Článek
Poslední dobou přemýšlím o tom, nakolik dokážu nebo nedokážu pochopit trable současných mladých rodin, hlavně maminek. Je to tím drsnější, že leccos připomíná manžel - a já jsem překvapená, kolik toho viděl, i když byl dost mimo. Strhlo se toho po mém článečku o zanedbávání (https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-prospech-ditete-veci-verejnou-242270) dost, byť nezávisle na něm.
Nepovažuju se za heroinu nebo supervýkonnou ženskou. Naopak, jsem ráda poněkud líná. Ale holt jsem při televizi spravovala, zaměstnávala jakkoliv ruce, dneska aspoň žehlím. Ano, žehlím, protože i těmi ručníky se přece jenom utírá příjemněji. Odmítám je měkčit aviváží, jedů je kolem i tak hodně. I moji lehcí astmatici se obešli bez exémů. Nic z toho však s mobilem v ruce neuděláte.
Ano, jsem schopna sedět nějakou tu hodinu u filmu na PC. V TV je toho na prosté koukání málo. A při dokumentu o přírodě třeba stehuju staré krajky na podklad. Pořád nezvládám mít ruce v klíně jen tak. Je to však lepší, než něco strčit na stůl a ruce zaměstnávat podáváním zobu do úst.
Co mne docela nedávno překvapilo, byl fakt, že známé mladé maminky dřepí většinu dne doma, v paneláku. My jsme se snažily být s dětmi aspoň jednou denně venku, i kdybychom jenom projely a prošly kousek města. Že se s dětmi skoro nemluví-potkávám maminky s kočárky, vedle ťape další dítko a maminka kouká do mobilu. Ne, že by mluvila nebo poslouchala, ale sjíždí cosi, šmrdlá po displeji a případně dítka napomíná, aby nerušila.
K tomu je ta strašlivá nespokojenost s tím, jak žijí. Není byt, nejsou peníze, není na dovolenou bez půjček a není, čím se chlubit. No, my žili ještě se třetím děckem v 1+1 v bytě, kde po sedmé nebyla teplá voda, ještě bez plenek na jedno použití. Ty se už v roce 1985 jakžtakž koupit daly, ale používala jsem je pouze na cesty, připadalo mi to dost drahé a zbytečné. Místo nich, pokud bych chtěla, jsem mohla koupit balík buničiny a do plenkových kalhotek ho strčit. Ale zase penízky…
Pokud tedy zkusím porovnat svůj den s jedním až třemi dětmi (do tří let prvního byly tři), nelišil se, pouze něco trvalo déle. Vstát, nakrmit, udělat snídani sobě (nebo dalším dětem), obléknout, sestoupit z výšin (výtah sice většinou jezdil, ale jisté to nebylo), vyrazit do města. Projít nějaký ten obchod, nakoupit, něco dětem ukázat (daly se učit barvy podle aut například, koukat na kytičky apod.). Přijít domů, ke svačince dát přesnídávku, uvařit, nakrmit, polední klid. To je dobrá pomůcka, protože čas spaní se dal využít na hry s nejmenším, na přípravu prádla do pračky, na žehlení nebo také učení, čtení, šití. Tehdy jsme hodně šily. Odpoledne zase ven nebo ke kamarádce, kde si děti hrály s jejími (a měla větší byt, scházely jsme se tři), případně na pískoviště. Venku jsem často vyšívala. Jednoduchá večeře, ale také třeba s legrací. To když se děti postupně učily jíst samy krupicovou kaši. U nás se s ní začínalo, třebaže první bylo samostatné kousání rohlíku.
Učily jsme se s dětmi? No jéje! ale část zvládly ty procházky, kdy se huba nezastavila. Mládež se ofrňuje třeba nad tím, že pro nás bylo samozřejmé dětem zpívat (radím to nešťastným maminkám s depkami). Když jsem byla v kuchyni a děti za rohem, byly v pohodě, protože mne slyšely. TV se moc nepouštěla. Proč taky? Nezažila jsem tedy věčné „otravování“. Ve třech letech zvládli barvičky a všechno, co chtěla doktorka, mluvily dostatečně a občas ažaž. Byly šikovné, stavěly kostky a prohlížely si knížky, používaly WC nebo nočník. A když bylo třeba, cvičila jsem s jedním prckem Vojtovu metodu až desetkrát denně… Kristapána, že zase vypadám nějak super? Ale ne, občas jsem si po obědě zdřímla i s nimi. A díky vaření a šití jsem za necelé tři mateřské našetřila na třetinu baráku. Tedy při sníženém příjmu rodiny. A ohledně dětí jsem taky mívala slzičky na krajíčku nebo venku, i když jsem měla zkušenosti z dětské kliniky. Nikdo neví všechno, každý bývá zaskočený.
Pokud dnes občas někde vidím chyby, potom v přednosti vlastního pohodlí, už během devadesátek posazení děcek před puštěnou telku, to, že v obýváku nemohou mít stabilně své hračky, že dostanou do ruky mobil nebo tablet, aby neotravovaly. Jindy zase maminky s dětmi pořád něco moudrého a prospěšného dělají, aniž by je ponechaly chvilku samy sobě. Ono se nic nemá přehánět.
Je v tom všem docela maglajz, nelze všechno a všechny házet do jednoho pytle. Určitě ale chybí můj oblíbený mezigenerační přenos zkušeností, protože velký internet zahlcuje protichůdnými radami. My je hledaly porůznu, i v knihách. Jenže i když se objevují další a další zaručené rady na úžasné rodičovství, stejně zůstává základ: Rodina znamená práci sama na sobě. Což je vždycky to nejtěžší a rádo se před tím utíká pryč.
