Článek
Po svých rozčilujících článcích (soudě podle některých příspěvků třeba pod „Holčičky, sex a mizerná prevence výchovou“, domácím násilí https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-znovu-se-stoura-do-domaciho-nasili-ma-to-smysl-172061 nebo falešném obvinění otce https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-kdyz-divka-ukaze-prstem-a-lze-162177 ) se chci podělit o drobky z konzultace s nadějnou studentkou sociální práce. Ano, i takové věci se mi stávají a přinášejí i mně leccos nového.
Uvědomila jsem si totiž, že mnohé příspěvky pod závažnými články od redakce Seznamu nebo pisatelů do Seznam Média odpovídají několika vzorcům. Takovým, s jakými se setkáváme v různém sociálním poradenství velmi často a jsou zdrojem zklamání, rezignace, zloby, vzteku, cokoliv si ze škály negativ představíte. Nemám na mysli trolly, kteří jsou již dávno některými autory odhaleni, i když jsou ochotni měnit jména. Mám na mysli lidi, u nichž lze zachytit zrníčko reality, dopátrat se nějakého zasunutého problému.
Začnu od začátku (teď abych vybrala ten správný a moc neokecávala :-) ). Stane se malér, člověka smete, podrazí mu nohy a on zůstane na kolenou. Při konzultaci jsem uvedla příběh matky dvou dětí, která zůstala v mužově domě (po jeho zatčení a exekutorovi) bez elektřiny, topení, peněz, práce (pomáhala s podnikáním), části vybavení a blížila se zima. Na radu sousedky se poptala na místo v azyláku, strašně se styděla. Patřili mezi dost bohaté lidi, kdysi. Před kasinem a jeho hraním. Ona držela zdání stavu, dřela jako mezek (mimo jiné tahala i zboží) a netušila, že muž blbne na kvadrát. Ne, že by mu nějak moc domlouvala, to by mohla mít modřiny i v obličeji. Pro nevěřící dodávám, že jde v mé praxi o celkem častou situaci žen, včetně jednoho svěřování ve vlaku. Táhnou káru, zakrývají i zlomeniny, zkrátka, jak se odjakživa žádalo, žena má zástěru, aby jí zakryla i mužovu hanbu.
Jasně, že takové matce chcete pomoci, máte zdroje a zkušenosti. Například poskytnout věci z charitního šatníku, jídlo z azylových zásob, zažádat o dávky, najít práci a bydlení… Vytáhnete formuláře, vysvětlíte, kam zavoláte, kam spolu zajdete - a ouha. Ono to nejde, protože paní není manželka, jak si myslíte, ale družka s nelegálním pobytem, děti jsou české, ale jsou tu další detaily. Paní se nám probrala ve chvíli, kdy jsme řešili situaci podle toho, co bylo nejdřív sděleno! To, s čím se předtím svěřovala, byly sice velké problémy, ale poněkud zástupné.
Proč? Proč hned nevychrlila, co bylo zásadního? Vždyť přece byla v klidu, děti najedené, v teple, už se ubytovala a přes víkend mohla v bezpečí přemýšlet, jak dál. Ano, zmínila se, že držela hubu a krok, aby nepřišla o děti, v podstatě otročila, ale navenek i pro svou hrdost udržovala fasádu. Což se dalo zahrnout do studu, jaký jsme už v práci dobře znaly. Jedna nebo dvě kolegyně se cítily až na hraně uražení a zklamání, že jim „lhala“.
Proto na ostatní klientky působila zvláštně, když ji vzaly mezi sebe a utěšovaly, že s ní animátorky provedou to či ono, že se nemusí bát a že je na našem baráku fajn. Pro ni však tohle všechno bylo spíše hrozbou a zahánělo ji to do kouta. Nechtěla se prozradit a nemohla přijmout pomoc. Byla zoufalá, nevěděla, jak bojovat o své děti, jak se nenechat odtrhnout. Přijala pomoc jen částečně, když měla, čím nakrmit a kde uložit děti, ale zbytek byl pro ni zklamáním a ohrožením. Svěřila se skutečně až před cestou na úřad. Ano, bylo jí nakonec pomoženo v rámci celostátní organizace, již má dávno občanství, nového manžela a dvě malé další děti.
