Když se týrá bez bití

Formu teroru a ničení druhého velice rafinovaně využívají především ženy, především vůči dospělým. Vzhledem k jejich založení od přírody zná nějaké fígle a možnosti z tohoto oboru naprosto každá – to ale neznamená, že ženy zákonitě vybočují z hranic partnerské diplomacie právě ke zničující diktatuře. Podíváme se nejprve na ně.

Je zajímavé, nakolik právě tento typ násilí fascinuje právě ženy. Nabídnete-li v knihkupectví román psychologický, psychologický hororovitý a pouze romantický, velice často zvítězí napříč žánry ten, kde se zobrazuje násilí. Ostatně, v málokterém, ženami oblíbenějším románu, chybí hrdinka-potvora. Podobně je tomu ve filmech a seriálech, kde všechny fascinuje, jak to těm potvorám prochází. Ba co hůř, leckdo to zná ze skutečnosti a nevzdoruje tomu.

Psychické týrání vnímáme jako formu nátlaku, při kterém trýznitel prosazuje vlastní hledisko a prospěch bez ohledu na zájmy a potřeby druhého. Manipuluje druhým různými psychologickými prostředky a skrytě. Často zneužívá náklonnost, důvěru nebo nějakou závislost (podřízenost) druhé osoby. Patří sem všechny styly vydírání, šikany, harašení, ponižování (včetně u nás tak oblíbených hrátek na pracovištích), ale také omezení podnětů z okolí (dítě, bezbranný člověk, závislý na péči druhých) a vymývání mozku. Tolik shrnutí pouček různých vědátorů. V podstatě jsou na jedno brdo. Jak poučky, tak projevy potvor a potvoráků.

Psychické týrání nemusí být vůbec obětí rozpoznatelné a identifikované, oběť může pociťovat pouze neurčité negativní pocity při kontaktu s dotyčným, za které se dokonce stydí. Vždyť ona je docela pozorná a hodná? Dneska se na mne smála, to bylo včera asi jenom v mojí hlavě… Oběť totiž jen těžko dokáže pochopit, že jde o nějakou fázi cukru a biče. Psychické týrání je poměrně rozšířené a se týká všech věkových kategorií, ať již v postavení trýznitele nebo oběti.

Naprosto legendární bývají fígle hysterek, které dokážou manipulovat s partnerem tak šikovně a nepozorovaně, že ho zcela dostanou do své moci dřív, než pochopí jejich nezměrné sobectví. Hysteričtí umějí být i muži, ale díky popularizaci v médiích a na sítích se do obecného povědomí dostalo především nebezpečí ženské.

Mezi domněle slabými stvořeními však není výjimkou ani malé dítě, velící celé rodině. V tomto případě však jde o postavení proměnné v čase, protože s postupem doby je dotyčný tyran zároveň stále více obětí nevhodných rodinných poměrů a stále méně schopen rozvoje vlastní osobnosti a v důsledku toho také normálního života.

Kde se ale berou oběti? Proč je mezi námi tolik jedinců, kteří se nedokážou vymotat z pavoučích sítí manipulátorů? Musíme se pokaždé ponořit do hluboké minulosti jednotlivce. Na samém počátku, mimo kojení a veškerou péči v prvních měsících života, je totiž pro rozvoj osobnosti vhodný jeden důležitý, zatím u nás méně známý prvek, potřebný pro jedince zhruba do začátku školního roku: bezpodmínečné přijetí dítěte.

Co to je? Jednoduše řečeno jde o situaci, kdy je někomu úplně jedno, jaký ten mrňous je, jaké barvy pleti, stupně inteligence, schopností. Prostě ho bere jako děcko a počítá s tím, že možná nezvládne všechno a třeba si nebudou vždycky rozumět. Ale je připravený mu věnovat pozornost a podporu bez předsudků. Myslíte, že je to tak jednoduché nebo přeháním?

