Článek
Jsem divná a nebráním se tomu. Vždycky jsem byla divná a nedávno jsem se ptala kamarádky, kdeže se ve mně mohla vzít ta síla, s níž jsem si v půlce druhé třídy uvědomila, že svoje problémy musím řešit sama, že za sebou nemám nikoho, kdo by pomohl. Brácha byl už na škole daleko, skoro jsme se neviděli, vstával kolem páté, vracel se večer. Rodiče? Nezájem. Mou povinností byly jedničky, aby se bylo, čím chlubit v kanclu. Ve dvanácti jsem už běžně dělala většinu domácích prací včetně zahrady.
Když jsem dávno tehdy přišla zmlácená bandou harantů, dostala jsem i facku za to, že jsem „ztratila“ čepici, kterou mamka krásně uháčkovala. Byla modrá se žlutými květy a už jsem ji nikdy na nikom neviděla. Pokud se s ní někdo z té party doma pochlubil, byla dospělými buď vyhozena nebo hodně daleko odklizena.
Byla jsem na sídlišti i ve škole nová, malá, slabá. Budiž, výrazně dobře jsem se učila, dokonce jsem byla poslána do devítky, kde jsem plynně četla neznámý text a ještě stihla intonovat (a u svých vnuků skoro trpím při slabikování ve druhé třídě, ale statečně hledám klady). Jenže bez ochrany. A neuměla jsem se zařadit do místních koalic, nebyla jsem zvyklá na tak velké kolektivy. Nebyl tedy problém se šikanou, na kterou jsem „doplatila“, když jsem o dost silnější spolužačce skoro prokousla předloktí. Na síle stisku se podepsalo i to, že mi právě s kamarádkou rvala chumáče vlasů. Moje modřiny ani krev nebyly s to vyvážit viditelný kousanec u dcerky řezníka. Řezníka, považte! Doma následovalo vynadání a vnitřní poučení, že i když se ubráním, stejně budu špatná.
Ona tehdy už po tom prvním zmlácení mamka nařídila: „Tak běž a zmlať je taky!“ Jenže tudy očividně cesta nevedla. Jak je proti vám víc, jak dva, ani malé hajzlíky nepřeperete, pokud je nerozdělíte. Což se nezvládá. Ledaže jste ozbrojeni a nebudu lhát, jednou jsem zvítězila. Na rozdíl ode mne pochopili, že je přizabiju.
Dobře, takže vyplížit se z baráku a utéct na louku a do lesa. Předtím být stranou a neplést se nikomu do cesty v družině. Jenže když já byla i poněkud iniciativní, měla rychle hotové úkoly, stavěla ze stavebnic a vymýšlela hry! Nakonec jsem byla oblíbenou čarodějnicí, když se mezi paneláky hrálo na princezny. Taková čarodějnice se sice nakonec místo upálení zmlátí, ale já si dokázala nějak vykecat jiné postavení, být nadále potřebná- a potom už se šlo domů.
Strašně moc jsem si přála být starší. Protože ti větší se už mezi sebou nebijou. Tahle naivní představa mne provázela celá desetiletí. Jistěže jsou války a tak podobně, ale když stojíte na správné straně, má smysl i vydržet nějaké to bití, koneckonců mám trénink, že. Být ale jen mláticím pytlem pro vybití jakýchsi vzteků? Oddělilo mne to od rodičů na několik let. I když jsem k MDŽ a tak podobně pár let kupovala vařečky. Naučila jsem se křičet po první ráně a lámalo se jich míň. Naučila jsem se nešklíbit pohrdavě - až za dveřmi pokoje.
V dospělém věku jsem zažila i napadení, mívala jsem u sebe čalounický špendlík, který dokázal zastavit nějaké to obtěžování za tmy, ale řeknu vám, když jste škrcení a nedosáhnete na podlahu, je to hnusný stav. No, co chcete na psychiatrii, když se někdo dostane do afektu. I to se může stát. Ale fyzické bití se věkem skutečně zastavilo. Začaly jiné formy, jsem přece holka a určitě potřebuji nějakou údržbu a vezmu zavděk čímkoliv, co na mne sáhne. Jako zdravotní sestra se taky vyznám a spoiusta holek si rádo třeba přivydělá. Proboha…
Říkala jsem si, že tak po čtyřicítce slintalové zaměří pozornost někam bokem - anebo se poněkud vyvinou. No, v časech kvetoucí místní prostituce dost lichý názor. Když jsem jezdila za manželem nočním vlakem do nemocnice (ve dne jsem snažila uživit děti), svěřila se mi jedna matka pasačka se svými potížemi. Vypadám prý jako učitelka. Uvedla mne do kruté reality, protože když prý nenápadně uklidí prohnisanou vložku, úspěšně zkasíruje kde koho. Kolem páté ranní berou všechno, ale na holky je už nepustí. Při pohledu na ni jsem fakt ztratila hodně iluzí. Ale jakožto zdravotnice jsem neodmítla poučení a klubko holek se sesedlo kolem jako kuřata a hodinka čekání na spoj uběhla jako nic.