To byl snad nejhorší případ, kdy jsme mohli svou prací nenapravitelně ublížit jen proto, že se dotyčná nesvěřila tak do hloubky, jak bylo potřebné. Většinou máte při rozhovoru s člověkem pocit, že nějak kloužete po povrchu, přestože za vámi opakovaně chodí, tvrdí to svoje a vaše poradenství ho jenom dráždí. Skutečně až po několika návštěvách můžete zachytit nitku, přímo se dotázat na jádro pudla - a ten člověk žasne, že jste tuhle zásadní věc jaksi nepochopili už první den! Nebo že jste to nevyčetli z křišťálové koule, protože on se o téhle svojí životní prohře nechce podrobně bavit. Je tedy čas na vysvětlení, že tímhle se objasnilo leccos a a máme prostředky, jak právě ten základ změnit. Lehce detektivní práce přináší ještě jeden výsledek: Na veřejnosti ubyde nadávající hlas.
Po jednom takovém úspěchu jsem dostala od kolegyně opravdickou křišťálovou kouličku a mívala ji v kanceláři, protože co kdyby ještě… Hm, jak sami vidíte z ilustračního obrázku, je růžová a kalná, tak skvělá čarodějnice zase nejsem, aby mi někdy pomohla. Zbývá tedy rozhovor, pozorování, zkušenosti a úsudek.
Onu paní a mnoho dalších jsem se zároveň naučila hájit, i když ne zcela omlouvat nebo se s nimi dojímat nad zlým osudem. To bych se už dávno rozpustila jako cukr. Každý z nich má svoje vlastní hledisko na svůj příběh a prohry. Respektuji jejich jedinečnost a pouze navrhuji možná řešení. Mám nyní v záloze i pochopení pro jejich odmítání. Jednak jde o to, že prvně vyhrknou zástupný problém, ale kdesi v duchu chtějí řešit skutečný malér. To jsme si ukázali. Zároveň přijdou mezi cizí lidi, navíc hlavně úřad považují za velikou drbárnu. Kdo z vás přijde mezi neznámé lidi a na rovinu sdělí svoje ponižující okolnosti?! Možná ve vlaku, v anonymitě, ale ne tam, kde si vedou záznamy. Lidem v mizerii často zbývá právě jen ta osobní důstojnost a hrdost. Mám tedy respekt k jejich příběhu a také velkou úctu k tomu, pokud se dokážou svěřit - včetně chvíle, kdy je „doznání“ docela usilovně vytaženo na světlo. Jak z chlupaté deky.
S onou důstojností souvisí i to, jak se na úřadě (hlavně tam) a v poradnách prezentují. Především ženy si na sebe vezmou to nejlepší, co jim zbývá. Už docela mizí pohoršení z toho, že „přijde pro dávky a má na sobě věci, co si já nedopřeju“. Nemám na mysli klasické využívání systému s tím, že se přijede dražší značkou auta. Zmínku o tom mi před lety vyčetla jedna kolegyně, že tohle paušalizování nesnáší a ode mne by je nečekala- a já vyhlédla z okna. Hm. K nepohyblivým lidem jsem chodila k autům pro podpisy, takže hodnocení situace může mít více úhlů.
I to, samozřejmě poněkud souvisí s tím, jak lidé chtějí být vnímáni. U těch v čerstvějším maléru je však tento přístup docela základní potřebou. Dělat, jakoby nic, jakože jsem tam, co dřív. Že jen tak, mimochodem, potřebuji poradit, ale o nic podstatného nejde. Vytáhnout nějakou sebedůvěru třeba z palce u nohy, protože jinak se zhroutím a budu brečet nebo pít nebo obojí.
Když jsem já byla v šíleném maléru a bez peněz, našetřila jsem si na příští cestu do okresního města pár korun zvlášť a zašla do cukrárny na čaj a špičku. Seděla tam, koukala kolem sebe a říkala si: „Neboj, zvládneš to, budeš sem chodit stejně bezstarostně jako všichni tihle kolem!“ Měla jsem pravdu. Nadechovala jsem se v těch chvílích a dostávala sílu vydržet. Ona ta pomocná ruka opravdu často vyroste z vlastního ramene. Nikdy nepřestanu být dost vděčná těm, kdo prostě přišli a pomohli. I proto, že viděli, jak se s tím pereme. Studentka dodala zvláštní pohled: „Už jen to, že jste našla sílu udělat si takovou chvilku, bylo úžasné.“ Vidíte, to mne do včerejška nenapadlo. Jenom jsem tehdy věděla, že musím obětovat těch deset dvanáct korun (tedy až deset šišek staršího chleba pro rodinu), abych se nezbláznila. Ale zároveň ten kus normality ordinuji už roky leckomu, hlavně pečujícím.