Podle N. Hayesové je pro zdravý rozvoj osobnosti a jejího budoucího sebevědomí nutné zažít toto bezpodmínečné přijetí alespoň jedním dospělým člověkem v okolí. To znamená , že ať se stane cokoliv, někdo musí dát dítěti vědět, že je pro něj důležitější ono samo, že je přijímáno bez ohledu na prohřešek a mínění veřejnosti.

Pokud se dítěti nedostane tohoto potřebného zázemí a doslova existenční jistoty, nedokáže se v budoucnu, v dospělosti, rozhodovat podle svých vlastních potřeb a názorů, ale neustále konzultuje každý krok s okolím a volí podle „hlasů“, nikoliv podle své vůle. Slaďuje svůj život s obecným míněním a trpí psychosomatickými potížemi, pokud se mu nedaří najít kompromis nebo pokud je obecné mínění proti jeho potřebě. (Co by tomu řekli lidi?!) V dítěti se hodně budoucí schopnosti zvládnout vlastní partnerství utváří do sedmi let věku mimovolním učením v rodině. Kde se však vztahy rozpadají ještě předtím, než tento věk dítě překročí…

V denním životě to znamená pro okolí zažívat nekonečné sebezpyty nebo rozbory situací u kamarádky nebo kamaráda, které k ničemu nevedou, jen po padesáté dopodrobna rozeberou dávno známé okolnosti, zrentgenují, co kdo kdy řekl, jak to mohl myslet a proč. Hodinový telefonát, kdy je takovýto vyhřezlý soubor řečí ve skutečnosti jenom záminkou ke kontaktu, není výjimkou. Od časů puberty až po střední věk nejmíň. Zažila jsem jich dost a naštěstí mi přišla na pomoc poučka, že terapeutický rozhovor má omezenou délku. Takže shrnout zásadní body a nazdar.

Zároveň se lidé, takto nejistí vlastní osobností, stávají přes veškeré úsilí naslouchajících přátel obětí každého radikálnějšího jednání zvenčí. V jakémkoliv věku, prosím. Neodmítnou prodejce, protože nedokážou obstát v momentální situaci bez přímé podpory jiné autority. Chtějí samostatnost, touží po sebevědomí, ale spokojeně se schovají za každý hlas silnějšího.

Stačí tedy opakovaně zklamat při dětském maléru, vyděšeně se hroutit při představě, co tomu řeknou lidi, jak to budeme vypadat - a vyrobíme si zesláblého človíčka, který podlehne hlasu party a také možných trýznitelů všeho druhu. Kdyby ale pouze podlehl, to se může stát komukoliv, ale on je bude vyhledávat! (Však si vzpomeňte na klasiku, jak dospělá dcera vyhledá alkoholika, protože takový byl otec…)

Náš doktor Helus upřesňuje: Důležitým zdrojem vzniku zdravého sebevědomí je rovněž důsledné vedení dítěte ke zkušenosti, že chyby, momentální selhání, prohry atd. nejsou katastrofou, že jimi vše nekončí. Stala-li se chyba, pak je nutno brát ji především jako východisko hlubšího proniknutí do věci. Vždyť z chyb se člověk učí, a někdy je dokonce chyba tím nejlepším učitelem.

Základní dokumenty OSN vyjadřují, že dítě má právo být rodiči přijímáno a milováno pro sebe samotné, beze všech podmínek, výhrad a omezení. Takže na rozcestí maléru je lepší jít cestou rodiny, která sice kvůli rošťáctví mrněte zažije horké chvilky, ale společně to přece zvládnou – a děcko si příště dá pozor, když vidí, jakou škodu ta jeho lumpárna nadělala. Plus mu k zapamatování pomůže nějaký výchovný trestík, nejlépe pracovní.

Výše zmíněné rozmazlování dítěte, díky kterému objeví a oblíbí si účelové citové vydírání, se často objevuje v rozpadajících se rodinách, kde dospělí zkouší dítě k sobě připoutat za každou cenu, zvítězit v boji o jeho přízeň před druhou stranou.

