Článek
Není to tak dlouho, co jsem psala o třech kamarádkách, které stály na počátku pečovatelské služby.
Ještě před nimi a také dlouho po nich dokázali doslova pohnout zemí a nebem někteří jednotlivci po celém našem království a jistě by neměli být zapomenuti. Jejich život nám ilustruje dobu, která přála odvážným, a také možnosti, jakých se člověk může chopit v každé době. Lidé, jako byl třeba pan doktor Josef Veverka.
Vrátíme se až k roku 1827. Tehdy se druhého července narodil v obyčejné venkovské rodině ve Smiřicích jakýsi Pepíček Veverka. Bylo to dvanáct roků po bitvě u Waterloo, v Evropě byly ještě znát dopady válek, aby toho nebylo málo, tři roky po Pepíčkově narození se Evropou přehnala cholera.
Několik let poté Pepíček začal chodit do školy v Hoříněvsi. V té době venkovský učitel nebyl sice bůhvíjaký boháč, ale spolu s farářem patřil k těm, kdo dokázali tu a tam ovlivnit hodně osudů. Šikovný chlapeček se zlatým hláskem panu učiteli Pohlovi vnukl potřebu klukovi otevřít dveře ke vzdělanosti. Chlapec se učil jako o závod, zpíval na kůru při všech chrámových slavnostech, učitel mu věnoval housličky… A nakonec přesvědčil rodiče, kteří byli opravdu dost chudí, aby ho přece jenom dali studovat.
Všechno se vším souvisí, takže Pepíčkovi ten hlásek a housličky pomohly ke studiu na střední škole benediktýnského kláštera v Broumově. Jako chrámový zpěvák měl v klášteře celé zaopatření a dokonce rodičům posílal peníze, které si vydělal kondicemi.
Studoval s výborným prospěchem. Po střední škole zatoužil po filosofii a logice, opět si na studiích pomáhal kondicemi. Objevil přednášky na lékařské fakultě v Praze. Životopis v katolickém tisku (v mém zdroji, kalendáři Vincentina z r. 1942) zdůrazňuje stálou bohabojnost a časté návštěvy mší svatých i během tohoto studia. Věřím, že také buď zpíval anebo muzicíroval na kůru jako předtím. Promoval v roce 1854 (jak jinak, než s výborným prospěchem) a na pražských klinikách se učil moderním způsobům léčení. Chtěl se vrátit do svého kraje jako praktický lékař.
Kdo je takhle vytrvalý a tvrdě pracuje, aby svůj sen naplnil, dosáhne na něj. Stal se lékařem městským, později mu byla svěřena nemocnice. Pokud si pod tím hrdým názvem představujete cosi povědomého, radši od těch představ vycouvejte. Ve Dvoře Králové se jednalo o barák s osmi bídnými postelemi, trochou starého prádla a stravou, donášenou z protějšího hostince. Což byla již nemocnice, rozšířená od r. 1847 skoro velkolepě o celá dvě lůžka! Snad už dokonce ani nebyla součástí chudobince. Přece jenom nějak fungovala a tak se r. 1857 stala nemocnicí veřejnou, pro další lidi, než pouze ty nejubožejší.
Doktor Veverka z téhle boudy dokázal vybudovat tehdy moderní nemocnici se šedesáti lůžky, vlastní kuchyní, vodovodem, ošetřovatelskou službou. Nebylo to den ze dne. Pozemek pro tuto nemocnici (včetně dalších nutných prostor) koupil až deset roků po promoci. Jistě mu něco vynášela soukromá praxe, jenže on své pacienty moc neždímal. Bez ohledu na nutnost budování (tehdy) moderního ústavu měl od začátku pověst lidumila a člověka, který se s láskou stará o chudé a potřebné. Měl ohromný vliv na své okolí, tím jistě získal víc, než by vydělal pouze výkonem lékařské praxe.
Svému okolí se odvděčil právě tím, jak do Dvora Králové přinášel nejnovější poznatky. Operoval tu, psal odborné články do lékařských časopisů a jeho nemocnice byla tak vynikající, že byla prohlášena za všeobecnou nemocnici zemskou. Potom přišel rok 1866.
