Článek
Jsou lidé, kteří mají v životě takové jasno, že si nepopovídáte, aniž byste kulili oči. Jsou jiní, s nimiž se tak nějak dohodnete o tématech, která jsou jediná k povídání. Mám tedy koťátkovou sousedku. Chce si se mnou povídat, ale protože jsem se divila její víře v chemtrails a některým postojům, došlo ke kompromisu. Povídá si se mnou jinak ráda. A jsou lidé, s nimiž se shodnu v mnohém (politiku radši neprobírat, leda když se mne zeptají, takže následují pouze obecná doporučení typu "volte, koho znáte"), ale občas překvapí.
Nemám jim to za zlé, naopak. Je mi jasné, že naše debata o spoustě věcí naklovává jejich bublinu a oni občas opravdu chtějí slyšet jiný názor. Nepřu se, jen vytáhnu z rukávu semotamo nějaký argument. Mám dobrou paměť a chvílemi jsem v životě mohla „držet prst na tepu doby“. Tak trochu jako Forrest Gump. Ostatně v lecčems jsem si sama vymáchala čumák.
Tentokrát přišla řeč na mou práci. Ono se obecně ví, že jsem před covidem zdrhla do důchodu, ale že jsem už zase v částečném nasazení, to je pro pár lidí docela zajímavé a vyptávají se. Téma současné: postižené děti a co se s nimi dá dělat.
Ten rozhovor ve mně rezonuje, protože si uvědomuji, nakolik rozumná paní, otřískaná životem, o této stránce života nic moc neví, nerozumí a dělá podivné závěry. Vyprávěla jsem o malém dobrodružství, při němž věnuji čas a větším dětem. Nachytala jsem jedno po druhém na počítání peněz, s bídou počítaly do dvaceti a ještě to pletly. Ne, že by na to třeba ten jeden „neměl“, ale matika je pro spoustu dětí strašák a jeho okolí rezignovalo. Hned byl na stole od paní postesk, že by se to těm rodičům mělo odebrat, když to ty matky flákají.
A tak jako té fajn paní i vám tady všem řeknu, že je to pěkná pitomost. Pokud je děcku dneska přes deset, patnáct roků, tak ti rodiče ještě hodně slyšeli o tom, že se nic nedá dělat, že se mají smířit, že to nějak dopadne… Kolik lidí si ještě před patnácti roky mohlo courat po netu a zobat ČESKÉ informace? Já tehdy začínala studovat a hledat nějaké materiály o čemkoliv byla fuška. A proč jsem hledala informace? Protože nebyly ani ve dvou místních knihovnách a nebyly ani v knihovně VOŠky ani před deseti roky na katedře. Nehledě na to, že počítač skoro nikdo doma neměl. Byl to čas Nokií, vážení! Jen si vzpomeňte na ty mrňavé hajzlíky, co skoro nic neuměly a přesto jsme z nich byli nadšení… A vy snad máte pocit, že si třeba obyčejná paní od pásu nebo za kasou s přehledem něco načetla o mentální retardaci? Že s ní někdo podrobně probíral, co může s dítětem dělat?!
S ranou péčí v téhle oblasti jsem se poprvé (služebně) setkala zhruba před osmi roky. K provázení pěstounů jsem se hlásila před devíti roky. Hm, nevybrali mne (přiznala jsem, že se znova zacvičuji v řízení), ale volali později, jestli bych nechtěla… Stacionář pro děti byl nejblíž v Chebu, ale tak před osmi roky jsme se na úřadě snažili najít místo i jinde, nechytačka. To už tady chyběli pediatři a další lékaři. Všechno plné a pořadníky. Jedné mé známé mamince ještě před dvanácti roky pediatr řekl, že by dítě měla dát do odborné péče ústavu. Když se už rušily, prostě odborník. No, budiž, přetížený a unavený.
Naopak jsem díky stážím při studiu (takže cca jedenáct roků) zažila pokrok dětí, co byly v kojeňáku za ležáky. Nastoupilo individuální plánování, tedy přemýšlení o tom, jaké podněty které dítě potřebuje. Poradenství odborníků pro danou službu (do služeb jezdili i z velké dálky!) , pravidelné hodnocení a zadávání dalších plánů. A já si již se čtyř a pětiletými hrála na zahradě, šplhaly na klouzačku, opakovaly kusy říkanek. Potom jsem při úředních kontrolách navštěvovala děti v chráněném bydlení - a jeden z těch „mých“ jezdil do školy.
