Článek
Nedávno se Klatovsko objevilo ve zprávách jako oblast, kde si nikdo nevšiml dítěte mezi dospělými, co holdovali drogám a ne zrovna spořádanému životu. Matka je opustila a tatínek nějak nevěděl, co to dítě potřebuje a navíc mu to bylo dost fuk, či spíše nad jeho síly myslet a pečovat.
Mezi příspěvky a úvahami se objevila i zamyšlení, co to ubohé dítě (po cca 3 měsících objevené úřady) čeká, co z něj vyroste a podobně. Možná jsou to obavy liché, stačí totiž dobrá pěstounská rodina a jednou ani nebude vědět, co byl kolem něj za frmol.
Opravdu stačí málo, ostatně jako většinou, když někdo strádá. Především je to zájem o něj, o jeho potřeby, klid a být tu pro toho, kdo nás potřebuje. V bezpečí a sytosti v mnoha ohledech se každý chytne příležitosti, dítě obzvlášť. Někdy to trvá, pravda, zatím nejdelší zkušenost jsem měla s alkoholikem a bezdomovcem, tam spolupráce k tomu, aby dokázal odkládat okamžitou potřebu slasti a hospodařit trvala sedm let. Sedm roků s třeba jen pěti minutami času denně, které jsem mu věnovala. Ale výsledkem byl i znovuzrozený zájem o okolní dění, obnovené vztahy s dětmi a nakonec ještě vynadal synovi, když byl bez práce…
A co děti, bezbranné a zanedbávané, dokonce týrané? Ohledně mlácení dětí mi prozradila zkušená pracovnice z OSPODu svůj fígl: Dítě s úsměvem pohladí po vláskách. Nebo jenom naznačí. Ano, leckterý autista uhne, ale dítě bité prostě pohlazení nezná a dotyku se lekne.
Hubeňoučké malé dítě může mít docela chytré oči, ovšem tady může zdání klamat. Kamarádka měla vnučku, která moc nemluvila. Měla starší sestry, co mluvily za ni, oblékaly ji a měly jako živou panenku. O ty se de facto starala hlavně babička, dcera „měla těžký život“. Když jsem malou viděla poprvé u babičky, měla jsem dojem, že je to poněkud zanedbaná tříletá kočička, co umí říct „Žjóóva“ v několika tóninách a tím vyjádří skoro vše. Pokud něco chtěla, ukázala. Potom se matka sbalila a zmizela. Onen těžký život nebyla pouze nezaměstnanost a občasné drogy, jak se domnívala rodina, ale krádeže a drogy permanentně. Navíc se u nejmenší objevila chudokrevnost a babička ji načapala, jak sedí uprostřed místnosti jako „ústavák“, s pohledem do neznáma a klasickým kýváním. Plakala mi do telefonu, že ji ani do zvláštní školy nevezmou.
Nebyl problém vzít malou k nám. Vyděsila jsem se, že při výšce 98cm je jí už pět roků. Za šest týdnů se rozmluvila a steskem vůbec netrpěla, byli jsme ochotni ji kdykoliv vrátit. I dětská lékařka říkala, že malá nasává jako houbička, když ji viděla. Do měsíce měla po anémii, mluvila v dlouhých větách. Pravda, zpočátku mne pronásledovala i na záchod, ale po třech týdnech se rozeběhla po poli a dělala ptáčka s roztaženými pažemi. To už chápala, že písničky jsou příběhy. A co také dělat jiného na „Vlaštovička lítá, lítá…“ Ona chodila doma občas i do školky, ale byly prázdniny, kdy kompletně spadla dolů. Proseděla totiž celé dny ve vaničce s vodou na balkóně, kůže na zadečku se rozpadala (a kožař posléze nechápal, co se jí stalo). To všechno dala babička dohromady až poté. Ve školce malá také zpívala, ale jenom mechanicky opakovala třeba „kočka leze dírou, BEZ oknem“.