Jak praví píseň o kanonýrovi Jabůrkovi, tam u Králového Hradce, létaly tam koule prudce. Kanonýr Jabůrek byl sice hrdina velmi černohumorně fiktivní, když pořád ládoval, ale právě ve Veverkově kraji se odehrála ona krutá bitva, která ve své strašlivosti písni hodně odpovídala.
Rakušané byli poraženi a na bojišti zůstala spousta raněných a umírajících mužů. Doktor Veverka okamžitě organizoval pomoc. Nemocnice prý zvládala příliv raněných, ti lehčeji byli rozmístěni po městě. Paní z města podle doktorova návodu vyráběly obvazy jako na běžícím pásu, vedl celkovou péči o všechny raněné. Samozřejmě to byl úkol doslova titánský a i pilný Veverka byl pouze člověkem, takže ani on dlouho ve dne v noci pracovat nevydržel. Byl po nějaké době zcela vyčerpaný a tak není divu, že ho sklátil zápal plic. Nejhorší následky bitvy se tehdy již zvládly, doktor mohl chvíli marodit. Protože jste si však již asi všimli, že to byl člověk hodně oddaný svému poslání, nepochybujte o tom, že se zase brzy vrhnul do práce. Takže se opět fyzicky zlikvidoval a zápal plic se vrátil.
Celých osm týdnů potom zápasil doktor Veverka ve svém vlastním ústavu se smrtí. Jako kdyby tušil, že ho bude ještě hodně potřeba, po těch týdnech doslova vstává z mrtvých.
Do Dvora Králové se totiž vplížila cholera. Muselo to být v té době hodně šílené, zápasit se skoro holýma rukama s takovou nemocí, ale Veverka a jeho lidé dokázali spoustu životů zachránit. Cholera prý tehdy bez milosti kosila lidi v celém kraji.
Lidé ve městě nebyli slepí a věděli, kdo z nich tady dokázal skoro neskutečné. V roce 1878 zvolili svého doktora lidumila starostou. On ze sebe nic moc dál nedělal, byl velice skromný a věřil ve službu lidem, kterou je povinován za to, čeho již směl v životě dosáhnout. Vážily si ho také úřady. Vedle veřejného uznání se mu v pracovně hromadily pochvalné dekrety, zlatý záslužný kříž s korunou, válečná medaile. Byl zvolen poslancem zemského sněmu a tak se nejen ve svém městě snažil o nápravu vztahů mezi Čechy a Němci.
Jako starosta podporoval chudáky i z vlastních prostředků, svůj starostenský plat věnoval ve prospěch městské chudiny. Za jeho starostování se prý ani lidé nehádali tak, jak to bývá běžné. Tak na ně působil svou autoritou a vystupováním.
Jenže MUDr. Josef Veverka byl opravdu pouhým člověkem. Vykašlal se několikrát na své vlastní zdraví a to ho opustilo v době, kdy by mohl především sklízet plody svých zásluh a svou autoritou dál působit (nejen) na své milované město. Ještě na smrtelné posteli ho prosili, zda by se nechtěl ke starostování vrátit. Nechal to už na jiných. Zemřel 18. března 1882.
Každá pohádka dobře nekončí. Následující starosta by jako hostinský měl s lidmi také umět jednat, ale pouhé tři a půl roku po odchodu lékaře lidumila se ve městě vztahy mezi oběma národnostmi vyhrotily tak, že vypukla zdejší národnostní „Bartolomějská noc“, která stála pana starostu tři měsíce vězení a všechny městské radní jejich místa.
Pokud jste tedy nabyli dojmu ze všech debat kolem brněnského sjezdu, že se nevraživost mez Čechy Němci odehrávala pouze ve 20.století, Dvůr Králové se zapsal do historie starší. A pokud vzpomenu třeba cestopisné vzpomínky Anny Řehákové, která se svou sestrou procestovala i Balkán (učitelky o prázdninách), popsala tam výtržnost německého pražského mladíka ve švýcarském hostinci, jakou nikdo z přítomných Němců nechápal… Prostě se obrozenectví a vlastenectví chápalo různě. Odjakživa tu měl Pánbu různou čeládku. Ale jak vidno, osobnost si zjedná pořádek i po dobrém.
(sepsáno podle Kalendáře Vincentina 1942, www stránek Dvora Králové, Nemocnice Dvora Králové nad Labem a Wikipedie.)
