Vzrušená doba začátku ČR? Některé opomíjené stíny

Marná sláva, lidé jsou dnes tak zahlceni zprávami ze dneška, že nad jakoukoliv historií mávnou rukou, pokud ovšem neskrývá nějakou senzaci. Jenže ony staré a opomíjené souvislosti, zkušenosti a vzpomínky mají velký význam. Nejenom proto, že můžeme obdivovat, co dokázali naši předkové přežít a vydržet, ale také proto, že nám ukazují, kudy radši nejít, co se může nedobrého rozvinout a naopak, sem tam, i co lze chválit a držet jako dobré dědictví.

První světovou se docela zabývám. Už jsem o ní několikrát přednášela s Františkou Vrbenskou (a budeme zase), uspořádala ašskou výstavu, píšu články a měla tu čest zastoupit naši zem ve světovém sborníku The Many Faces of 1918. Vyprávěla jsem tu o dědečkovi, který se ze zajetí (a po uvolnění do krejčovské dílny, z níž pomohl stvořit prvotřídní salon v Oděse) znovu jako vlastenec po Zborovu vrátil do boje. Abychom tu republiku měli. Jak říkala moje maminka „Měl se tam jako prase v žitě, bohatě se mohl oženit, ale on šel zpátky do těch zavšivenejch zákopů.“

Znovu a znovu se tedy setkávám s různými tvářemi války, třeba i tehdy, když se dostanu na místní malý hřbitov. Těch dětských hrobů, co tu zbyly! A to jsou v popředí jen ty s betonovým rámem a pomníčky. Země v současnosti vydává i cedule se jmény těch, které měly snad jenom dřevěný nebo železný kříž (železo přece patřilo do sběru…) a návštěvníci dumají, proč.

Odpověď je možná velice jednoduchá: V létě 1918 ještě rakouská armáda v tomto kraji zrekvírovala všechno obilí včetně osiva. Což znamenalo hlad. Takový nedostatek potravy, že musely vznikat domobrany, aby se nerabovalo. Ale světe div se, když na podzim nová republika pro jistotu evakuovala stroje a vybavení z chebského letiště, tehdejší starosta nařídil pomoc a zásobování lidem, kteří měli vše odvézt. Navzdory tomu, že se mnozí místní chtěli od ČSR odtrhnout.

Na jaře 1919, již po násilném obsazení oblasti (zdejší to vnímali jako skutečné obsazení, případně okupaci, neboť s příchodem vojska byly vyměněny jejich nejdůležitější osoby za české, tedy na poště, železnici a obcích), se ale zásobování nezlepšilo. Praha se starala o Česko. Nejvýraznější byla podvýživa dětí. Pomohla například Hooverova nadace (ano, toho amerického prezidenta), která dětem ve školách zajišťovala jídlo a mléko. Děti do této pomoci vybírali místní lékaři.

V tu dobu začala ve velkém zabíjet španělská chřipka, částečně šířená i navrátilci z front. Aby toho nebylo málo, na dlouhodobou plošnou podvýživu hbitě zareagovala takzvaná „rychlá tubera“, která po dvacátém roce také nahrabala vysoké body za úmrtnost. A ty zdejší studánecké hrobečky? Podvyživené matky rodily oslabené děti, které neměly moc šancí přežít takovéhle nápory.

Samozřejmě odcházeli i starší lidé, ale děti zasáhnou každou rodinu nejvíc. Není divu, že se hledala lépe placená práce. Do Aše se sjížděli lidé z okolí (některé domy měly kvůli tomu o WC víc a na půdě příčky pro několik týdenních nocležníků), někteří místní zase jezdili do průmyslových oblastí Německa. A tam také pochytili víc, než jenom mzdu. Například trpkost nad tím, že nejsou v Česku až tak plnoprávnými občany, jak by měli být. Trpkost rozhodně nezmírnilo mlčení kolem Kadaňského masakru. Například. Lidé tehdy měli hodně dobrou paměť.

Když opustíme přímo Sudety, narazíme snadno na obecné neporozumění a nechápání navrátilců. Bylo jich mnohem víc, než z předchozích válek. Žili v marastu zákopů a bojů, ve válečných hrůzách nepředstavitelně dlouho proti jakékoliv předchozí zkušenosti. Zažili střety s dosud neznámými zbraněmi včetně plynu a tanků a ti, kdo si mysleli, že jakžtakž přežívají, bývali zrazováni vlastním tělem. Takzvaná „zákopová noha“ (dole je odkaz) poznamenala muže ze zákopů po zbytek života, i když nebyla amputovaná. Neustálé bolesti a citlivost na chlad dokázaly mnohé vyřadit z běžného života. O psychice nemluvě, ani pití nepomáhalo.

