Článek
Jsem zahalená do vzpomínek a úvah. Město je docela velké na to, abych znala všechny pozoruhodné lidi v něm, zvláště proto, že jsem přece jenom náplava, do škol jsem chodila jinde. Přesto jsem vděčná za těch několik roků, co jsem mohla potkat místní legendy i takzvaně malé lidi, figurky, které přesto dokázaly zanechat svou stopu ve zdejším životě. Možná tichou, nenápadnou, ale vždycky víme, že tady už chybí.
U téhle drobné paní to víme dlouho, protože se odstěhovala za synem. Provázela jsem ji jenom několik let, když jsem jako úřednice šla šetřit možnosti a omezení jejího muže. Byl to suverén a vládl domu. Paní jako kdyby měla být jen služka. Tohle vnímání bylo přítomno v podstatě odjakživa, protože jakmile měla zdravotní problémy po narození syna, odstrčil ji. Nestalo se to najednou, paní byla „chabrus na plíce“ odjakživa, vždyť prošla chudobou války. Její maminka si přivydělávala tkaním a vyšíváním ručníků a drobností, aby rodina přežila. Nyní byl ale pán znechucem, že si vzal „takovou“.
Zvedla hlavu, sebrala svou důstojnost a začala žít po svém. Ano, pečovala o dům a zahradu, ano, starala se o své blízké, kteří pomalu odcházeli, samozřejmě posloužila i mužovi, když přestával vládnout svými silami. Její syn prošel školami, po revoluci šla pečovat do Německa a vydělala na byt, který hned připsala synovi. Ano, byla schopna pracovat, i docela těžce, ale co je to platné, pán potřeboval hledět kamsi výš a cenit si sebe sama - a trpět křivdou osudu. Alkohol mu pomáhal.
Vedle toho měla hodně přátel. Ujala se s několika z nich zdejších toulavých koček. V pečovatelském domě měli na jedno z těch míst dobrý výhled a protože jsem i tam chodila, vyprávěla mi jedna paní, jak koukává na tu bláznivou, co ty kočky krmí. „A víte, že ta paní ještě s dalšími kočky a koťata odchytává, nechává je kastrovat a jdou potom do adopce?“ „To mi nikdo neřekl!“ Nicméně paní pozorovatelka přestala pokřikovat z okna.
Těžký život, nakonec i tahání muže na zádech, když i dělal naschvály a žádal, aby byl skoro na rukách nošen, schody v domě, to všechno omezovalo její pohyb. Na sebe neměla moc času, ale podařilo se ji přesvědčit, aby až muž zase vstane a upadne, zavolala rychlou. Domlouval jí lékař, domlouval jí soused, který se na to nemohl dívat, domlouvala jsem jí i já. Vždyť paní sama už potřebovala příspěvek, aby si zaplatila pomoc. Stalos e a paní rozkvetla, protože pán se už domů nevrátil. Navštěvovala ho v LDN, ale doma jí odpadla všechna dřina. Měla pečovatelku, obědy, snadno si trochu poklidila, ale už ani ona neupadla na schodech, protože se trocha sil vrátila.
Tehdy mne vylákala, abych se u ní zastavila kvůli papírům. Zaskočila jsem o polední pauze, bydlela kousek od úřadu. Posadila mne v kuchyni ke stolu, nalila polévku a vůbec se se mnou nebavila. Prý ví, jak se zanedbávám a polévky je dost. Byl v ní kus přísnosti mé vlastní maminky, tak jsem sklapla a poslechla. Ty papíry se daly vyřídit i jindy, ale ona byla tak spokojená, jak na mne vyzrála! bylo mi tam v tu chvíli jako doma, až mi vhrkly slzy do očí. Ta moje už byla pět roků pryč a náhle se mi tady spojila s paní stejně starou, jen o měsíc starší.
Byl to jen okamžik, ale ta chvíle mne hřeje pořád. Dotek starostlivosti a péče, jaká mne opustila. Kupodivu se tou dobou začala podobně starat a zajímat i moje tchýně, jako kdyby si to ty dámy mezi sebou řekly. Ale to je už jiná pohádka, jiný příběh.
Po smrti muže se paní rozhodla odstěhovat za synem, měla slíbený byteček bez schodů. Měla strach, jak tam bude žít bez přátel, měla strach, jak se jí podaří opustit byt. S několika věcmi jsem pomohla, spoustu věcí darovala a já se postarala i o květiny, včetně velikého kulatého kaktusu. Ty vánoční se občas nad mojí péčí ofrňují, i když kvetou jako o život, ale tenhle prospívá dobře. Stal se mi symbolem úpornosti a nenápadné krásy, ketrá dokáže překvapit.
Když se tahle skoromaminka odstěhovala, volaly jsme si. Já se ozývala pokaždé, když mi bylo lehko na duši z něčeho krásného. Nebylo to moc často, přiznávám. Ale popisovala jsem jí, co právě dělám a jak je mi dobře. Ona si zvykala pomalu, po Aši se jí stýskalo, ale spřátelila se s paní, se kterou chodila na procházky. Těšila se z tamních parků a providelných návštěv syna se snachou. Mívala potíže se srdcem, špatně dýchala, ale měla jsem pokaždé radost, jak se během rozhovoru „zvedla“ a potíže ustoupily.
Nedávno jsem volala a zvedla to snacha, protože skoromaminka byla na LDN ve stavu, kdy už dost dobře nevěděla, kdo je kdo. To se stává, když je tělo nucené bojovat s fyzickou nemocí a na nějaké myšlení prostě kašle. A tohle tělo vlastně nevědělo, kam dřív skočit, co dřív řešit. Dořešilo, její snacha mi zavolala hned ten den, kdy navždy zavřela oči. Za chvilku se převleču a zamířím na poslední rozloučení.
parte
Prošla mým životem krátce, ale jsem za to osudu nesmírně vděčná. Kolik maminek člověk může mít, kolik potkat? Třeba pouze v záblesku chvíle. Dokážeme je pokaždé uvidět a vnímat?
