Článek
Pobavily mne debaty o tom, jak řešit demografickou krizi, jak přimět ženy, aby rodily víc dětí. V prvním sledu byly články o opatřeních finančních, o školkách a dětských skupinách, o celkové podpoře žen matek.
Což o to, podpořit ženy-matky je smysluplné, protože se na ně dost kašle. A to v rámci celé společnosti a příčina je jednoduchá. Mnozí dnešní mladí muži neumějí žít v páru, natož v rodinhě. Obloukem se vracíme tam, kde malé děti visely na krku matce a muž nezasahoval, protože to zkrátka byly záležitosti ženské a on si počkal, až s děckem byla větší zábava, tak kolem tří let. V osmdesátkách se to již lámalo, muži se starali víc, byli připouštěni ke koupání, přebalování i krmení z lahvičky, dokonce i v noci vstali a pomohli ženě s kojením, když klimbala a děcko uložili… Ano, i to se dělo. To vím z laviček u pískoviště, kde se přetřásalo leccos. Přesto byl můj muž unikát a skoro aby se styděl, když šel v r. 1987 s druhým děckem na rtg kyčlí a já tušila, že přijde další sluníčko. Rentgen jsem nechtěla riskovat. I doktor se nahlas divil, že je chlap tak starostlivý. Dokonce máme někdy z té doby prvního muže na mateřské, Radka Johna, aby jeho žena mohla pracovat. Zkrátka vydělávala víc.
Hodně změnil rok 1995, kdy se samoživitelkám zvýšily dávky. Byla to slušná pohroma pro rodinný život, protože náhle na lásku nepotřebovali lidé papíry (tvrdili hlavně muži) a bylo možné partnerky měnit jak ponožky. Sice často dál žili pohromadě, ale kdyby někdo kontroloval, stačilo říct, že zrovínka přišel za svými dětmi a pátrejte po pravdě. Mne jedna mladá žena v naší těžké době přímo napadla, že okrádám své děti, když se nerozvedeme, že se až tolik nezmění a budeme mít slušné peníze…
Navíc to bylo velmi, velmi pohodlné. Na azyláku o deset roků později jsme tomu říkaly „vánoční úklid“. Před těmito svátky jako kdyby se spousta chlapů zbláznila, vyhazovali ze svých bytů i těhotné ženy a měnili je za mladší nebo netěhotné modely. Ty ženy zcela samozřejmě ztratily i majetek, neboť, když je láska bezpapírová, kdo by se staral o účtenky, že. Vybavily domácnost ze svých prostředků a ani si neodkládaly nic stranou, pokud pracovaly (což kdysi byla jedna ze zásadních rad mezi ženami: měj své peníze stranou, aby muž nevěděl). Na azylák přicházely sotva s rezervním prádlem, s dítětem a jeho věcmi.
Já vím, ono je těžké něco dávat stranou, když je chlap třeba bez práce a ženská se snaží udržet rodinu a třeba i platit dluhy - hodně se tu kolem nás hrálo, pilo, fetovalo. A nadále to pokračuje. V současnosti se nám v dost velké míře muži mění na gaučáky, podobné panelákovým ze sedmdesátek. Pouze s tím rozdílem, že neleží na gauči pod novinami nebo nekoukají na tv a sport, nýbrž čučí do mobilu a PC, hrajou hry a vzrušují se u porna. Hodně žen si stěžuje, že doma nehnou prstem, s dětmi si nehrajou, nechtějí být ničím obtěžováni. Ti, co nehrajou, si udržují komfortní volnočas jako za svobodna s kamarády - včetně společných sportovních dovolených. A to už je dost přes čáru i proti úsloví ze socíku „Chovej se k němu jako k psovi: dej mu najíst a pusť ho ven.“
Tam, kde jakžtakž žijou s rodinou, často financuje žena z mateřské a rodičáku chod domácnosti, kroužky dětí, organizuje rozvozy do školky, školy a zpět. Pokud potřebuje peníze, jsou to tahanice (i s velmi dobře vydělávajícím mužem) o každou pětitisícovku včetně nabádání k tomu, aby zbytečně nerozhazovala.
Zkrátka nám ti mladí muži nějak zparchantěli. Ani dvě tři děti je nepřimějou k tomu, aby se oženili s matkou svých dětí. Ano, mívají už zkušenost s rozvodem a dělením majetku a rozhodně „nějaké další“ nehodlají „přispět na blahobyt ze svého“. A OSVČ neplatí sociální pojistné. Že v případě nehody a hlavně úmrtí nebude jejich partnerka zajištěna aspoň trochu vdovským důchodem, je nezajímá. Proč taky? Existují rovněž partnerky, které se poté ohromně a ukřivděně diví, proč družka není vdova. Nebo že ani děti nedosáhnou na sirotčí. Drsné zkušenosti s láskami minulými si muži sdělují navzájem a tak bývají ovlivněny další vztahy. Jen si vzpomeňte, kolikrát se dozvíte třeba o sbírce na rodinu zemřelého policisty nebo hasiče - i u tak náročných a nebezpečných povolání figurují pouhé „přítelkyně“ s dětmi.
