Článek
Nemám je tu už ani jednu. Měly různé osudy a praly se s životem, jak jen to šlo. Postupně jsem chápala, jakými zápasy prošly, postupně jsem v jejich životech rozeznávala základy toho, čím jsem občas sama žila.
Moje prababička Marie si užila román jako z červené knihovny. Ona, dcera celkem zámožného „velkozelináře“ ze staré pražské rodiny, se zamilovala do jednoho z formanů, kteří přiváželi zboží. Měl úžasný knír a hlavně jakýsi šmrnc, který dívce učaroval. Utekla s ním a rodina se obrátila zády. Což bylo tehdy ke konci devatenáctého století hodně drsné. Zvláště, když ji čekalo celkem rychle devět dětí, z toho jednou dvojčata. Nežilo se jim lehce a šeptalo se, že pradědeček okouzlil na svých služebních cestách ještě další ženy, ale další potomci se nehlásili, alespoň tak.
Rodinka však držela hodně pohromadě a sourozenci udržovali kontakty až do vysokého věku. Poznamenaní byli i vzpomínkami na válečné časy, kdy malé děti chodily s matkou po Dobřichovicích od domu k domu, od statku ke statku a prosily o nějaké jídlo. Co já vím, od té doby v rodině platilo heslo „nebýt nikomu zavázaný, nikomu nic nedlužit“. Starší děti šly brzy do učení a služby. Toník prý zahynul jako mechanik letadel při nějaké havárii.
Je zajímavé, že se každá generace vrátila do Prahy, alespoň načas, včetně mne, bratra a mých dětí. Prastrýček Josef tak ještě jako učeň stihl holit samotného Jiráska na Ořechovce a potom za druhé války dovážel z venkova, z Kněževsi a Sedlčan, do Prahy jídlo. Včetně zásobování bratrů Křičků (skladatel a básník), neboť hlavně hudebník byl prý tvorem naprosto nepraktickým, tím pádem velmi náchylný ke smrti hladem. Prastrýček se vůbec hodně angažoval v umění a literatuře, spolu s přáteli podpořil i vyjití několika knih.
Ale dnes si chci povídat hlavně o ženách. Moje babička Karolína byla spolu s nejmladším Josefem právě z těch dětí, které chodily žebrat. Měla velmi vštípeno, že takového ponižování bylo až na půdu a nedovolí, aby se na ni šklebil kdokoliv, kdo prostě měl víc štěstí. Také ona se vyučila, snad ještě v Dobřichovicích, hospodyní a kuchařkou, aby potom v Dejvicích pracovala v hospodě. A jak tak měli všichni v rodině blízko ke kultuře, pomáhala podporovat ochotnické spolky, které tam hrávaly. Prostě je nakrmila, uměla z mála udělat hostinu. Těžké dětství ji naučilo.
Měla tajnou bolest: nepovažovala se za hezkou. Proto mám málo jejích fotografií. Zato její sestra Marta, která potom žila v Sedlčanech, ta byla v jejích očích velikou krasavicí. Dokonce i první mámina miminčí fotka je s tetou Martou, babička prý tehdy odmítla miminku tu první fotku kazit.
babička
A přece… A přece se vdala za velmi žádaného, okouzlujícího, byť chudého muže. Ráda se totiž bavila a tancovala a někdy kolem roku 1931 se seznámila s bývalým legionářem, vdovcem, vyhlášeným tanečníkem. Dědeček měl už dcerku, velice milovanou až rozmazlovanou, neboť byla věrnou kopií své krásné maminky. Ta zemřela na rychlou tuberu v těch letech po válce, v nichž se ještě přetahovaly dozvuky španělské chřipky právě s touhle tuberkulózou, která si zabere víc obětí.
