Článek
O Černobylu jsme se dozvídali postupně, jen tak lehounce, netušili jsme, co to všechno znamená. Černobyl je přece jenom daleko, že. Začal květen, klasický první máj, nádherné počasí, chodili jsme denně s malým na procházky, moje mamka fotila ostošest. Objevila se čerstvá zelenina, v podstatě velké množství, samozřejmě jsme neváhali… Jel se tam poblíž Závod míru, tak tu havárku asi dobře zvládli, že?
Po několika letech jsme se dozvídali, že svým známým třeba lidé z hygienické stanice dali vědět, že letos na Šumavě houby nesbírat ani náhodou (varovaná rodina tam pravidelně jezdila) a ještě předtím, že saláty a to, co se sbírá nad zemí, radši moc nejíst. Že to prý v NDR buď zaorávali nebo posílali do Česka…
Přece jenom jsme si pořídili knihu „Hvězda, zvaná Pelyněk“ (i u nás se nějakému druhu pelyňku říká černobýl) a žasli, jak tam většinou zbytečně umírali lidé bez jakékoliv ochrany, i když někteří hrdinové přece jenom jakžtakž dalším katastrofám zabránili. Když teď jdou dokumenty o tom, co se tam dělo, jak pracovníci na velínech naprosto netušili, že kolegové na jiných reaktorech měli problémy, ale nesměli o událostech mluvit… Člověku je z toho zle.
Roky šly, my jsme se přestěhovali a měli z dětí radost. Bylo pár věcí, jaké jsme překonali, ale přišel čas, kdy se synek dostal na osmileté gymnázium. Se začátkem školní docházky nás pozvali na nějaký výzkum dětí na Chebsku. Synek měl na sonu velké podivnosti se štítnou žlázou, prý takovéhle potíže mají jen holky, ale většinou ne až tolik, jako kdyby byla tahle štítnice bez jódu… Výzkumník mi doporučil, až přijdou výsledky, abych si řekla u pediatričky o jódové tablety. Ale ty prý klidně můžeme mít i jen tak, v šesté třídě v Praze to prý vyzkoušeli dávat zdravým dětem a zlepšily se v logice a matematice proti kontrolnímu vzorku. Nic nám už ale nepřišlo, asi že se narodil v jiné oblasti, ale synek měl stále horší prospěch, výrazný propad se známkami, soustředěním, pamětí.
Uviděla jsem jeho tiky v obličeji uvědomila si, jak babička na konci prázdnin kritizovala, že se jí pošklebuje. Vypadalo to tak. Zkusil se schovat do nemoci, když si natloukl a nemohl do školy, chtěla jsem mu pomáhat s učením, ale nepamatoval si nic. Předhodila jsem ho pedagogicko-psychologické poradně a žasla: měl IQ jenom 90, s tím na gymnáziu vydržet nemohl. Oslovila jsem paní doktorku a ta mu jód hned předepsala. Ihned se začal zlepšovat, známky vypadaly lépe. Přesto nás před vánoci pozvali do ředitelny s tím, že musí zpátky na základku. Údajně i proto, že se pošklebuje třídní (ČJ, Nj). Nenapadlo mne v tu chvíli argumentovat tiky, byla jsem prostě ohromená. Jenom jsem ze sebe dostala, že bere ten jód a už se zlepšuje. Marně. Měl odejít po vysvědčení, ale najednou to byla otázka týdne, kdy ho vyšoupli. Pro kluka strašná rána.
Báli jsme se, co bude zpátky na škole, ale zafungovali brášci. Štípli z jeho šuplete krátkou povídku o brouku potemníkovi (možná si vzpomenete, že lídr důchodců tehdy neuspěl u voleb a statečně snědl brouka) a předali češtinářce ve škole. Vyšla ve školním časopise hned po jeho návratu a byla důkazem, že pětka z češtiny se u něj nejspíš vytvořila jaksi nějak cíleně, nikoliv pro jeho nedostatky. Němčinářka ho hned (bez přípravy) přezkoušela u tabule a rozhlásila, že umí na dobrou trojku, že ten gympl nechápe.
Kluk potom doma řekl, že ho na záchodě kluci chtěli ztlouct, ale protože se vrátil kvůli němčině, mávli nad tím rukou. Prý ho teda vyhodili kvůli pěkné blbosti. Na tom nešťastném gymplu nám laskavý pan zástupce ředitele říkal, že ano, že kluk je nadaný, že mu ve fyzice háže jednoduchá, logická vysvětlení, až on sám si říká, proč to či ono vysvětloval tak složitě. Doporučil nám průmyslovku v Plzni.
Když jsme šli na kontrolu do poradny, měl na jaře už zpátky „to svoje“, ba dokonce víc. Jód sice bral asi jen dva roky, ale v patnácti si udělal test do Mensa klubu a řekla bych, že už si to drží normálně. Ba co víc, spojil šikovnost s vědomostmi (ano, tu průmku vystudoval), a když jsem jednou na pražské besedě se čtenáři slyšela, že se jeden právě vrátil z Aše a bylo to o fous, nebýt šikovného kluka v té jisté továrně… Prý mu ho dohodil ředitel, že se na auto koukne a hned ví, co se stalo – a ono tomu tak bylo. Zastříhala jsem ušima, elektrikářů tam zas tolik neměli, zeptala se na jméno. Já na besedě vystupovala pod pseudonymem a věřte, že jsem byla celá blažená, že ten Mudra je ten jistý, kterého jsem myslela. :-)
A jak přišel k autům? Jednoduše. Sice si hned po škole našel nějakou práci, ale byla jenom na pár měsíců. Takže bez podpory, bez práce, ale to jsme nechtěli. Aby nám nezvlčil, šoupl ho táta ke svému známému opraváři. Jen tak bez platu, ale směl si tam vymazlovat svoje autíčko, měl pracovní režim, a protože známosti dělají známosti, práci nakonec našel. Dokonce tam udělal program do výroby… A dnes je procesním inženýrem.
Párkrát během let přišla řeč na to, že mu zřejmě uškodil Černobyl, ale měl obrovské štěstí na ten výzkum a skvělou lékařku. Většinou mi nikdo nevěřil, zpochybňovali to, že přeháním, PROTOŽE O NĚČEM TAKOVÉM NESLYŠELI, nikde se to nepsalo přece. To by se muselo obecně vědět! Jenže my jsme na chlapci viděli, jak jde dolů, jak nerozumí tomu, co se s ním děje, jak je zoufalý. Zažili jsme kus druhé části Růže pro Algernoon. Pravděpodobně k tomu měl i rodové předpoklady, moje mamka si vzpomněla, že taky v jeho věku chvíli brala jód. Jenže, jak pravil onen vědec, ona byla holka, u kluka ho to velice překvapovalo.
Odskočím k jinému atomu a radiaci. Náhodou mi do ruky přišlo staré vydání novin z Nagasaki. Odnesla jsem to Japoncům, ať jim to tam dají do muzea, takovou památku určitě nemají. Když jsem se zmínila někomu o fous mladšímu než syn, zeptal se, co jako je na tom tak zvláštního? Starejch novin mají v každém muzeu dost, ne? Divil se, že tam všechno shořelo. A prý proč?
Je dobré o tom mluvit, je dobré o tom všem psát, i kdyby to na člověka koukalo i ze sklenice od kompotu. A opět děkuji všem náhodám, že nás leccos hnusného pokoušelo, ale vlastně jenom olízlo.
