S první dámou v Lánech

Možná jste si toho všimli, možná ne, ale já se rozhodla provést vás tak velkou událostí, jakou byl minulý pátek. Ještě tím žiju, protože podobné událostí člověku prosvítí mnoho dní.

A nebylo to jen hupnout do autobusu, ráno se načančat a vyrazit na místo srazu. Kdepak. Přípravu nepodcenila žádná z nás, co jsem si tak všimla. Na počátku byla výzva, zda se chceme setkat s první dámou. Vybrané sociální pracovnice potom dostaly osobní mail s upozorněním, že dostaneme pozvánku poštou. A ono nic.

To víte, začátek prázdnin, pošta chodí divně a také jsem si říkala, že jsem tu přihlášku odflákla, zadala jsem jenom základní údaje a do poznámek ani písknutí. A kdo taky jsem, že ano. Ale po třech týdnech mi to nedalo, zeptala jsem se, vždyť ten oznamovací mail nebyl hromadný. A pozvánka přišla! Kdo chce kam, pomozme mu tam. Takže dress cod. Ano, mám malé černé, ale visely by už na mně jak na ramínku. A ty druhé z dob, kdy jsem měla padesát kilo - radši nezmiňovat. Takže co dnes znamenají koktejlky?

Jak jsem posléze zjistila, podobně se Googlu ptalo hodně z nás. A strejda Všechnovím vyhodil obrázků, že jsme lapaly po dechu. I poměrně nesmyslné róby. Tudíž musel promluvit rozum a kamenné obchody. Nebránila jsem se tomu, naopak. Cožpak není pravou ženskou radostí zkoušet kdejaký hadr a kroutit se před zrcadlem? Užila jsem si ten úlet mimo styl „jazyk na vestě“ bohatě. A vybrala. Ne zcela letní, ale pro mne celkem osvědčený střih.

Takže šup k obuvi. A to jsem poctivě prolítala obchody po Praze i Chebu, ale splnit požadavek „boty na trávník“ nebylo jednoduché. Boty by byly, jenže s úzkým podpatkem. Na trávu nebo dlaždičky ve stylu malých kostiček potřebujete široký podpatek nebo balerínky. Jinak se budete zapichovat při každém kroku. Navíc nemohu mít každý střih a materiál, jsem prostě starší a nožky již toho hodně napochodovaly. Co vám budu líčit, asi deset párů jsem i vyzkoušela, než mne zachránil ašský obchod s lecčíms. Zlatí Vietnamci! Přesto jsem odkládala změkčení a přípravu střevíců (mokrá ponožka to jistí), koupila si i náplasti, a nakonec jsem pěkně naboso cvičně odcupitala něco málo po dlažbě ve Frantovkách. A ono nic! Žádný problém! Tvarování nebylo potřeba. (A vydržela jsem v nich v den „D“ až do večera velmi pohodlně!)

Odškrtla jsem si postupně všechny svoje nároky, dodělala, co se dalo, včetně mírné přípravy doma (něco málo jídla pro dva chlapy, pivo a buřty si zajistili sami), synek potvrdil nocleh, kamarádka setkání večer předtím. Aspoň nebudu nervózní až tolik, říkala jsem si. Trémistka jsem a budu, marná sláva. Stejně jsem pořádně nespala. Ke všemu hrozil déšť, ale jeden deštník byl zdravý a do barvy, takže fajn.

On ten dress code má jistou výhodu. Když jsem na Hlaváku prošla historickou halou, dobře jsem viděla u východu na skupinku lehce (bez zavazadel) a slavnostně oblečených žen a pozor, na jejich boty! Správný podpatek jsme sehnaly skoro všechny. Tudíž bylo jednoduché zeptat se s úsměvem, zda se rovněž nehodlají přesunout do Lán. A hodlaly. Usmívaly se také, zkrátka jsem hned zapadla do jednoho z nejlepších babinců, co znám.

Víte, my sociálky jsme jedna banda. Jak se potkáme, hned si rozumíme, zajímáme se o služby, ve kterých děláme, diskutujeme problémy, radíme si. Zkrátka si mezi sebou na nic nehrajeme, jsme jedné krve jak v Kiplingových knihách. Jak nás dáte dohromady, nestačíte se divit. Možná hraje roli i nějaký instinkt, hned jsem si našla místečko u dvou kolegyň, co se věnují dětem s autismem. A později v přistaveném autobuse si ke mně přisedla kolegyně, s níž jsme hravě zkritizovaly slovíčkaření v nových standardech kvality. (Nové platí od března, měnily se tři, ale nic moc z toho nevyplývá. Na jejich základě vytvoří každé pracoviště svoje dokumenty o své praxi. A inspekce nad nimi mlaskají a loví, za co by nás taky mohly sjezdit. Plus ani MPSV nové znění na svých stránkách dosud nemělo.)

Zatímco v Praze lilo jako z konve (já neúspěšně povzbuzovala okolí, že nebe pláče štěstím, že se taková událost hodlá konat), cestou se nebe poněkud vybralo a Lány už vypadaly přívětivě. Přijely jsme dost brzy, takže jsme zamířily do cukrárny. Pokud vám tohle líčení příprav již přichází dlouhé, potom vězte, že i cesta může být zčásti cílem. Navíc lánská cukrárna, vážení přátelé, to je nebe v hubě! Už od pohledu. A u stolů jsme hezky po čtyřech zase besedovaly, takže jsme zobaly zákusky pomalu a vychutnávaly. Jedna kolegyně mne dokonce oslovila příjmením, pamatovala si mne z nějakého školení či konference a následně cosi četla v odborném časopejsku s mou fotkou. To jsem tedy koukala, velmi polichocená. Letos jsem nikam nepsala, loni jednou… To víte, já na fórech vždycky diskutuju, uvádím na pravou míru nebo se ptám. Jak říkávám, nemám už šéfa, který by mne utřel, že budím pozornost a tak podobně. A kdo jiný by měl remcat, když ne takto bezpečný člověk? A kdy, když ne na místě? Naopak já cítila rostoucí sakra silný respekt ke kolegyním, co jsou ještě v plném zápřahu, chodí do školy (dvě různé VŠ a VOŠ mít není žádná výjimka), mají třeba pět nebo dokonce sedm odrostlých dětí a jedna dokonce dvacet čtyři vnoučat! Tedy, kam já se hrabu…