Osobně jsem zažila malou vládkyni rodiny, kterou v jejích třech letech poslouchalo širé příbuzenstvo, obávající se jejích záchvatů, protože už zažili hysterický oblouk a dušení. Rodina se rozpadala, ale všichni se strašně moc snažili dávat dítěti lásku najevo, skrývat rozchod rodičů… Když takový špunt ovládá babičku pohybem ukazováčku, zatímco vaši osobu nadšeně poslouchá, protože vy sebou orat nenecháte, přináší to velmi rozporuplné pocity. To dítě uvítalo vytyčené meze, stejné, jako měli ostatní kolem. A já? Rozhodně nemám na mysli vítězoslávu, spíš hluboký soucit – s tím děckem samotným.

Bohužel po přiřčení dítěte do výchovy jednoho z rodičů soudem se vždy objevovala snaha toho druhého ze života dítěte naprosto vyloučit a tím definitivně zvítězit. Mluvíme o syndromu zavrženého rodiče (dále SZR), který jako samostatný odborný pojem proniká mezi veřejnost teprve od revoluce. Mezi odborníky je (podle prof. Bakaláře) více znám a šířen po roce 1996, ale například měsíčník Psychologie, kde jsem se s ním já osobně teoreticky setkala poprvé, rozebíral Gardnerovu knihu a SZR v několika číslech roku 2005.

V praxi jej však velice dobře známe, dokonce bývá dnes využíván oběma stranami při rozpadech rodiny právě i jako argument hrozícího nebezpečí. Jenže dítě je plodem vztahu dvou lidí, půl toho a půl druhého. I když se podaří vládnoucímu rodiči (a dítě velice jasně dokáže chápat svou závislost a bezmoc, takže v sebeobraně eliminuje samo všechny zdroje problémů včetně tajných styků) v dětské mysli nastolit víru v strašlivé a odporné stránky toho, koho nebudeme zmiňovat, jednou se musí zákonitě začít ptát: Nejsem náhodou právě po tom nevyslovitelně odporném tvoru? Nejsem budoucí vyvrhel lidstva? Neztratím kvůli tomu lásku toho, kdo mi zbyl?

Než dítě dospěje, projde během puberty takovým martyriem pochyb a nelásky vůči sobě, že velmi snadno promění svou závislost až na krajní odpor právě vůči rodiči, který je po ruce. Pokud zkonfrontuje skutečnost s tím, co mu bylo nalháno, může sice znovu hledat pouto se zavrženým rodičem, ale také projde dalším utrpením. Uvědomí si svou roli věci a pouhého prostředku k vítězství nad druhým, nikoliv milovaného dítěte. Nebylo pro matku ničím. Nestálo jí za to. Je samo.

Já mám jistou míru pochopení i pro jevy, jaké k tomuto jednání ze strany matek vedly. Představte si matku, která s jazykem na vestě zvládala práci, domácnost, péči. A na víkend přiskotačil tatínek, vymyslel báječné dny bez povinností, zato doma matka chtěla zase dělat úkoly, nějak pomáhat doma a podobně. Koho mělo dítě radši? Utahanou služku, co vyžadovala plnění blbých povinností, nebo tatíka, případně jeho milou mladou lásku? navíc mohlo slyšet kritiku a posmívání se matce. Nebylo tudíž jednodušší ty víkendy utnout? Nebylo jednodušší se i mstít tím, že se expartner zadupal do země, aby ho už matka nikdy neviděla, aby zvítězila za jakoukoliv cenu, včetně odloučení ode všech z „jeho“ strany? Třeba hnusným nařčením ze zneužívání…

Nesouhlasím s tím, ale kolem mne se za ta léta podobné vývoje odehrávaly-a nakonec jsem měla na azyláku holku, která byla matkou poškozená až k neschopnosti zvládat vlastní partnerský život.

Děti jsou bezmocnými a nejcitlivějšími obětmi všech partnerských a rodinných rozkolů. Ztrácejí to nejpodstatnější, svůj bezpečný kout a zázemí, základní jistotu. Proto vypadá takřka nepochopitelně, že se výzkumy prof. Trnky, zveřejněné v roce 1974 (!), staly zajímavou, ale pouze citovanou a vyučovanou teorií. Nehodila se vládnoucímu systému do krámu, ačkoliv tolik prezentoval zájem o blaho lidu. Sledoval děti z rozvrácených rodin dvacet roků a porovnání s kontrolní skupinou byla docela drsná. Kriminalita, vlastní rozvody, psychické problémy.