Lidé ve starším nebo potlačeném problému naopak špatně vydýchávají, když se něco rozebírá, přednáší. Může je to popouzet, mohou striktně odmítat, nadávat. Oni přece vědí svoje, oni vědí, že věc není přehledná jako nudlová polívka. Příkladem může být šumot kolem filmu Sbormistr. Má na diváky působit tak, aby pochopili, že manipulátor společně s prostředím a vlastními ambicemi nebo sny obětí může spustit leccos. Že děti vzhlížejí k autoritě natolik, že jim může vymýt mozek. Probuzení je potom tvrdé. Šíleně hořké, vede k dlouhodobým depresím a dalším jevům.
Jenže úspěch filmu (a podobných) s sebou nese i rizika. Někdo může mít dojem, že se poznal, přitom se ale v podobných situacích lidé dokážou chovat jako přes kopírák. A o tom manipulace je, brnkat na struny, jaké máme všichni. A pokud možno dost brzy a šikovně, aby si ani bystří nevšimli a nepochopili. Chybou tedy není podlehnout, spíše nedokázat zpracovat ani s velkým odstupem. A zase: Kdo, proboha, v téhle zemi a s tímto aparátem pomoci, jaká desetiletí spíše chyběla, mohl něco zpracovávat, odpustit si?
Klientka se mi svěřila, že jí psycholog cca v roce osmdesát chtěl přes zážitek znásilnění a odmítání těla převést tím, že se před ním na lůžku měla ohmatávat v kalhotkách a masturbovat, aby se přesvědčila, že je přece jenom schopná orgasmu… Doma se jí to rozleželo a požádala o změnu terapeuta. No, byla v Praze, dosáhla změny (na ženskou terapeutku) i uzdravení. Vybavilo se jí to v jisté nedávné kauze.
Kolik žen u nás nikdy nebylo vystaveno sexuálnímu predátorství, od zneužívání v dětství po harašení v práci, vynucený sex nebo znásilnění?! Velmi, velmi málo, jsou na to i odborné studie. Neumíme s tím jako společnost žít a pracovat, takže mnozí inklinujeme (a mnohé obzvláště) k zahrnování současných mužů do kategorií různě nebezpečných zjevů. Já naopak tvrdím i při různých svých kritikách „chraňme naše muže“. Nemají to snadné a těch pohodových rozhodně není málo.
Při povídání se studentkou o úskalích naší práce došlo i na vylíčení, kterak stážistka neuspěla s návrhy, aby současné matky z azyláku šly osobně k otevření nějaké sbírky pro danou organizaci. Byla odmítnuta a nechápala, vždyť to bude pro zlepšení jejich života a dalších potřebných? Vysvětlila jsem, že by to braly jako ostudu, jako že žebrají, vnímaly by to snad až jako pranýř a cejch. Podobně tomu bývalo i s Tříkrálovou sbírkou. Děti ano, pro ně to bývalo dobrodružství a také sladkosti, ale matky? Nechtěly se vystavit riziku, že by se jim někdo posmíval nebo že by si později pamatoval, že musely být na azyláku, že až takhle dopadly, klesly na dno. Co bych dlouho líčila, vždyť ani mně nebylo nejlíp, když jsem tehdy s dětmi obrážela domy - a to jsem byla zástupkyní ředitele.
Dnešní úvahu tedy zakončím tím, čemu je potřeba se učit, co bychom asi měli přijmout jako samozřejmost nebo určitou normu v sobě samých. Není to pouze respekt k příběhu člověka, který potřebuje podepřít, ale také respekt k těm, kdo podepírat mohou nebo chtějí. I když to může být mládě zelené jako smrčina (třeba dobrovolník poněkud spasitelského typu), které nic moc neví o strastech života. Však se o tom dozví od vás. Nebo nějaká bába princmetálová, určitě vyhořelá a chladná jako Anna z rána. Avšak možná právě ona má ten potřebný nadhled a znalosti. Jednoduchý recept, aby bylo líp, co říkáte? Nebo zase dá moc námahy a práce?
Zdroje: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-producent-filmu-sbormistr-skutecne-karoline-jsem-se-omluvil-utok-jejiho-bratra-je-zakerny-40532603?utm_medium=sum&utm_source=search.seznam.cz&utm_term=Sbormistr
https://refresher.cz/186958–Sbormistr-neni-fikce-ale-bolestna-realita-Bratr-obeti-z-kauzy-Kulinsky-ostre-kritizuje-tvurce-filmu#utm_content=freshnews&utm_term=Sbormistr&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
https://www.seznamzpravy.cz/diskuze/domaci-zivot-v-cesku-kauza-kulinsky-kdyz-se-tohle-tema-otevre-neni-mi-ctyricet-ale-trinact-283258
