Článek
Začalo to velice nenápadně. Kdysi na internetových článcích Reflexu bývala pod těmi málo navštívenými nedělní sešlost zhruba 70 častých návštěvníků, co si dali k počítači kafíčko, cigaretku a poklábosili, někdy i o onom článku. Jednou se tam objevil i Sendyman. Vykládal o tom, jak zrovna pro svou krásnou ženu předělává kuchyň, aby ji překvapil, že mají dceru, působil docela příjemně. Byli jsme tam většinou lidi přes čtyřicet, s podobným rozhledem, přicházeli i lidi žijící v cizině. Tehdy opravdu platilo, že přes sedm lidí jakoby „znám“ kohokoliv ve světě. Dubaj, Kanada, Británie, tuším i Libanon a další. Kdybychom RX tolik nerozčilovali, mohl některé z nás využít třeba i jako očité svědky místních konfliktů. Smolík. RX dokázal pouze s novým šéfredaktorem diskuze utnout a našim nickům zakázat přístup. Na straně druhé jsme si zakládali weby a navštěvovali se tam.
Nicméně v zákulisí jsme se mnozí již spřátelili i osobně a v případě Sendymana, tehdy bez práce a v manželské krizi, se mu dostávalo veliké podpory. Jenže nabízejte Pražákovi práci jinde. Po čase se pro mnohé stal člověkem, co je obětí a přitom má pocit výjimečnosti, kterou svět naprosto nechápe a neoceňuje. Ti, kdo se sami vyhrabali ze životního hnoje, se začali odvracet.
Já osobně s větším zapojením začala ve chvíli, kdy byl ženou osočen z domácího násilí. Údajně si toho kritického dne čistil airsoftovou pušku a ona se ho bála. Když mu předtím rozšlapala modýlek. Krásky se ujal soused… A policie Sendyho vykázala. Jeho psa si vzala dcera, která se s ním už odmítla stýkat.
Byl to rok 2009 a já se zeptala na VOŠ naší profesorky na právo, jak to nyní s tím domácím násilím je. Zjistila mi, že soudci již mají nějaké ponětí o zneužívání domácího násilí jako nástroje na odstranění chlapa, já zase našla první poradnu pro agresory. Na moje doporučení už Sendy do dvou nebo tří organizací pro DN volal, ale jak sdělil, že je obviněn z agrese a prosí o radu, zavěsili mu. Mezi agresory chodil, ale rychle to vzdal, protože on není takový - a vlastně mu tím pádem nemohli pomoci.
Nakonec došlo k soudu, kdy podle posudků soudkyně prohlásila, že jsou oba histriónské osobnosti a ten byt, o který také jde, se prodá a peníze rozdělí. Ironií života je, že ti dva byli již jednou od sebe, ale Sendy prý ženu znovu přijal a zapsal k trvalému pobytu.
Pravděpodobně velmi, velmi bumbal ještě před vykázáním, což se také dotklo těch, kdo se mu snažili pomáhat. Z RX časů zůstali jen jeden-dva pražští, případně v zákulisí dva tři, hlavně OW se stálou nabídkou na práci, byt a stravu, a já. Další byli tak občas zvědaví, jak se plácá životem a jen vrtěli hlavou, kolik měl příležitostí. Ostatní už o něm nechtěli slyšet.
Dokázal se rozhádat i s rodinou, což jsem se marně snažila ovlivnit. Ne a ne, všichni jsou hnusní, nadávají mi, nechápou mne. V podstatě se časem stal bezdomovec (a příbuzným stačil ublížit, pokud získal peníze, nepomohly mu). Vystřídal pár zaměstnání a brigád. Pokud někde selhal, mně se nechlubil, prostě už dělal jinde a podobně. Až došlo k jeho pobytu v zahradní chatce, kam si dal i bílou elektroniku (takže se snažil o lepší domácnost) a domácí mu tam chtěl přidat jiného bezdomovce, takže ho v opilosti bodnul do břicha. A protože se zase někde posilnil, vrátil se a chtěl ho dorazit… Dostal 12 let a šel do Valdic. Tu elektroniku mi potom z vězení nabízel, aby domácímu nezůstala. Třeba i jako dar někomu potřebnému.
Ve vězení se přihlásil ke studiu, za dobrý prospěch dostal dva tisíce, které si u mne uložil na nákupy známek, obálek a podobně. Měl strach, že by ho o ty velké peníze nějak ostatní připravili. Dost se tam bál. Nějaký čas měl na palandě spodní lůžko, ale když přišli mladí rváči z jiných zemí (od Afghánistánu po Kavkaz), byl nemilosrdně vyhozen nahoru. Do práce nechodil, bylo jí prý málo a pro ty zdravější. Chyběl mu kus prstu a nebyl tak šikovný na konkrétní činnost, údajně.
