Článek
Jsem sociální pracovnice a musím se během roku celkem dvacet čtyři hodin vzdělávat. Ne, že by pro mne bylo dost nabídek, když už jsem tak letitá. A vybíravá. Nechce se mi trčet u počítače, radši jsem mezi lidmi a povídám si naživo. Čehož letos bylo dost, ale prezenční formy ohledně dětí pramálo. Co byste právě mne mohli školit o základech péče o seniory a provázením demencí? V listopadu jde do tisku moje kniha o tom, jak lze aktivizovat až směrem ke vzdělávání všech, i lidí s poruchami soustředění a paměti. Nebo hospodaření, potřeby rodin, práce s dětmi… Ani o tom jsem nepsala málo, včetně e-publikací. Proto mám ráda konference, neboť se tam probere v kostce mnohé a co mne zajímá, dohledám. Informují a inspirují - a ráda ochutnám ovzduší jakoby školních přednášek.
Pracuji v oboru již dvacet roků a kousek a chválím, že oproti době, kdy jsem velice si libovala hlavně o přestávkách na mítincích a školeních, se leccos hodně pohnulo. Možná je to i tím, že mezi sebou netajíme problémy se službou a také se něco uvolnilo. Posledních deset roků mne totiž nedostihlo ničí žalování. Nikdy jsem svoje kolegy nepomlouvala ani se nechlubila cizím peřím. Ostatně i v článcích a publikacích vyzdvihuji práci kolegyň v přímé péči. Jenže když se někdo potřebuje ukázat, to holt neovlivníte… Jak jsem psala v článku https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-s-prvni-damou-v-lanech-184956, jsme my sociálky dneska jedna banda a je to znát rok od roku víc. A to mne moc těší!
Krátce za sebou jsem v honbě za předepsanými hodinami dvakrát zasedla v podzemí paláce Charitas na konferenci o adiktologii a podruhé u sociálních aktivizačních služeb pro rodiny. Oslnilo mne obojí. U té první vystoupení odborníků i z řad pedagogických výzkumníků (děti se sledují a pravidelně testují po čtyřech letech v 52 zemích světa a ty naše jsou na tom docela dobře). Zjistila jsem také, že jsem prošla závislostí na reels, což jsou krátká videa. Možná si vzpomenete, že jsem na jaře hodnotila skryté hrozby ukázek násilí a znásilňování, jaké obsahují oblíbené upoutávky na seriály s titulky v mnoha jazycích, nyní již i s krátkým českým obsahem díla. Stačí 290 videí a jste v tom, AI vám to namixuje, aby vás udržela na příjmu. Hnití mozku se tomu také říká. A jak vidno, na věku nezáleží, i když to vezmete jako hru a jistý druh výzkumu.
Teď tedy, namlsaná spoluprací s ranou péčí, jsem zajela zkoumat SAS. Mluvilo se o konkrétních místech, kde skvěle spolupracuje OSPOD a sociálně aktivizační služba (mně zkratka SAS nějak moc nejde od huby ani klávesnice, kvůli nacismu). O týmech duševního zdraví, jak se již zaměřují i na potřeby školních dětí, potřebnou prevence (je logické, když rodinu podpoříme co nejdřív, tak nás to potom bude stát méně) a také o konkrétních úspěších, aneb, když se všichni spojí a člověku dojde, že chce zabrat a dostat se z maléru. Ano, ta nejbližší pomocná ruka na konci vlastního ramene.
A tady mi v jednu chvíli bylo šoufl. Představte si, že kolegyně na Vsetínsku v roce 2006 (!) SPUSTILY program na provázení rodin, které šly z azyláku. Posléze se napojila tato nová služba i na pomoc dalším rodinám…
A já se najednou ocitla na našem azyláku, kde jsem cca po roce práce vykládala krajskému vedení, že naše matky potřebujeme občas provázet i poté, co odejdou. Promluvit, nakolik otevírají úřední poštu (jedna se nám zrovna pochlubila, že strká neotevřené obálky s pruhem k lednici a ono to mezitím přejde) a zda platí nájmy a složenky. Odpovědí mi bylo, že to nejde, že o takové službě nikdo neslyšel a jak by se to platilo? Přítomen byl starý pan biskup, který potřásl hlavou a pravil, že vlastně slyšel o jednom faráři ve Francii, který tohle dělá pro bezdomovce. Poprosila jsem tehdy kolegyně z OSPODu, zda by na tuhle maminku občas nekoukly. Nakonec ji poslaly s dítětem do specializovaného azyláku, kde se všechno, co zase stihla zanedbat, dalo dohromady.
Nebyla to pouze tahle matka, jiné jsem pomohla najít práci u soukromníka i s bytem. Vlastně na svůj ksicht, pán mi věřil. A já jemu, jenže… Po letech mi ta maminka (dvě děti) řekla, že ji hodně natáhl na proudu, protože vlastně platila i část provozu. Ale byl to odrazový můstek, protože azylákové matky hledaly práci obtížně a ona už změnila místo z dobré adresy, nikoliv z azyláku. Navíc ji díky práci lidé znali a chválili. Za ty peníze to prý tedy nakonec stálo. Musela to ale mít tak těžké, když o tom velkém inkasu nikdo roky nevěděl?! Zvládla to, potkáváme se dodnes a já si její síly velice považuji.
To odmítnutí služby rodinám se událo, nebudete tomu věřit, na počátku roku 2006. A já si potom celá léta připadala jako vizionář, který asi předběhl dobu. Šéfstvo jsem zároveň a docela po právu chválila, jak nás dobře vzdělávali, jak jsem velmi dobře pochopila standardy… Dnes jsem spokojená, když vidím, nakolik se objevují zdroje informací, nakolik jsou odborné časopisy sdělné a použitelné (MPSV nám nadělilo změny ve standardech, platné od března, na stránkách je nemá, ale před létem vyšla diskuze, s níž se dalo pracovat a změny jsme tam dali).
Důležité je vědět, kde se co šustne, jak to kde dělají - i potíže, jaké se ukázaly. Abychom dokola nevymýšleli něco, nač již existují návody. Ty si může každý přizpůsobit, protože i situace se opakují pouze rámcově. Každý člověk je jiný a plácá se v malérech po svém. Abychom se tedy neutopili v něčem, co lze překonat, kde nás už někdo může provést a informovat. Ostatně, bez sdílených zkušeností a velké pomoci jiných rodičů zakladatelů by na světě nebyl ani ten náš zánovní stacionář, kde pracuji. A který si již plánuje rozšíření nabídky služeb…
