Příručka pro krize

Jsem šťastná. Konečně vím, co na naší polosamotě dělat, kdyby se něco stalo. Mám podrobné rady, co prý stály spoustu peněz. 72 hodin, jééé. A víte, co? Většinou těch věcí se řídím už několik let. Nejsou jenom pro lidi v domku někde na kopci, ale i pro paneláčníky. Což jsme si mohli někteří vyzkoušet za covidu, kdy leckomu hodní sousedé nosili tašky s jídlem ke dveřím, když byl marod.

Když nám vypnou elektriku, není to legrace, hlavně v zimě ne. Naštěstí se ten náš zimní čtyřdenní výpadek (v době bez mobilů, první jsme dostali na jaře) odehrál v časech kotle na uhlí, takže jsme to nějak zvládli s propan-butanovým vařičem a svíčkami. Jediný soused byl u příbuzných a dva okolní baráky byly jakožto chaty prázdné. On předtím výpadek byl v celé vsi pod námi, ale naši větev elektrikáři zapomněli nahodit. Naštěstí byla dole funkční budka a dovolali jsme se. Byly mlhy a hustě sněžilo, viděli jsme houbeles, že dole svítí lampy…

Dnes je to spíše na několik hodin, maximálně den, takže nelezeme do mrazáků a moc ani do lednice ne, rovnou se oblékneme, hlavně v zimě, protože tenhle kotel potřebuje elektriku, stejně jako voda. Pitnou máme v barelech pořád, užitkovou si můžu nabrat ze studny. Pokud je sluníčko, přes panely ohřeje vodu v bojleru a tím proudem také chvíli může fungovat lednice… Nebo provoz kotle.

Pokud nemá mrazák šťávu, ihned zpracováváme tepelně, co se dá. Minimálně 24 hodin v chladu sklepa vydrží všechno i v létě. Mimo bouřek, to dost rychle jídlo kvasí, například s brokolicí. Maso sice upečené vydrží několik dní, ale musí se hlídat před mouchami. Krátce udržíte čerstvé maso v pořádku, zabalené do mokré utěrky (do vody s octem) a uložené třeba na dlaždice podlahy, případně ve sklepě. To octem zčernalé potom odkrojíte. Nevěřte na trvanlivost uzeného z krámu. Pokud je ovšem převaříte, vydrží tak o den déle. Ale zase- vývary i s uzeným se musejí slupnout do jednoho dne. Naopak sušší salámy - i turistu - můžete zavěsit a nechat z toho vykapat tuk v pokojové teplotě. Dlouho, dlouho. Z poloměkkých bulharských oslích šišek jsme si takhle z léta připravovali uherák na Vánoce.

Pro mne je naprosto normální zvládat chlad v baráku. Obléci se, případně fungovat s vychytávkami. Poměrně chudá kamarádka v renesančním baráku s tlustými zdmi poradila, že když jsou nějaká kamna (a vypadnou jen ta, jako jednou nám v únoru), dá se na sporáku nebo vařiči ohřát voda, nalít do třílitrových a větších sklenic od okurek (třeba), uzavřít a strčit pod stůl, kde se rodina sesedne. V naší generaci se občas konaly černé hodinky, ale pro dnešek lze využít společného jídla. Třeba. On je to vlastně japonský princip, ohřívat si nohy pod stolkem. Nebo si všichni zalezou na velkou postel, zabalí se do několika dek a hřejou navzájem. pokud možno s teplým nápojem, nyní upřednostňuji zázvorový, ale nedají se ho pít litry. Tím pádem ani grog není marný.

Dneska to není v módě, ale já ještě vyrostla na samozřejmosti bavlněného prádla a tím pádem mi celkem nevadí ani další oblečení umělohmotné. Ale stejně potřebuje vrstvit. Samozřejmě, pokud je bavlněné i triko a na něm vlněný svetr, je to paráda. Takže my u nás víme, jak se nouzově obalit a nabalit. Nepohrdám ani současnou plyšovou a lehce švihlou mikinou s klokaní kapsou.