Snažil se kreslit, modelovat, poslala jsem mu kdejaké trosky pastelek na barvení, učebnice angličtiny, Bible, knihy… Tak či tak se dočkal přeřazení na seniorské oddělení a tam mu bylo celkem dobře. Sice spolubydlící nebyl nejostřejší tužkou v penále, ale Sendy už tam byl dlouho, nějaké vazby na faráře, psychologa a podobně měl. Dělal figurky z chleba a hodně si stěžoval, jak se kvalita pečiva náhle změnila, že mu při vysoušení výrobky praskají. Pejsek na obrázku je ještě z doby kvalitnějšího materiálu. (Já zároveň tehdy zaznamenala, že krájený chleba náhle tak rychle neplesniví…) První žádost o podmínku nevyšla. Bohužel ve Valdicích zrušili seniorské oddělení a vězně rozeslali do celé země. I do věznic jiného typu, s jinou ostrahou.
Na novém působišti tak spokojený nebyl, přece jenom měl zažitý jiný řád. Byl sice kousek odtud, ale nenavštívila jsem ho, nebyl čas na výlet. Ostatně, mezi vtípky společných známých patřilo, že mi jednou zazvoní u dveří a už se ho nezbavím. Ne, nepřeháněla jsem to, i když běhat až na poštu do města s objemnými zásilkami bývalo poněkud nešikovné. Nevzdala jsem to jednak proto, že šlo o jistou formu obecně dobročinného psaní dopisů vězňům, které má smysl, jednak proto, že jsem kdysi Sendyho probrala s hlavní vězeňskou sociálkou. Ta mi řekla, že si ani při té korespondenci nedokážu představit, co denně vězni, hlavně starší, prožívají. Poprosila mne, ať vydržím, když jsem mu já jediná zbyla. OW mu napsat nikdy nedokázala, či spíše nedopsala, neb je žena rázná a hlavou jí běžela samá vynadání, co to se sebou udělal. Vlastně to nic nestojí, souhlasila jsem, protože i v důchodu mám nějakou charitu, do té částky se vleze i poštovné…
Sendy znovu požádal o podmínku. Sice jsem mu posílala informace o pomáhajících organizacích, které propuštěnci nutně potřebují, ale jemu se povedlo po dlouhodobém majetkovém soudu dostat nějaké peníze (takže by uhradil i dluh vůči státu, jaký vězňům roste, neboť ani vězení není zadarmo), domluvil si práci u zvířat na farmě s bydlením, dokonce mimo Prahu (o lidi už po těch devíti letech nestál) a nějak by zvládl odpracovat roky pro důchod.
Jenže jeho spolubydlící na cele zmáčkl tísňové tlačítko. Stala se mimořádka.
Já bych tedy tak úplně nevsadila na Sendyho tvrzení, že byl mimo cimru, ale stejně. Jak mi známý vysvětlil, došlo tu k závažné chybě systému. Vůbec neměl být, jako dlouhodobý vězeň, s nějakým krátkodobým zdejším. Protože člověk jako on má už vězení jako domov. A pokud mu dají někoho, kdo se navíc pořádně nemyje, ponožky vyráchá tak jednou za čtrnáct dní a podobně, toho dlouhodobého to rozhodí. Do toho ta novinka se zavšiveným, která jeho až úzkostlivou čistotnost taky musela zaměstnat. Navíc se tu dělají různé podrazy, někteří vězni se baví tím, že můžou škodit, protože se něco děje… Mimořádka znamená, že podmínka padá, i kdyby se věc prošetřila a událost (trest) byla vymazána. Soudce to ale uvidí. Šanci by měl tak za tři měsíce na nové jednání.
Sendymu bylo 67, už ve Valdicích trpěl na problémy s břichem, občas ho bolelo, že hůř jedl, vyšetření nic moc neukázala. Měl za sebou už před vězněním jeden víceméně vážně míněný pokus o sebevraždu (tedy, když vezmu do úvahy okolnosti, o jakých jsem tehdy slyšela a proti tomu dám povědomí o jeho povaze). V posledním dopise však dost jasně píše o bolestech a tvrdém břichu, takže nevím.
Měla jsem v úmyslu vám tady z těch dvou dopisů citovat, ale neudělám to. Dám sem skeny, na víc nemám sílu. Přece jenom jsem ho provázela (když mne potřeboval) dohromady více, než šestnáct let. Bývala jsem sice nad věcí a při několika setkáních i docela tvrdě rozebrala situaci, do níž se dostal, navrhla možnosti a neskrývala, že to bude těžké. Jenže jsem věřila, že aspoň chvíli dosáhne na jakžtakž lepší život. U zvířátek.
první strana prvního
druhá strana prvního
poslední jedna
poslední 2
Těžký příběh, jeho popis událostí je rozporuplný, ale dopad na zdraví evidentní. Přemýšlím o jeho životě, sbíhají se ke mně poslední informace, kupodivu víc lidí, než bych čekala, zapálí svíčku.
Prozrazoval svým chováním, že je slaboch, vždycky oběť až do té míry, že mnohé průběžně odrazoval. Pil dost, ale pokud jsme se setkali, byl střízlivý. Občas se přes všechno vzchopil a když tolik roků ve Valdicích zvládal, jistě měl šanci aspoň nějakou dobu na svobodě fungovat. Byl hrdý na svou zručnost a věřil si ohledně toho, co dokáže. I když se mi nedařilo sehnat obrázek pejska, jakým byla Sendy, těšil se z fotek jiných plemen, co dostával každoročně v kalendářích k Vánocům. Letos jsem už zase koukala a ono zatím nic. Říkala jsem si, že to holt budou jistit štěňátka.
Sbohem, Sendy.