Trpké máminy komentáře kolem vážné Karolíniny známosti se nesly v tom duchu, že byla první ženskou, která při návštěvě utřela děcku nos a postavila se ke škopku s nádobím. Teta Selma ji zpočátku milovala. Jenže Karolínina kamarádka, která dědu Aloise s Karolínou seznámila, těsně kolem svatby desetiletou holčičku upozornila, že macecha nikdy není opravdová maminka. Zřejmě měla pocit, že jí skromná Karolína Aloise nepochopitelným způsobem přebrala, protože neváhala opakovaně na holčičce vyzvídat, jestli nová maminka opravdu není zlá. To byl tedy veliký kříž, protože Selminka neváhala odporovat a dělat naschvály. Přičemž měla v tatínkovi velkou oporu, sotva na něj upřela smutná kukadla.
Přesto Karolína svou novou rodinku hodně pozvedla. Když se seznámili, vytloukal dědeček klín klínem, ani o vynikajícího krejčího, jakým byl, neměly salony zájem, většinou spíše spravoval a přešíval. Babička si dupla. Legionář a takhle živoří?! Takhle to nesmí být! Z hospody znala i lidi z generálního štábu a dosáhla toho, že se z dědečka stal nižší úředník na štábu a navíc dostal v Dejvicích poslední byt pro legionáře a jejich rodiny, ovšem s domovnictvím. Což nebyla pro Karolínu žádná tragédie, byla zvyklá se otáčet. Narodila se Boženka, ale pro slabé srdce by babička neměla mít další děti. Jenže dědeček tolik toužil po klukovi… Narodil se chlapeček, ale neměl šanci, v pátém měsíci. A děda dostal od doktora velice vynadáno. Soustředil se tedy na vlasteneckou výchovu dcer. U Selmy se mu to moc nepovedlo, nadšeně mu totiž v prvních dnech Protektorátu přivedla poručíka. Byl ze Sudet, mluvil česky, ale holt ta uniforma nebyla žádoucí. Byl přijat tak chladně, že ze stropu málem visely rampouchy. Selminka přes všechno rodinné vlastenectví nic nechápala (taková partie přece!), neboť se starala hlavně o zábavu a politika jí byla ukradená. Navíc měla sama veliké trápení, lupénku na pažích a stehnech, což zmařilo její touhu po filmovém plátně. Babičku prý pokaždé mamka skoro omývala, když sestra ze sebe sklepala šupinky kůže před toaletkou a frr! nechala tak - a babička se nánosu velmi štítila.
Mamka dlouho brala jako křivdu, že ji babička honila do učení a kromě leštění celého zábradlí Sidolem každou sobotu moc povinností neměla. Když se potom vdávala velmi mladá, neuměla skoro nic. Ale nepředbíhejme. Babička za války vedle domovnictví dokázala pomáhat českobratrskému faráři, organizovala jediné povolené hromadné akce - výlety s církví, za povstání byla s mužem na barikádě. Selma byla v tu dobu zasypaná v bunkru na Hlavním nádraží, tak nechali mladší holku doma a zakázali jí kamkoliv jít. Mamka neposlechla a šla za kamarádkou, ale přežila blízko střílečky a možná opravdu měla prsty v upoutání pozornosti dvou německých vojáků, takže je zlikvidovali povstalci. Někdy mírně bájila.