Po covidu se objevilo hodně alkoholismu a přiznávaných domácích násilí, ve všech formách. Samozřejmě se už ví, že je oběť pozvolna vtahována do manipulátorovy sítě a v tomhle je, zaplaťpánbu, FB podporující, protože když se dotyčná svěří, jak jí ve vztahu není dobře, další ženy dokážou diagnostikovat, poradit, povzbudit. Málokdy se ozve, proč roky trpěla a mlčela. JENŽE. Podle mne by se vztah často mohl léčit, dětem by se nemusela trhat jejich hnízda a vazby, vždyť jde i tety, strýce, prarodiče.
Mnohé ženy odejdou jakžtakž vítězně a opravdu své děti uživí, i kdyby na ně otec ani neplatil. Dokázaly to ženy dříve, dokážou to i ty dnešní. Ale otcovská role chybí, marná sláva. Třeba už jen v tom, že si děti utvářejí a ukládají hodně hluboko představu o fungování vztahů dospělých. Nejvíc ještě v předškolním věku! Tedy v časech, kdy se zhruba do sedmi let rozpadá většina partnerských vztahů. Holčičky jsou schopny stát se submisivními, ač to vyčítaly matce jak chtěly, chlapečci mohou vyžadovat poslušnost, obsluhu a také občas nějakou fláknout neposlušné ženě. A pozor, je to úloha muže, aby dětem připomínal, že matka není pouze služkou!
Vždyť ty děti samy nezažily nic moc jiného a jak já ráda sahám do minulosti, třeba do velkého období rozvodů v sedmdesátkách, kolikátá už to generace je? První rodiče z velké vlny rozpadlých rodin měli děti do první půle devadesátek. Další do roku cca 2015, takže teď jdou do puberty dítka, vychovávaná ve třetí generaci převážně ženami, s nepříliš výraznými mužskými vzory - a to ještě ne vždy kladnými.
Co, sakra, po těch ženách vlastně chceme? Aby vydržely víc, jak kůň, aby si přizpůsobily moderní době heslo, že ženská buď má mít ruce ve škopku nebo skládat uhlí?! Kde je podpora společnosti, proměna ve prospěch podpory rovnoprávného ženství, možnosti intervence do pošramocených vztahů, podpora vnitřně nejistých mužů, pozornost i výchově dětí (včetně těch poněkud odlišných, od kterých chlapi utíkají jako zajíci jinam)? Ježíšmarjá, vždyť udržení rodinných vztahů už věnuje pozornost i vězeňství!
Chcete víc dětí? Postarejte se tedy, aby dobře vyrůstaly už ty, které máme. Aby ony samy jednou chtěly potomky mít. Jednoduše proto, že zatouží přenést dál to dobré, v čem vyrostly. Proto, že třeba na vlastní kůži pocítily, co je to za bohatství se sourozenci spolu táhnout za jeden provaz (i když je pro rodiče občas fuška tu bandu zvládnout), vzájemně si pomáhat.
Ano, velice dobře chápu, že někdo děti mít nechce. Mně se taky do toho otroctví nechtělo a to jsem se ještě před svatbou dozvěděla, že navíc zodpovídám i za oblečení svého muže včetně čistoty. Ne, že by to bylo jaksi osobně nutné, ale protože si všechny ženské okolo svého muže oblékaly a udržovaly už od etapy vážné známosti. Na mou naivní poznámku, že je snad svéprávný, se mi dostalo opovržlivého kroucení hlavou. Ale je fakt, že pokud aspoň patnáct roků (i dost maminkou rozmazlenému) mužovi neměníte rozložení oblečení a prádla na policích, už si to bere sám. Dobré jsou i štítky, to zvládne už po deseti. Zprůměrováno je to podle mé osobní anketky před cca deseti roky. Navíc totiž zleniví každý, jakmile se stará někdo další. „Nechci ti to kazit,“ vymlouvá se.
Široko daleko jen pan J. Kemr, a ještě jeden umělec v osmdesátkách tvrdili, že svým ženám nenechají prát své trenky/slipy a ponožky. Ten druhý to učil i své syny. Nevěřte tomu, že se něco změnilo, naopak. Bývají k vidění i hnědé čárky na zadní části tenčích kraťasů… Hlavně rozvedených pánů.
Baví mne, že se po zprávách o přemýšlení pánů politiků o špatných prognózách budoucnosti bez dětí zatím skoro nesměle v druhém sledu objevují úvahy o tom, že nejen peníze, ale právě změny v postavení a podpoře matek budou tím nejdůležitějším. Jak to ale udělat, aby se jenom nemlátila prázdná sláma, jak tomu bývalo kolem MDŽ? To bude ještě hodně otázek. A červený hadr pro populisty: Funkční neziskovky s odborníky. Ještě se tedy nasmějeme a bude to drsné…
