Článek
Na úvodní fotografii vidíte málo viděné, tedy tváře několika básníků, kteří se sešli na křtu dalšího almanachu, uspořádaného Vladimírem Stiborem. Ten letošní se jmenuje Poslední zhasne a po jeho letošní vlastní sbírce Stébla sopečného původu jde opět o poněkud pochmurnější název v řadě. Nebo se mi to jenom zdá?
Zmiňuji tady sbírku vlastních básní Vladimíra Stibora, ilustrovaných Luciánou Křížovou- Stiborovou, protože vytryskla z těžšího životního období, kdy zvedal hlavu z prachu a bláta a přesto hleděl výš, až za hvězdy na nočním nebi. A přes všechno, co zažíval, přes všechen prach a popel, co se v něm hodlaly usídlit, dokázal sebrat (a vydyndat) básně od našich tvůrců napříč několika zeměmi. Když jeho sbírkou listuji, mám radost ze síly, kterou kniha skrývá. Nečtu ji naráz, u dobré lyriky to nejde. Nelze ji hltat jako někdejší Hálkovy sonety (ony opravdu bývaly na jedno brdo, kvantita ubíjela požitek), naopak, vždyť třeba jednotlivá haiku potřebují chvíli rezonovat.
sbírka a almanach
A "Poslední zhasne"? Je to osmnáctý almanach v řadě. Vladimír Stibor, sám básník slovem i fotografií, pravidelně oslovuje naše současné básníky a jemně nutí i ty, o nichž si myslí, že by ještě mohli spojení s poetickým světem vtělit do veršů. Byť jsou životem vláčeni a utahaní jako koně. Tedy, abyste rozuměli, verše je často napadnou, krása se jim každou chvíli vtírá do pohledů, v hrudi to nějak probublává, ale hned je nutné sklopit oči a jít se dál. Vděčíme mu tedy za prostor, v němž i štvanci života užasle pozorují, kterak oni sami cítí hloubky i výšiny života a ohmatávají svět s podobnou jemností, jako stálí bardi.
Díky řadě almanachů, jaké nemají v naší současnosti obdoby, promlouvají ti se známým jménem (letos namátkou Jiří Žáček, Františka Vrbenská, František Uher, Ladislav Muška, Radana Šatánková) i ti mladší včetně začínajících. Nechtějte po mně podrobné a odborné rozbory. Já jsem, prosím, především čtenář. Mne slova dokážou hladit, něco rozeznívat, v lecčem se poznávat nebo porozumět stínům dne. Listuji a vdechuji to, co se vznáší nad všedností dní, vzpomínám na doby vlastního rozechvělého básnění, které uzemnila češtinářka s tím, že „mladý člověk má psát o budování socializmu“.
Já se dala na prózu a nelituji, ale poezie se mne stále dokáže dotýkat jemnými jehličkami slovní akupunktury, jaká probouzí skryté body těla. Vracím ji tím do svého života a cítím se mnohem lehčeji, než bych si troufala jindy přiznat.
Jsem ráda, že básníci neztrácejí svá křídla. Jsem ráda, že dnes ve skutečnosti není žádného, kdo by odcházel s tím, že po něm kdosi další zhasne. Poezie žije a spojuje tvůrce mnoha žánrů a postojů. To je hlavním poselstvím, potřebujete-li je, páně Stiborovy práce a smyslem předváděné tvorby, nyní šedesáti sedmi „galejníků“ na lodi letošního almanachu.
Kdysi v devítce na našem tablu spolužáci přisoudili mojí osobě okřídleného oslíka jménem Pegas. Jsem mu věrná, leccos jsem vydřela jako tato statečná zvířata, ale ta jeho malinkatá křídla jsou připomínkou… Ráda se dotýkám těch, co dokážou vynést k létání.