Co byste po těch rodičích chtěli?! Stálý boj se všemi a se vším, stálou pozornost potřebám dítěte, schopnost vyhodnotit nějaký detail a přitom se neplést, nebýt zbytečně optimisty, snášet zklamání, že tenhle postup tedy nevyšel… A přitom se honit za každou kačkou, i na domácí práce se lidi dávají. Což je otročina za legrační sumičky, byť se dá vydělat třeba i na něco z elektroniky. Zkusila jsem pomoci s lepením kousků látek do katalogů. Dokážu si rozfázovat práci a byla jsem rychlá, ale toho textilního prachu! Hm, jestli jsem za večer vydělala sousedce dvacet korun, bylo to moc. Musela práce nechat, dráždilo jí to dejchadla, odpadla jako mnoho jiných.
Bez podpory, zájmu, pomoci rodiny (ano, mnoho se jich rozpadne, jak jsem již párkrát zmínila) nastupuje rezignace, otupělost, zajištění jen toho nejnutnějšího - a někdy také úniky. Být samoživitelkou není žádná legrace a mít navíc jakkoliv odlišného broučka, to je hrdinství! V příšerně dusivé pavučině, která vás nepustí. Je stálá, drží pevně.
V poslední době jsem opět potkala zvěsti o širších rodinách. Tu a tam (kvůli dovoleným a prázdninám) někdo prohlásí, že s takovým dítětem nikam nejede ani nechodí, protože se za ně stydí. Ona často rezignuje i dříve pomáhající rodina. Přestane vidět smysl, posun, přestane věřit a jen by chtěla „problém“ vyřešit, odsunout ze zřetele. Nebýt s ním ve styku. Takže většinou zbyde máma-sama.
Kam byste chtěli děti odebírat a kam je strkat? Možná pěstounům - je jich málo a mnoho dětí dá hodně zabrat i jako jedotlivci. Třeba už jen tím, že nemluví, pobíhají, někdy křičí. Bývají dlouho na plenách, málo spí. Potřebují nekonečnou trpělivost, pozornost, vnímavost k potřebám. Kdo na to má den co den, noc co noc?! KDE na to mají brát?!
Byla jsem pochválena, že jsem se do téhle práce pustila. Kdepak, hned jsem to odmítla. Já nejsem v přímé péči. Pouze sleduji, občas doporučuji, přemýšlím, co by se dalo jinak. Naslouchám kolegyním z rané péče, listuji v metodikách, školím se. Tiše obdivuji všechny, s nimiž se setkávám.
Teď se mi jenom povedlo nachytat pár dětí a vzbudit jejich zájem. Hrajeme si na nákupy. Sestavují částky „nákupu“ z mincí. Je to náročnější, než počítadlo. Ale přitom hra, protože existují různé kombinace, už se i ty daří. Stačí tak málo sezení! Po jednom, bez posměšků, neúspěch nikdo další nevidí. Motivace? Když si správně spočítají mince, nebudou při opravdovém nákupu ošizeni. A budou jako ostatní. A odměnou (vedle pochvaly a rozboru, co jim šlo) je, že potom drobné vrátí do měšce…
Vlastně je to maličkost, ale pokud vašim dětem nejdou kupecké počty, zkuste nasyslit hrst mincí, na papírek napsat pár čísel (nákupů) a ať dělají hromádky. Ony mají mince ještě jedno kouzlo: jednička (koruna a desetikoruna) mají na lemu rýhování, dvojky plošky, pětky jsou hladké. To pro ty, co mají špatné oči. I dospělí bývali tímhle poznatkem ohromeni, protože jinak nastavovali peněženky a nechávali vybrat, porovnání velikostí jim nepomáhalo.
Někdy ke změně stačí tak málo! Třeba si jen popovídat. Paní teď přemýšlí, jestli by nějak nepošťouchla invalidní sousedku, co jenom kouká z okna. Třeba slaměnky na hroby by mohla vázat.
