Článek
Na úvod musím přiznat, že jsem hospodyně a skoro škrťa. Nejsme dnes již takzvaně chudí, přesto koukám na to, kolik kde zaplatím a za co. Tím pádem i plánuji dopředu, takže pokud něco potkám a vím, komu to udělá radost, koupím to i půl roku přede dnem „D“. Podobně s potravinami. Na policích se dopředu posouvají ty nejstarší (ale neprocházejí, to nestihnou), ráda ochutnám třeba extra drahé sýry nebo lososa, ale nepotřebuji je nutně kupovat za plnou cenu. A panenku hodím do mrazáku, protože synek, co ji rád, přijede do měsíce dvou…
Co mi však zatraceně vadí, je tlak z okolí. Jakýkoliv tlak, již od mládí. Vykašlala jsem se na soutěž Marušky Kudeříkové, protože mi češtinářka sdělila, že mladý člověk má básnit o budování socialismu. Vyhýbala jsem se nějaký čas jedné samoobsluze, protože se mi nelíbilo, jak hnusně jedná pan vedoucí s prodavačkou, a dala to znát vejš - poté mne ta paní sama poprosila, ať si toho chování nevšímám, že by měla ještě víc zle. Poté jsem už u jejich pultu nic nekupovala, na krájené a maso chodila jinam. Stejně tam přidělovali po jedné vepřové ledvince na rodinu a jinde to byly dvě…
Teď mne již pár let rozčiluje tlak na to, abychom si stahovali aplikace do mobilu, abychom měli hodně moderní přístroje a dokonce abych si nainstalovala bankovnictví. Tůdle! Ano, může mne drásat, že bych nakoupila díky aplikaci nebo klubu to či ono ještě levněji, jenže moje data nejsou už tak lehce k mání. Co je komu do toho, kolik čeho kupuji? Ovšem, se starou věrnostní kartou supermarketu jistý přehled dostanou, ale proti jiným osobám je to drobeček. Můj jediný ústupek. A Tesco mne nedostane ke stažení aplikace, ani když u kupónů dostanu i příslib clubcard bodů o vysoké hodnotě a třeba se soutěží a výhodami, na které kašlu. Kromě toho, jakékoliv sítě mohou spadnout a padají, nějaký šmejd si zaútočí na cokoliv, stáváme se rukojmími a ani nevíme, čími vlastně a proč.
Hodně se dnes mluví o tom, že senioři nemají všichni internet (a myslí se telefon a banking), jako kdyby právě tohle bylo extra klíčové. Hm, píšou to mladší ročníky. Pokud pominu lidi uvězněné doma bez PC, tak třeba u nás, v zapadlém ocásku, je naprosto normální zaskočit si do knihovny, kdy se dá po internetu brouzdat v každé věkové kategorii a klidně vás naučí i to bankovnictví ve vašem mobilu. Na schůzky se s ostatními sousedy domlouváme přes chat, ten i já v mobilu mám.
Rozhodně jsem ale odmítla George, i když bylo přislíbeno zlevnění měsíčních poplatků na účtu. Takže já, která učila a někdy dál učím kdekoho hospodařit, mám přijmout kontrolu jakéhosi Velkého bratra? Strpět, aby mi kecal do financí?! Mně?! Vzhledem k těm různým útokům (a v rodině již zkušený člověk jednou také málem nalítnul, tedy rozumějte, že to jediné „jednou“ přiznal, když nás varoval) považuji za vhodné, aby aspoň někdo v rodině neměl internetbanking. Teď se dozvídám, že banky dokonce tlačí na lidi, aby si pořizovali modernější telefony, protože nebudou podporovat starší aplikace! To je mi pěkná zhovadilost! A průběžný přehled o stavu konta? Nepotřebovala jsem, nyní to také neotvírám, ani když jsem u bankomatu. Vždyť si ho udržuji ve vědomí, co jsem kde utratila - i s nákupy kartou, třebaže mám radši hotovost. Ať si to využívají méně gramotní a pohodlní.