Užila jsem si pár samovolných potratů, snění o tom, jak po padesátce vlezu do důchodu a přepíšu své poznámky a konečně vydám některé příběhy. A oni mi to odložili! A potomci, banda jedna líná, se přímo klepali hrůzou při představě, že by po maturitě ještě studovali. No, já si tehdy ve dvaceti netroufla, přece jenom bez podpory doma - a máš profesi, potřebnou pro společnost, tak na co historie… A o rok později se mi jeden mladík vysmál, že bych dosáhla na sociální stipendium a i kdybych dělala jen brigádně, uživila bych se sama. Načež jsem kolem sebe viděla různé hvězdy, co se nade mnou ofrňovaly, ale měly titul. Když TOHLE studovalo, proč ne já?!
Tak jsem holt bouchla do stolu a šla na VOŠ. Jiné termíny jsem už prošvihla, ale sem jsem měla i přímo z Aše dobré spojení. Bez příprav jsem se s výsledky dostala mezi první třicítku v testech a potom už to byla „brnkačka“. Otevřelo se mi úžasné dobrodružství, s holkami jsme stavěly principy sociální práce v terénu, radily si navzájem, pídily se po detailech práce se vzpomínkami. Já tedy nevím, jak jsem to stíhala, ale děti se už rozlétaly, psala jsem kde co, vedla si stránky (vytvořil synek), fušovala do odborných článků, do školy jsem vstávala ve tři a šla spát o půl jedné, ráno do práce, navíc mne poslali do dlouhodobých programů (200 výukových hodin). Ale byla to doba adrenalinová, učily jsme se a chtěly pro své lidi jiný svět. Pamatuju se, že jsem jednou psala tři seminárky na stejné téma a protože jsem psavec, bylo věcí cti napsat každou jinak (i do těch školicích programů). Nebo jak jsem se srovnávala s V.Havlem: On psal o své hře, já jsem na netu (povinně byl k seminárce i internetový zdroj) našla skvělý a přesný článek. Jediný k tématu bez blábolů. Byl můj před dvěma roky… Prostě to byla i velice vtipná doba a když jsem už byla rozučená, pokračovala jsem na bakaláře.
Sedm let bez dovolené… Proč další dřina? To víte, bylo mi už přes padesát, kolem studovala mládež dokonce i sociální obory. DiS není nic moc titul, frčeli bakaláři, spolužačky s nimi zažívaly konflikty (jsme vzdělanější, my chceme véct kancl), nezaměstnanost jsem si už prožila. Univertzita byla skvělá volba, skvělá doba, jen jsem po ní už byla poněkud vyplivaná. A konečně bylo pro mne jiné místo. Skončily štípance od lidí, co by měli přemýšlet nebo chtěli můj flek. Asi je měřítkem jakýchsi mých hodnot i to, kolik lidí odešlo po mně. A že mne jedna bývalá podřízená požádala, že jestli v Aši zřídím nějakou službu, ať na ni pamatuju, že by pode mnou ráda zase pracovala.
Je zajímavé, že jsem tehdy zvolnila tempo, i když jsem dál byla žádaná do antologií, dokonce mezinárodních. Jsem psavcem i „oficiálně uznaným“, mamka by se tetelila nad postavením v Obci spisovatelů. Prostě jedničkářka? Hlavně další práce, včetně pozdější literární redaktorky.
Nebyl tedy čas ani myšlenky na nějakou magistru, ale zase- úžasné možnosti, byť s lehce opovrhovaným statusem úřednice na ÚP. On si s námi sociálkami jaksi nevěděl rady. Na počítadle jsme neměli denně desítky klientů jako na dávkách. Jenže když se zavedly statistiky, já sama jsem měla šetření v rodinách velmi podobné velkým městům, kde bylo kolegyň víc. Tedy, ne, že by náš koutek chválili, naopak. My prý skoro nic neděláme, tudíž jsme i rozesponkovávali spisy kolegyním. Zato pečující byli zaskočeni tehdy nezvyklými dotazy na téma „Co děláte pro sebe?“.
Mám radost, jak se doba mění, všichni dostávají prostor v médiích, pečující rodiče, sendvičoví pečující, téma zvedá, kdo může. Už nejsou jenom těmi vyčerpanými s jazykem na vestě, co se sotva plížili životem. Naopak, sdružují se, ukazují na nedostatky a také pro ně rostou podpůrné organizace. Co já sama bych v devadesátkách dala za nějakou ranou péči! Nebo v časech, kdy jsem sloužila na azyláku, za provázející službu pro naše matky s dětmi!
Mám ještě větší radost z toho, že můžu nejenom psát a povídat (já, když můžu, i na konferencích něco plácnu), případně vystavovat lidem pro radost a vzpomínání. Hlavně už jsem zase v „tom“, pracuji teď ve službě pro děti a moje vlastní vnoučata mne potřebují. Tím lámu předsudky o tom, jak my senioři jsme už vyšeptalí a nepoužitelní. Pátý rok v důchodu, platím samozřejmě i všechno, co se platit má, je mi dobře. Jen tak snadno se mne nezbavíte :-)
https://aipp.cz/pecujici-jsou-pretizeni-a-potrebuji-odpocinek/
https://oporadiakonie.cz/rada/co-delat-kdyz-citite-vycerpani-z-pece/
https://inspirante.cz/lidem-pecujicim-o-nemocne-blizke-hrozi-vyhoreni/
https://statistikaamy.csu.gov.cz/v-ceske-republice-pribyva-pracujicich-senioru
