Když dívka ukáže prstem a lže

Že to mají chlapi těžké, když se mlsně zaopatřují tam, kde by neměli, se naštěstí provalí stále častěji. Kupodivu už nám občas blikne i kontrolka, že věci nemusejí být takové, jak se říká. Pokud se nějaké násilné a nevhodné sexuální praktiky odehrávaly už před lety, většina lidí zavětří, zda v tom není účelovost - což se může nyní zrovínka týkat i jednoho politika. Mnozí z těch našich pánů si ještě nezvykli a nepřijali fakt, že leccos nehezkého z jejich minulosti může pošramotit nebo přímo zbořit jejich budoucnost. Nebo myslí, že oni prostě můžou.

Nyní určitý svěží vítr přivál rozsudek ve sporu otce s dcerou. Pokud remcáme, že soudy nahrávají provinilým pánům podmínkami, tady je vidět, myslím, zajímavě a poctivě probíraná causa a dopátrání se výsledku. Dívka, možná zmanipulovaná kýmsi mimo rodinu, nařkla otce ze zneužívání, znásilnění. Což má své dopady:

Co každý z těch bodů potom v reálu znamenal, samozřejmě v prvotním zápalu nemohla tušit a možná ještě chvíli jí to jen tak lehce prošumí kolem uší. Pravděpodobně má zázemí, kde se může schoulit po prohře. Tak trochu upadnout do zimního spánku.

Její obvinění odpovídá tomu, co ženy mívají dost často v úmyslu: Za každou cenu zadupat někoho, koho nechci vidět, s nímž nechci řešit ani maličkosti. Odstranit ho ze života i ze svého okolí. Zničit jakkoliv, ale co nejvíc. Vyhrát, ať to stojí cokoliv, bez ohledu na kohokoliv dalšího, včetně jejich dětí. S tím se nám táhnou ona nepravdivá obvinění, syndromy zavrženého rodiče (většinou je to matka, kdo zabrání dalším stykům dítěte a ono ztrácí jak rodiče, tak i jeho příbuzné a známé).

Jenže kolo osudu se točí dál a mnohdy původce dožene. Na azyláku jsme měli holčinu kolem dvaceti, která byla svou matkou vedena k tomu, že musí dostat všechno, co chce a má moc nad muži. Po rozvodu ji matka nabádala, o co má tatínkovi říct a potom ji odstřihla s tím, jaký je to netvor a že ani neplatí alíky, nemá o ni zájem. Po terapeutickém sezení, kdy si to dětství vybavila, s otcem navázala kontakt a on se prokázal nejen složenkami, ale i žádostmi k soudu, kde žádal o pomoc - a náhle to byla matka, s kým nepromluvila ani klika od záchodu. Bohužel klientka poté nalítla mladíkovi, který potřeboval být nadstandartně živen včetně drog, ale utekla po prvním zbití.

Tady to bylo naštěstí rychlejší. Jenže lidské huby nezastavíš, člověk v nejlepších kariérních letech má pošramocené postavení v práci a možná v oboru, po bydlišti aby chodil kanálama, duševní trauma, jaké si těžko dovedeme představit. Například se mu jaksi začernily roky, dříve prožívané s milovaným dítětem. Ano, veřejně zvítězil, ale malinký háček v myslích lidí zůstal. Však víte, že není šprochu… Zranění z téhle bitvy se mnoho let nezahojí, následky zůstanou, i kdyby se na něj deset psychoterapeutů navalilo.

Tato nebezpečí nejsou nová, mezi prvními mnou zažitými bylo obvinění matky z r. 1980 - její dítě bylo v péči našeho dětského oddělení a lékaři s psychologem dost rozebírali, co se dá v takovém případě dělat. Plenkové dítě bylo v pohodě, na tatínka se smálo, ovšem rodiče se rozváděli. Již tehdy jsme se dozvěděli, že takových obvinění není málo.

Další stránkou věci je, že podobné pomstičky ničí životy skutečných obětí sexuálního násilí. Ano, dnes už jakžtakž rozumíme tomu, že se oběti svěří po nějakých letech, protože svět se vyvíjí a lze se dovolat spravedlnosti. Oběti navíc samy až časem dozrají k náhledu, že mlčet a trápit se potichu jim jenom ničí současnost. Je lepší na chvilku přežít následky svého vystoupení a nastoupit cestu k uzdravení. A nepopírám, že se mohou v tu správnou dobu stát jakýmsi nástrojem ve prospěch kohosi dalšího. Třeba tím, že se připojí k dalšímu obviňujícímu hlasu. Nebo v zápalu (vyvolaného?) zděšení z toho, jak si viník vyšlapuje po červeném koberci kamsi ke slávě nebo vyššímu postavení. Ať ten coming out způsobí cokoliv, skutečné oběti prostě sebraly nějakou sílu. Protože jsou celé roky utisklými oběťmi, poznamenané stálou úzkostí a nevírou v jakoukoliv „spravedlnost“. Asi tu nemusím opakovat příběh sedmdesátnice, která mi po 65(!) letech vyprávěla o znásilnění - sedmiletého sirotka na návštěvě dospělým mužem. Opakovaným.

Ano, oběti stále ještě dlouho mlčí. Je tomu sotva deset roků, co si jeden otec odvezl dceru domů zmlácenou, zbitou, v podstatě znásilněnou. Ten termín nebyl použit, ale styk poté byl vykonán. Naštěstí prý bere prášky. Nechtěli ji předhodit lékaři ani policii, bylo to na maloměstě. Báli se rovněž dalších násilníkových činů, měl dobré postavení. Navrhla jsem, ať tedy dívku otec vyfotí ve spodním prádle a zaznamená její výpověď, ať na nahrávce nebo písemnou, dala jsem kontakt na Bílý kruh bezpečí. Nedošlo ani k jednomu. Údajně, aby si dívka nevzpomínala a honem všechno zapomněla - a focení? Otec?! A i kdyby matka - ve spodním prádle?! Neexistuje!

Práce vyšetřujících a posuzujících lidí v celém procesu není záviděníhodná. Tu poctivě, detailně odvedenou v takových případech obdivuji, tu jinak provedenou, odfláknutou nebo poznamenanou paternalistickým nadhledem, tu budu kritizovat vždycky. A abyste neřekli, že své postoje beru z luftu a hezky se mi to breptá, uvedu, že jsem u soudu svědecky stála dvakrát. Jednou ve prospěch tehdy domnělého pedofila. Dostal ve zdůvodnění podmínku „pro jistotu“ (tehdy se projev soudce nezaznamenával), protože prý nebylo prokázáno, že by se podobného skutku někdy v budoucnu nedopustil. Jindy jsem svědčila ve prospěch skutečné oběti zneužívání. Život opravdu není přehledný jako nudlová polívka.