S Františkou jsme bádaly nad stopami války v české literatuře hned po válce. Moc jsme neuspěly, nejrychlejší byl snad jen Hašek a studentský časopis TRN. Tam se studenti, navrátilci z války, velmi tvrdě, trpce a satyricky vyjadřovali k současnosti, která dělala, jakože se nic moc nestalo, není třeba nic moc měnit, že je vše za námi a hopsasa hejsasa. Po něm a vedle něj se začaly od r. 1923 objevovat knihy Rudolfa Medka, nejdříve O našich legionářích, dětech a zvířátkách na Sibiři. Ano, psaly se tehdy krátké povídky, například Jan Weiss se dokázal postupně vypsat z lecčeho až hororového, než přešel ke knihám. Dnes ho pokládáme za Dům o tisíci patrech za jednoho ze zakladatelů naší fantastiky.

Domnívám se, že Medek reagoval na situaci, kdy děti dost dobře nechápaly, co kde jejich tatínek tak dlouho dělal. A samozřejmě se musela vyzdvihnout celá ta sibiřská anabáze našich legionářů v Rusku, jedinečná doba legiovlaků, které nikdo na světě už nedokázal napodobit. Legiovlaky se dnes ukazují, račte navštívit a prohlédnout. Oni o tom ani samotní legionáři moc nevyprávěli, takže moje sestřenka, kterou dědeček vychovával, povídku ve zmíněném sborníku doslova zhltla.

Proč a kdy a jak by ale vojáci o válce vykládali? Nebyl zájem, protože každý, pochopitelně, vnímal svoje vlastní válečné problémy jako ty nejsilnější a strašné. Zmínila jsem hlad - a fronty na chleba bývaly delší, než za socíku na zájezdy od Čedoku nebo na elektroniku a lednice. A každý den! Pro ukázku máte lístky na cukr z okresu Aš 1916. Jen si odměřte 125 g a představte si rodinku a den… Může to být třeba půlka bábovky. Tehdy ještě cukr byl…

Už jsem zmínila nemoci, úmrtí, ženy zastoupily muže v mnoha směrech - a po válce jim zase přepustily místa a vracely se k plotně, ovšem bez příjmu. Celou dobu musely být silné, postarat se o děti, hospodářství i staré rodiče. A teď jim mají nějací chlapi vyprávět o útrapách? Dost na tom, že nebyli zdraví, potřebovali sami pomoc, po nocích křičívali ze sna.

Do toho se míchalo ohromné vlastenectví, vždyť muži na všech frontách bojovali a umírali za českou samostatnost. Legendární je rota „Nazdar!“ ve Francii, složená z pařížských dobrovolníků - z níž po první bitvě zbyla jeno hrstka. Vlastenectví hrdě a účinně dál podporovali zejména sokoli, protože byli rozeseti po všech místech země. Mají zásluhu na zakládání obecních knihoven a celém společenském životě (už od devatenáctého století) kolem sebe. Katoličtí orli se také snažili, hlavně na Moravě. A svou úlohu v tom silném vlasteneckém ovzduší měli, samozřejmě, všichni legionáři. Už ve vlastních rodinách, což dokládá i první kniha mojí maminky, leporelo se slovy hymny. Vidíte ho, sokola jednoho?

Hysterie se dotkla také „tatíčka“ Masaryka, jemuž tak vytrvale všichni zpívali jeho oblíbenou písničku „Ach synku, synku, doma-li jsi“, až se asi musel hodně přemáhat, aby na ní ještě cosi hezkého viděl. Dcerka Alice hlídala jeho svatozář natolik urputně, že umřel vlastně jako opuštěný pes, když k němu nesměla jeho poslední láska Oldra. Narušilo by to přece piedestal, na němž, nijak neznesvěceném, bylo nutné jeho památku udržet. A co si budeme namlouvat, jak v poslední době vylézají na světlo různá konání E.Beneše, ta aura a zbožtění potom povyšovala celá desetiletí rovněž Masarykova nástupce.

Ale mám i svědectví z oslav právě 28. října, kdy si dvě svobodná děvčata na podnájmu vyvěsila na balkón vyprané kousky spodního prádla. Měly kvůli tomu, chudinky, veliké popotahování (někdo bystrý poznal, co to tam je) kvůli ZNESVĚCOVÁNÍ tak významného dne. Ne, že by jim někdo pomohl, aby nemusely přepírat denně…

Odkazem pro dnešek tedy zůstal zvednutý prst, abychom neblbli v tom, jak rádi někoho a něco hodně vyzdvihujeme nebo zatracujeme - všichni jsme pouze lidé a je tím pádem vhodné vidět člověka v každém. (Což není omluva.)

Snažme se rozumět trápení a malérům všech, i těch silných nebo velmi bědných, protože bez podpory a pomoci se leckdo utopí nebo zapadne do bahna hůř, než sám může zvládnout.

Nevěřme tomu, že problémy kdesi daleko nám jsou pouze na obtíž nebo pro senzaci. Ony zasahují do našeho života a mění ho během času víc, než dokážeme odhadnout. A jsou to děje jakékoliv. Země je vlastně maličká.

Zdroje:

https://www.armyweb.cz/clanek/zakopova-noha-odhaluje-sva-tajemstvi-ve-ctyrech-bolestnych-kapitolach

THE MANY FACES OF 1918, vydalo Lucembursko, r. 2018