A konečně nastala hodina „H“, blížila se dvanáctá a my se přesunuly k zámecké zahradě. Široké podpatky jsem velmi ocenila, cesty jsou tu dlážděny právě takovými malými hajzlíky žulovými, co se mezi ně i nejehlovitý podpatek zapíchne jak párátko do jednohubky. Vítalo nás průčelí bývalé konírny, nyní slavnostní jídelny se zázemím, před kterým bylo několik párty stanů se vším možným občerstvením, jaké si představíte. Od ovoce a zmrzliny po teplou kuchyni a grilovanou zeleninu. Výborně okořeněnou. Zkrátka na nás byli připraveni po všech stránkách, v jídelně jsme mohly kdykoliv na chvíli spočinout u svatebních koláčků.

Toho jsme příliš nevyužívaly, protože venku, i za deště, který se nenechal odbýt, byly ty ostatní a potřebovaly jsme být spolu. Byly jsme zvědavé i na vystoupení, pod jednou plachtou byl cimbál a mezi námi chodily dámy v krojích. Tipla jsem si podle té směsky skoro denního kroje na střední Čechy, ale u těch zjednodušených je to těžké. Byly z Bělé pod Pradědem. A velice statečné, neboť jim nevadila ani malá průtrž - pořadatelé jim potom honem přidali další stan… A v parku se mezi stromy objevila paní Eva Pavlová, doprovázená dvěma pány. Přivítala nás, dostala několik kytic a osobních dárků.

„Přeji si, abyste si užily dnešní den, podívaly se na zámek, ochutnaly, co jsme pro vás připravili, a dobře se bavily,“ řekla nám. Pro Blesk uvedla, proč ji pozvání do Lán napadlo: „Sociální péče není moc vidět, přitom ji všichni potřebujeme – děti, dospělí, senioři, lidé s různými postiženími. Ne vždy se rodina dokáže postarat o nemocného. Proto jsem chtěla tuto skupinu zviditelnit a ocenit.“

Byla už napohled milá, bezprostřední, když stiskla ruku, bylo to naprosto přesné. A že ji musela mít ke konci skoro namoženou… Své řekla například i Andrea Faltysová, předsedkyně našeho profesního svazu. Nebyly tu fráze, žádné vypleskávání jater, ale padala slova o tom, jak jsme málo viditelné, jak pořád ještě nepostihneme celou šíři problémů, v nichž lidé potřebují podepřít. Není jich málo, současnost přináší nové situace, s nimiž nemáme zkušenost - ostatně pomoc dětem a jejich rodinám v takové potřebné míře, stejně jako seniorům a pečujícím, to je na řadě míst srovnatelné s potopou, které čelíte s plaňkovým plotem v ruce. Opravdu jsme si popovídaly všechny a paní Pavlová se všemi. Obdivovala, jakou šíři služeb zastupujeme, ptala se na konkrétní problémy lidí i služeb.

Jak ještě popsat skvělou atmosféru, kdy jsme se společně smály a žertovaly? Snad jsem podpořila kolegyni, která odkládá operaci, protože služba by se zašprajcla. Všimla jsem si, jak po několika hodinách přece jen bolavě stoupla. Statečně předtím šla i na prohlídku zámku. Nelitovala, ani já ne, bylo to speciálně pro nás, i když ona místa bývají občas přístupná veřejnosti. (Krásné prostory, skvělý výklad!) Hm, držím jí palce pořád, zosobňuje mi důvěrně známou bolest, že když odstoupíme do pozadí, svou službu ohrozíme. Stejně se člověku neuleví, stejně zpovzdálí sledujeme, jak se naše práce hroutí - a oprávněně se bojíme jak samotného kroku, tak následků. I po mně leccos skončilo, bohužel.

Především my ženy jsme společností usazeny v tom, že bez nás leccos nefunguje, že jsme povinny a proto se musíme odsouvat na vedlejší kolej nebo úplně do kouta. Každá máma to zná. Že je v tom náš ženský úděl nebo nějaké předurčení, že dokonce máme takhle zaměřený mozek. Jako bych sama kdysi neslyšela, že mám vymyslet nějaké dárky, protože dotyčný na to mozek nemá - pro mne to byli cizí lidé.

Ale houbeles, vážení! Jedeme sice dál v onom prastarém módu, ale organismy máme se stejnými mouchami jako kdokoliv. Chcete službu? Tak nedělejte broučky s nožičkama nahoru nebo pouze nataženou ručičkou. Podpořte každou službu tak, aby cokoliv dobrého se kolem vás děje, nepadlo s odchodem jediné osoby.

Sociální práce jako celek je stále velikým dobrodružstvím, protože v předchozí historii nebyly takové výzvy jako dnes. Přesto nám má historie lidstva co nabídnout, včetně chyb a omezení, co naši předkové páchali. A včetně toho dobrého a správného, co v době digiblbění zapadá do nicoty.

Jsem moc ráda, že jsem se do praxe vrátila, a protože se přede mnou ještě cosi úžasného rýsuje, tedy další dobrodružství, dám o tom časem vědět.