Článek
Pamatuji se na ty dny, kde jsme alespoň s jedním karafiátem dávali přáníčka malovaná a kreslená ve školce, škole a později jsme samy dostávaly, načež se slavilo. Na základce jsem dokonce byla přát ženám v továrně, nacvičili jsme pásmo hezkých básniček.
Někdy bylo v závodech posezení s hudbou a podobnými pásmy, nějakým občerstvením a hlavně oslavou, kdy si pánové notně připíjeli. Však na to bylo hodně vtipů. Po revoluci se leckdo od MDŽ odvracel, protože to byl svátek vnímaný jako komunistický a pouze symbolický. Protože to byl onen jeden jediný den, kdy se sice velkohubě mluvilo o ženách, jejich důležitosti a třeba i třetích směnách, ale jakýkoliv skutek utek´. Nicméně bylo vhodné dál přát starším ženám k MDŽ, protože si zvykly být alespoň v tomto jediném dni vnímány jako důležité, hodnotné, oslavované. Alespoň v onom jediném dni. Těšily se na to, že být ženou něco alespoň někdy znamená. Což je docela k pláči.
S těmito pocity kolem výjimečného dne se ozývalo také několikaleté ženské remcání, protože se v některých novinách nebo televizi objevilo, že je let prvního československého kosmonauta i dárkem k MDŽ. Jenže Vladimír Remek nevypadal jako krásný Gagarin a Gagarin navíc nebyl vidět, když asi také během letu otekl. Bylo fuk, kolik námahy a let výcviku měl náš kosmonaut za sebou, jakmile se špatně soustředil na přímý přenos a pozdrav k národům. Lidé brblali. Bylo mu šoufl, bolela ho hlava a česky už dlouho nemluvil. Družice a Remek mají podobný projev, říkalo se. Družice píp… píp a Remek é…é. (Letěl od 2.-10.3.1978.) Nezáviděla jsem mu.
Jak to tedy s tím MDŽ bylo? Říkalo se, že za osmý březen mohou švadlenky. Jenže historie tvrdí, že se tenhle svátek chystal na víceru místech, včetně právě oněch švadlenek, zejména, pokud r. 1911 vypukl požár v továrně, kde jich skoro 150 zahynulo. Začalo to porůznu jak v Americe, tak po Evropě, především jako manifestační den. Míval hodně podob, včetně pozdějšího apolitického Dne matek. A býval to hodně sociálně demokratický, později komunistický den, s požadavky na volební právo, vyšší mzdy, rovnoprávnost nemanželských dětí a pracovní podmínky. Ženy se tehdy pečlivě oddělovaly od „paniček“, žen z jiných vrstev, jaké rovněž požadovaly třeba ono volební právo. A ony se až na výjimky hodně vzdělaných a pokrokových dam (učitelka Klara Zetkin) oddělovaly od „fabriček“.
Ani jsem netušila, že se skutečně domohly nějakého převratného zásahu do dějin: Petrohradské textilní dělnice zrovna 8.3.1917 demonstrovaly za chléb a mír a ani netušily, že tím zahajují Únorovou revoluci, po níž car abdikoval. Nechť vás datumy nepletou, v Rusku mívali (a mají) leccos jinak. A proto osmý březen posléze značně propagovaly právě komunistky. Byly velice bojovné a po válce u nás hodně soupeřily se zastánkyněmi Dne matek. A jak lze tušit, únor 1948 vše ujasnil: MDŽ sice nebyl státním svátkem, to si zase nikdo nenechal ženské až tak přerůst přes hlavu, ale stal se hlavním, propagovaným. Karafiátovým. Den matek ustupoval do pozadí, až jsem o něm například já až do dospělosti nic nevěděla.
A přesto všechno, pokud se dnes hrabu ve starých písemnostech, musím obdivovat tehdejší ženy a dámy. Jak to všechno stíhaly?! Všechno organizování, vzájemné vzdělávání ve spolcích (ano, hodně dělnice), muselo probíhat mimo pracovní dobu, což většinou bylo kolem dvanácti hodin. A v rodinách pracoval, kdo měl ruce a nohy, včetně žen (a dětí), samozřejmě. Muselo se vařit, prát, spravovat, poklidit, někdo zvládal i králíky nebo slepice. Nebo chodil někam na dříví, sbíral vytroušené kousky uhlí. K tomu nemoce v rodině, (nejen) válečné fronty na chleba. Několik zapomenutých jmen patří ženám, které pracovaly v továrně včetně soboty, večer jely vlakem přednášet, mezitím si pilně četly a poté chodily konzultovat své názory za pokrokovými muži, aby další den odpracovaly směnu… Takové to bylo.
Přestala jsem zvedat nos nad MDŽ. Sice ho společně se Dnem matek poznamenaly žabomyší války mezi vrstvami společnosti, ale současnost nám říká, že ještě nejsme na stupni vývoje, který by ženy zrovnoprávnil natolik, aby nenesly několik břemen života najednou. Namátkou stačí ženy pečující - a matky tuplem.
Končím obrázkem, kde se střetávají dva zmiňované světy: Dárek mamince ke Dni matek ve formě malé šperkovnice z poválečných let a koženkové přáníčko k MDŽ z počátku let sedmdesátých.
přání
Zdroje:https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_%C5%BEen
archív autorky