Nějak se nám to vymyká, co říkáte? Jsem ráda, že se na to média začínají koukat, alespoň poté, co pošta oznámila zdražení poukázek na důchod. Sice osmdesátníci a starší můžou zůstat v klidu, ale nelíbí se mi to. Je to opět tlak na založení kont. To samo je sice bezpečné, neboť Česká správa soc. zabezpečení kontroluje, že je daný účet opravdu daného seniora, ale ten tlak mi vadí. Snaží se ze hry vyřadit i lidi, co poštu nosí, rozvážejí - a pozor, setkávají se s lidmi. Pošťák prostě kde koho zná. V mé praxi je doložen i případ týrání a okrádání staré dámy, k níž rodina odmítala pošťačce přístup (jen aby se nezjistilo, že je celkem zdravá a nemohla si postěžovat). Díky vnímavé ženě jsme tu paní vytáhli do domova, kde rozkvetla. A není to jediný případ, kdy zaměstnanec pošty pomohl klientovi. Jen proto, že přinesl důchod, prohodil pár slov, rozuměl dění v domě. Je totiž také spojením s okolím, další tváří hlavně tam, kde jsou lidé víceméně uvěznění v patrech. (Pominu-li ovšem podivuhodné flákání donášky v poslední době, kdy se nezvládlo všude rušení malých pošt a dopisy se hážou kamkoliv bez ohledu na skutečnou adresu.)
Zkrátka a dobře, zmizí nám dost podstatný element ze života, který má vliv dokonce i na chátrání právě bezmocných seniorů. Uvěznění totiž urychluje jak chátrání fyzické, tak i duševní.
Setkávám se, samozřejmě, i se seniory, kteří doma počítač nechtějí a mobil s internetem také moc ne - tedy pokud nejde o chatování s dětmi a vnuky. Přitom dodávají, že jim leccos na netu ukážou děti na svých mobilech nebo noťasech. Bojí se, že je to drahé a určitě by něco pokazili, nevěděli si rady. Jsou mezi nimi i šedesátníci. Nejde pouze o jejich zábrany, řekněme, mentální, ale také o citlivost prstů. Pokud jim vyhovují tlačítka, protože se nechtějí trápit s donekonečna pokaženým ťukáním na displej, ať je mají, už se dokonce dávno vyrábějí právě seniorské mobily. Jenže s omezenými funkcemi. Což vadí právě někomu kvůli aplikacím. Komu že to?! Aha. Šmejdilům.
Já sama jsem při dotazu mládeže sdělila, co potřebuji: volat a sms v pohodě napsat i během chůze. Druhou podmínku už nebylo po staré Nokii schopno splnit nic, holt jsem dostala chytrý telefon. Ale bez kompletního internetu, bohatě mne otravuje některé chatování. Jsou lidi, co napíšou pět zpráv za sebou o třech slovech (o generaci mladší, proboha!!!) a to pípání zatraceně ruší. A co dál? Jsem svobodná, přátelé. Sice sedívám u PC dost dlouho, lezu po netu, abych byla v obraze, ale pořád jsem to já, kdo především rozhoduje o svém čase a neruší mne upozornění na extra výhody kde čeho od kde koho. Když vezmu třeba LinkedIn, tak bych se za chvíli z těch hlášek zbláznila…
Všeobecný tlak na extra vybavení, samozřejmě drahé pro lidi ve vyšším věku (i těch s výdělky, protože právě oni musejí počítat s výdaji, aby zabezpečili na blížící se horší časy), vyčůrané aplikace, co šmírují ostošest a drze si pro sebe vyhodnocují váš život, to všechno je prodej vlastního masa za hmotné výhody. Pro leckoho pofidérní. Ještě i chytré hodinky… No, to bych byla hodně držená u huby!
Ano, spojení se světem je na mé polosamotě důležité. Potřebuji informace o lecčems. Snažím se však neprodávat moc lehce, žít si co nejvíc po svém. Je to jako s ohněm, dobrý sluha, ale zlý pán. A kde se na něco tlačí, tam mi to smrdí.
No a teď mi ujel autobus do města, k bankomatu :-) Ano, další tlak, když se bankomaty na malém městě rušily a ruší. Což však zárověň znamená, že se těším na setkání s lidmi, které určitě potkám a mám ráda. A jistě i s dalšími, které mi cesta připraví jako třešničky na dortu tohoto pondělí. Jak pojedu až za hodinu, vím, že posedím se sousedkou tou a možná ještě tamtou. Popovídáme si, zatímco mladší ročníky se budou hrbit nad mobily. Když to chcete, váš problém, ale mne k tomu netlačte!