Úplně normální je chytnout chřipku nebo utrpět zastydlou rýmu. I při ní vyletí horečka, zvracení, průjem, bolení hlavy, až vám to nemyslí. No a když jste v paneláku nebo prostě o samotě? Telefon snadno chcípne, vy se nemůžete hnout. Ano, chvílemi se zmátoříte a na záchod dojdete, ale o moc víc nic. I to se mi stalo, musela jsem počkat, až se trochu foun nabije, akorát už mi nebylo moc rozumět… Zkrátka štěstí přeje připraveným a proto dbám na prevenci a další zajištění. Jde hlavně o jídlo a pití, i pro ty akutně nemocné. Třeba když navíc nefunguje výtah a na patře jste sami. Pro mne je normální mít zásoby zde doporučovaných konzerv, trvanlivých potravin, základních i mých léků, funkční baterky i to rádio. Naštěstí máme za barákem krb, kde lze leccos upéct a uvařit to životně důležité kafe i bez proudu, ale v nouzi může člověk v paneláku na balkóně použít gril. Je to móda, byť to hasiči moc rádi nevidí. Anebo snad ještě existují tábornické vařiče, já kdysi mívala na tuhý líh. Když by nebyl ten propan-butan. Podobnou radu v brožuře také najdete.

Nefunkční záchod mne nerozhází, natahám vodu ze studny, pro čističku je to zdravé. Studna mi nezamrzne. Ale ten nápad s kočkolitem je taky zajímavý. Akorát, že my bychom možná zprovoznili svůj záchod chemický, koupený kvůli jedné opravě. Ale tohle je zajímavé: Výše zmíněná kamarádka tahala v baráku muže na zádech z patra do přízemí na záchod, ale přímo nad onou místností měla v patře komoru. Doporučili jsme jim ten chemický, ale jejich syn brzy udělal záchod normální, jen se splachováním z kbelíku. To bylo radosti! Jak říkám, když je člověk v maléru, samotnému mu leccos nedojde.

Potom tu máme ukrytí. To jsou také rozumné rady. Ve mně to vyvolává vzpomínky na brannou přípravu. Prosím vás, v diskuzích se objevovalo, že jsme zbytečně rozprodali a zrušili kryty civilní obrany, ale buďte v klidu. Nikdy jich totiž nebylo dost. Dobře se pamatuji na dvojí cvičení. Při jednom typu se celá škola shromažďovala na plácku za školou a bylo nám řečeno „představte si, že jste v krytu, ten je dneska tajný“ (škola žádný neměla, nebo v tom dalším bylo uhlí) a ten druhý znamenal našlapání stojících žáků ve sklepě s rozbitými okny (zrovna bylo spotřebované uhlí a nové ještě nedovezli) Moc dlouho by tam takhle nevydrželi. Vždycky se v krytech aspoň sedělo… V časech studené války, kdy nám na straně druhé říkali o šílených generálech, co stisknou jaderné tlačítko a do čtvrt hodiny jsme jasní! Leckdo měl noční můry, chlastalo se radši už od šestnácti… V roce 1968, když sem vjely tanky, jsme my děti ze sídliště věděly, že jsme nahraní. Schovat by se dalo jen v řopících nebo u někoho ve vilách ve městě. Řopíky byly hned na kopci za loukou a vzájemně nadohled. Tři.

Zachytila jsem posměch nad obsahem evakuačního zavazadla, na co prý misku, příbor a hrnek. Tak za prvé, pokud někdo pro své okolí udělá kotel jídla (třeba, aby spotřeboval rozmražující se zásoby) asi vám to do hrsti nenalije, že. Za druhé, vždycky je potřeba nějaké nádoby a k tomu pocit kouska normality. Krize, katastrofy a podobně jsou šílenými jevy, co vás rozhodí. A dokážete si představit, jak vás může zahřát, že držíte v dlani svůj známý hrnek, svůj příbor, misku ze své kredence?! Kus domova je s vámi. V tu chvíli to zatraceně moc potřebujete mít. A proto se rozepíšu víc a udělám vám radost s obrázky.