Vzhledem k různým Selminým známostem se babička obávala „nadšení“, jaké by způsobil její příchod domů do vlasteneckého baráku, ale ta se naštěstí vrátila až po několika dnech, kdy už se vlasy nestříhaly. Nicméně se holka sebrala a brzy utekla za milým, kterému, jak se ukázalo, do pracovního tábora někde za Kladnem celou válku vozila tajně jídlo a zprávy. Jenže byla chudá a paní matka jí vysvětlila, že má hocha nechat být, jestli ho vážně tolik miluje. Se zlomeným srdcem se nechala sbalit kýmsi dalším a šla kamsi do Slezska - aby babičce po čase donesla mimino. Té ostudy již bylo dost a babička poslala dědu do Sudet pátrat po domě. Mělo to výhodu v tom, že Sudety jsou hornaté a dědeček měl zase tuberu. Našel domek u Nejdku, pro Boženku bylo v Karlových Varech gymnázium, pro Selmu práce, podvyživené miminko babička vypiplala. Děda se uzdravil, babička však otékala, trpěla bolestmi. Našla útěchu ve víře. Jak tak byla zvyklá na ilegalitu, začala se scházet po lesích s jehovisty a Boženka se jí hodně odcizila. Nechápala, odmítala, byla mladá, moderní, ateistická (kdyby byl Bůh, nebyly by ty hrůzy války). Radši zamířila v šestnácti o prázdninách stavět Lidice, nejmladší interbrigadistka. Po jejím návratu šla babička do nemocnice, prý se pomodlila a skácela mrtvá.
Boženka se doma necítila dobře, měla pocit, že překáží, děda se Selmou se navzájem utěšovali, na gymplu byla chudý outsider mezi dětičkami mocných. Nechala školu a budovala. Tehdy Božence učaroval krásný tajemník Svazu mládeže, požádala o zplnoletnění a v sedmnácti se vdala. Za rok se jí narodil chlapeček a vztah uzrál na rozvod. V té době! Když se po několika letech vdávala znovu, jako rozvedená hanebnice nebyla mocna té cti, aby tchánovi ve svatební den nalila polévku. To už se vypracovala na účetní (praxí) a po letech měla prominuté i inženýrské vzdělání, stala se odbornicí na krajské úrovni…
Druhá babička byla také silná a rázná, manžela převážně nemocného dlouhá léta živila a doopatrovala. Měla se co otáčet a děda jí to neulehčoval. Zažila jsem několik výbuchů jeho vzteku a radši mu o prázdninách moc nechodila na oči. Tahle babička zažila mnoho rodinných pádů a neštěstí, ale statečně se ze všeho hrabala, jak jen to šlo. Podpořila dceru, když měla těžce postiženého chlapečka, zatímco i já slýchala šeptat sousedky, že „to“ patří do ústavu. Nešel nikam. A péče o něj mi je dodnes vzorem. Když malého kojila, zářila z tety láska jako z Madony.
A teta Selma? Vdala se za strejdu, kterého po narození syna zatkli a strčili do Jáchymova. I na ni tedy došlo a jak se život točí v kruhu, zastihla jsem ji jednou nad domácími nudlemi, při nichž vzdávala hold babičce Karolíně, která ji toho tolik naučila. Brzy jsem se od mamky dozvěděla, že se opravdu naučila leccos, ale navzdory tomu, jak nechtěla… Jen prababička nedožila víc, jak seznámení a krátké potěšení s Boženkou, zvolila prý potom tichý odchod ze světa v nedalekém rybníku. Utahaná, udřená, víc nikdo nevěděl.
Všechny ty moje babičky, tety, sestřenice, mamka, ale i tchyně a její maminka, všechny se musely prokousat velikými tížemi dané doby, obavami o muže, děti, budoucnost. Bohužel až dost dospělá jsem dokázala rozlišit, kde jsem se dopouštěla podobných chyb - ale opravdu by mne jejich příklad varoval? Alespoň jedno jsem napravila - maminčinu trpkost, jak málo byla připravená na vedení domácnosti. Jak ji babička jenom honila do učení. Jely jsme na její hrob a já se v tom vlaku zeptala: „A nebylo to tím, že chtěla, abys žila líp?“ jako kdyby v tu ránu prozřela… Rázem jsem tehdy vymazala její trpkost a babiččin hrob býval krásně udržovaný ještě mnoho let.
Jsou všude kolem nás, tiché hrdinky těžkých dob. Vzpomínám a obdivuji jejich sílu. Možná si neuvědomujete, kolik jich kolem sebe máte. Udělejte jim aspoň hezký den.