Nechtějte po mně, abych popisovala nějaké objímání a líbání, toho falešného „Já tě přece miluju“ si od matky zažila dost. Já se totiž tehdy spíš bála. Nedonosila jsem krátce předtím svoje poslední a nechtěla se na ni poutat, ale prostě mámě jako takové to nedá. Pomohly jsme si navzájem. Navíc jsem z práce v azyláku věděla, že mnohé ženy tak nějak při vlastních starostech nezvládnou dítě vést a rozvíjet, i když jde o takzvané drobnosti a hlouposti. Radši jim pustí televizi, dneska je to mobil a tablet.
Zkrátka a dobře: Malou jsme vrátili na několik měsíců, kdy už uměla souvisle vyprávět i milovanou pohádku, potom nás babička spolu s OSPODem požádali o další péči. Matka totiž děti náhle z ulice odvezla (ze soudem nařízené babiččiny péče) do Německa, potom je skrývala po bezdomovcích a známých, kde, mimochodem, chytly svrab. A malá chtěla k nám. Následovalo šest měsíců, nakonec i zápis do školy, kde byla nejlépe připraveným dítětem do první třídy. Rodina si přála, aby přešla do naší oficiální pěstounské péče, což se mi nezdálo zcela košér vůči sourozeneckým poutům. Aspoň jednu z jejích sester! Ale to už babička tajila, že její sestry kradou šikanujou jiné děti a vystupují vůči ní nepřátelsky. Matka je na dálku popichovala…
Matka začala bojovat soudně, my malou vrátili. Už měla přes 120 cm výšky a byla velice bystrá. Učila jsem ji trochu německy, věděla jsem, že zase přejde tam. Pan doktor na očním při poslední kontrole sdělil, že já být její matka, tak mi za to zanedbání na začátku péče pár vrazil. Jak jsem ji ale dala dohromady, tak ať jenom, proboha, zkusím zajistit, aby brejličky nosila ještě pět šest měsíců a bude napořád vidět bez problémů… Matka při odchodu ze soudní síně prohlásila, že ty blbé brejličky rozšlape. Přítomní úředníci odvrátili hlavy.
Co ale u nás za pár týdnů a potom šest měsíců získala, nastartovalo její další rozvoj. Když se její rodina po letech usmířila, malá studovala německé gymnázium. Naprosto se prý na nás nepamatovala. Proč taky? My dvě jsme srovnané, setkaly jsme se, když bylo potřeba.
Zároveň už ale napořád budu vědět, a moje další praxe mi to potvrdila, že je kolem nás hodně malých dětí, které by se mohly rozvíjet mnohem lépe. Které mají na víc, než si myslíme. Pokud by zájem jejich nejbližších neutlumilo cokoliv, například sobectví, lenost, psychické problémy, špatné soužití dospělých.
Za zavřené dveře není dost dobře vidět, pokud si nevšímá okolí. Úřady nejsou vševědoucí ani všemocné, pravděpodobně i ty klatovské konaly dost rychle. Když už věděly. A nezlobte se na mne, když jsem byla na stáži svědkem, že naše pouliční sexuální pracovnice přišly na OSPOD pohoršeně nahlásit kolegyni, tak může a koukat a vidět leckdo. Dámám tehdy vadilo, že „kolegyně“ nechává předškoláčka čekat v telefonní budce, než si vyřídí zákazníka. V deset večer a později. To se prý dětem nedělá! Na jejich domluvy prý nereagovala… Hm, měla po republice několik dětí po domovech a v kojeňáku.
Co říct na konec? Hledejme jádro pudla nejen poukazováním na úřady a na to SE, co samo od sebe nekonalo. začněme u sebe. Ano, dnes tu máme služby rané péče, tu a tam se snaží sociálně aktivizační služby pro rodiny, ale je to dostatečné? Přišli jsme o přirozené prostředí sousedských a venkovských komunit, o širší rodiny, o vzájemnou podporu v těžkých časech. Je načase to znovu nacházet a budovat.
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-vydavala-jen-skreky-a-jedla-zbytky-z-popelnic-trileta-holcicka-z-klatovska-zila-v-otresnych-podminkach-40561970
