jsem na tom jaře některá školní zadání, přiznám se, hodlala ošulit. Jak?
Když kdekdo všechno tahá z internetu, nebudu přece ještě lítat po knihovnách a první přípravy na tuhle náročnou seminárku sfouknu z těchto zdrojů, řekla jsem si. Aby to nebylo zas tak moc těžké, ohlásila jsem odborné téma, kterým jsem se hodně zabývala.
Dobře jsem si to vymyslela a byla s tím spokojená. Dny proletěly jako ty silné větry kolem domu. Přišel den „D“ a ta slavná chvíle, kdy jsem hodlala tak po deseti minutkách, maximálně po čtvrt hodince honem opsat názvy vhodných stránek a článků a vytisknout jakožto přípravy na práci.
Chtěla, ale nemohla. Ve změti mých poznámek se správný lístek dávno ztratil a ve vyhledávači jsem stále zoufaleji zadávala jedno související heslo za druhým. Marně. Kruciš, kde to tehdy jenom bylo? Vždyť tam nabízeli ke stažení tři publikace, ze dvou citovali… Marná sláva, ani na jména autorů jsem si nevzpomněla. Nastoupilo okno jako výkladní skříň. Byla jsem vyloženě přetažená, už jsem zase měla období pečlivých poznámek a seznamy kroků, co a jak udělat.
Zkoušela jsem ten večer psí kusy, ale nacházela všude jenom odkazy na programy přednášek, stručná hesla v cizích seminárkách, pouhá glosování existence jevu, o kterém jsem potřebovala psát. Což o to, spatra bych sfoukla šest sedm stránek textu jako nic, ale to se po mně ještě nechtělo, docent Matoušek chtěl nejdřív zdroje. Navíc jsem přece občas opravdu odkudsi čerpala a zdroje odborné literatury jsou jaksi povinné v každém případě.
Sláva! Proklikala jsem se na šestou stránku jednoho hesla a našla první článek, hodný toho názvu. vypadal, že je k věci, nejen okecávačka jako jinde. Alespoň ten, když už zítra potřebuji předstírat, kterak jsem se do školy zodpovědně a pilně připravovala (seminárku po mně zatím nechtěli, jen ty slavné zdroje na ukázku, jak to s nimi umím). Honem jsem si opsala adresu stránek, fajn, byly známé svou kvalitou, takže prima, nebudu až taková hanbářka. Jejda, to byla úleva, půlnoc před odjezdem se už blížila a ještě jsem potřebovala dodělat další přípravy.
Samozřejmě jsem se za chvilku vrátila, před vypnutím počítače narychlo článek otevřela a přelétla očima. Ano, tohle je sice víc pro běžnou veřejnost, ale tématicky vyhovující, hm, docela zajímavé. Zaplaťpánbu už se ta problematika evidentně dostává do širšího povědomí. To bude slušný zdroj, tak ještě honem autora… No nazdar!
Dobře mi tak, neměla jsem se flákat a spoléhat na štěstí, jaké mívala má dítka! Zůstala jsem smutně koukat. Potom jsem holt sbalila sešity a adresu se stránkou schovala spolužačce. Ten jediný schopný zdroj, narychlo na poslední chvíli nalezený, byl totiž podepsaný mým jménem.
Zapomněla jsem na šest roků starý článek a připadala si najednou jako pacient, který by se mohl léčit vlastní uschovanou krví. Na straně druhé jsem tím pobavila několik kolegyň (a stala se kamarádce zdrojem). Naštěstí se toho dne přednáška odbyla v zastoupení, zdroje se nevyžadovaly, takže poté sepsaná seminárka v pohodě prošla. A podruhé jsem už flákání neriskovala, ba ani s taháky. Zhoršil se mi totiž zrak, takže si za všechny známky na UK poctivě můžu sama. Hm. Taháky jsem většinou měla, ale nebylo, jak je použít, tak to myslím. Zůstaly přítomné, avšak schované.
Na svá pozdní školní léta a na tuhle příhodu si vzpomenu pokaždé, když se na kaštanech rozsvítí svíce. I u nás se už tyhle květy objevily. Školákům a vůbec všem odvážným jde tím pádem do tuhého. Tak ať všichni uspějou co nejlíp!