Tehdejší jakákoliv terénní sociální a terapeutická práce se teprve začínala mátořit ze šuplíku zavržení nepotřebného přežitku. Teprve vznikaly poradny a linky pomoci. Proti nim ale vládla dál potřeba vypadat hezky, takže problémy zůstávaly dušené pod dekou rozjásaných cest k zářným zítřkům. Nejostřejším soudcem byla maloměstská morálka, povrchně a falešně odsuzující především oběti. Říkávám, že mantra „co by tomu řekli lidi“ patří k nejšílenějším ničitelům životů. Neviditelnému ničení osobností.

Potkávaly se tak běžně osamělé a mlčící oběti nehorázné šikany na pracovišti, domácího násilí, různorodého způsobu zneužívání a vyděděnci bez rodinného zázemí. Má to holt, holka, těžký, a kdo ne? tradovalo se v ženských kolektivech a občas i nějak pomohlo. Nebo přidusilo, lidi rádi šlapou po padlých. No, lidi…

Například DN tehdy mohlo mít mírnější psychický dopad na oběti: Muselo se totiž chodit do práce, takže mezi lidmi bylo možné najít částečné uvolnění, dosáhnout nějakého stupně nezávislosti a seberealizace. Dala se najít cesta do útočiště, ke kamarádce a podobně. Dnes mohou být ženy skoro dokonale izolovány od společnosti a naprosto závislé psychicky i finančně, v kleci otroctví, přitom jakoby šťastně v domácnosti (ano, i se zákazem sítí). O zelených vdovách v příměstských oblastech se už popsaly stohy papíru, ale mohou to být i oběti v paneláku, nastoupila doba nevšímání, odcizení, stažení se do soukromí. Covid nás vrhnul o roky zpět.

Co mne osobně opakovaně zaráží, jsou průniky manipulátorů mezi pečující. Jak v soukromí, kde chtějí vládnout bez práce různí rodinní příslušníci (kriticky přehlédnou situaci, inkasují lásku, vděčnost a peníze nebo příslib dědictví-a krutě zkritizují, osočují toho, kdo se opravdu stará). Nebo přímo v kolektivech, které mají pro klienty vytvářet pohodové, bezpečné prostředí a vést je ke spokojenějšímu životu nebo dokonce nějak rozvíjet (což lze i u lidí s demencí). Je to tím, že lidi takzvaně hodné, schopné ustoupit od vlastního pohodlí směrem k péči a tím pádem k určitému obětování se, rádi zkusí dostat pod své velení? Mít nad nimi moc a bavit se tím? Omezit tím na vyžadovanou námahu fyzickou i duševní, takže se ulejt, jak to jenom jde? Přitom podkuřovat vedení a předvádět se jako nejlepší, inspirativní, klidně přebírat úspěchy jiných…

Dokážeme se navzájem ničit všemožnými způsoby a nevím, zda opravdu existuje cesta, jak z toho ven. Ono slavné „nebát se a nekrást“ často koliduje s potřebou vlastního klidu a strachu, že bude hůř. S vlastními možnostmi, třeba i změnit práci, odstěhovat se. Je lepší ustoupit? Kam až? Proč ztratit, co mám?!

Na válečném poli zůstávají nemocní (psychosomatika) i mrtví (včetně sebevražd, případně utýrání všeho druhu) a o jakékoliv spravedlnosti pomalých božích mlýnů se zde už nikdo nedozví.

Bakalář,E., Novák,D.: Syndrom zavrženého rodiče v České republice,

www.iustin.cz/Litera/Baknov.asp, říjen 2006

Bentovim, A.:Týrání a sexuální zneužívání v rodinách, Grada, 1998

Helus, Z.: Vyznat se v dětech, SPN 1987

Trnka, V.: Děti a rozvody(Studie o adaptovanosti dětí z rozvrácených rodin), Avicenum,1974