K příborům totiž dodám, abyste nekoukali na krásu, ale spíše funkčnost. Ony se klepou ruce též mladému člověku utahanému, psychicky rozhozenému, nejenom parkinsoňákům. A existuje celá plejáda lžic, z nichž se v takovou chvíli nenajíte. I skoro placaté jsem už držela v ruce! Při své praxi jsem seniorům nechávala osahat lžíce, potěžkat a podobně. Když máte ruce méně citlivé, je výhodou starší, těžší příbor - ostatně pořádný kulatý nůž po babičce se vám nezlomí a s velkou vidličkou leccos rozmáčknete, s tou ostrou na tmavé rukojeti (nebylo to za té první republiky vždycky dřevo) na posledním obrázku se i ubráníte.

Nejdříve tedy lžíce-vidíte ty rozdíly ve velikosti? dolní řada jsou kávové a dětské, placatou bohužel nemám, ale ta menší, čtvrtá zleva, je pevná, těžší a příjemná. Zcela vpravo je velká ruská. Puberťáci tu gáblovačku milovali.

Opět můžete popřemýšlet-vidličky s dlouhými hroty jsou většinou 60 a více let staré, čtvrtá zprava je ruská (mají stále v oblibě pořádný kus příboru a zdobení), dole jsou dětské a na zákusky, ale zcela vpravo hliníková a vedle ní skvělá stoletá na mačkání pomazánek.

Mezi staršími pány a mezi všemi, kdo něco mažou na chleba, kralují v oblibě nože staré, s dlouhou čepelí. I ten s hliníkem, druhý zleva, je příjemný do ruky jako správně těžký a tvarovaný. Ten divný dole vlevo je z rybího příboru.

Určitě nedoporučuji brát si příbor s dřevěnou nebo umělohmotnou rukojetí (mimo více, jak stoleté vidličky, jaké ukážu na dalším obrázku). Typ s dřevěnou rukojetí z obrázků nahoře je náročný na údržbu a jakmile se lak zničí, vypadá hnusně. Na užitku se moc nezmění, je to na vás. Typ s umělou rukojetí (modrou hladkou s očkem) je levný, prodával a snad se dosud prodává se stojanem-kolotočem v mnoha barvách, kov se snadno ohýbá a mezi něj a umělou hmotu se dostane špína. Prastaré vidličky dole jsou sice narezlé, zrovna tyhle nebyly dobře uložené, ale jsou tu spíše jako příklad tvaru. Mám i lépe zachovalou, někde v komoře. Jako nějaké nářadí by se i tak uplatnily.

Co je v příručce dál? Pomoc sousedům jsme si už většinou vyzkoušeli za covidu, takže víme, že to nebolí. V každém případě je dobré v situacích, kdy něco hrozí nebo už se děje, být vstřícnými, nenutit, dovolit hlavně starším lidem se trochu rozmyslet, aby věděli, že můžeme pomoci nebo je aspoň informovat o změnách a novinkách. Osvědčila se i domluvená znamení v oknech.

S dětmi mluvíme tak, jak je doporučeno. Před nimi potřebujeme hlavně být klidní a pokud je něco obtížné nebo bolavé (ošetření), nelhat. S dospělými je to podobné a pokud někdo nepůsobí jako nejostřejší tužka v penále, klidně stejnými slovy něco zopakovat. Ono to přes ty uši do hlavy potom opravdu nějak doputuje. Bohatě totiž stačí šok a za chvíli nic nevíte.

Možná někomu daná příručka přijde jako pitomá, směšná, plná samozřejmostí, jaké přímo Vy přece víte. Možná leckdo z nadšenců, co umí přežít v lese zahrabaný v listí, najde nějaké mouchy, ale za mne je to slušný základ. Připravuje na leccos.

Je mi fuk, kolik to stálo, jak je to nakreslené a podobně. Věřte, že jak pořád mluvím s lidmi všeho věku, občas bych spínala ruce, jak jsou jejich představy děravé jak ementál. Hm, bylo to vidět i na některých diskuzních příspěvcích. Štěstí přeje připraveným, o tom jsem se už mnohokrát přesvědčila. A že v krizi člověk běžně blbne, to je normální. Stává se to i mně. Jak by ne! Natož člověk nějak zdravotně rozhozený (třeba štítná žláza, ta s vámi zacvičí, to byste nevěřili!). Prostě máte v tu chvíli, v těch hodinách, klapky na očích jako koně před bryčkou. Tohle je taková malá opora, klacek na podržení se a první kroky.

Tak hlavně, ať ji potřebujeme co nejméně!