Článek
Ona něžňounká miloučká výzva k lepení srdíček (jaká si stáhnete na stránkách MPSV a vytisknete na barevné tiskárně) na dveře a okna mne naprosto minula. Abyste věděli, to bylo nabídnuto každému, kdo tak chce ocenit existenci a práci sociálních pracovníků. Hm. Poněkud se to rozšířilo (třeba na FB) až včera, tedy víceméně s křížkem po funuse. No ano, on byl až včera, na Josefa, Mezinárodní den sociální práce, ale už vidím ty davy lidí, co chodí včas na stránky MPSV a hned na ně zařve obrázek (a já tam zrovínka pilně hledala informaci…). Kolik jste toho (mimo organizace) viděli na dveřích?
srdce pro sociální práci
Přeci jen tady symbolika je hodně trpká. Já včera, onoho devatenáctého, málem na silnici zakopla o potlučený kousek plechu, který jsem sebrala a přemýšlela, co s ním. Prostě nekopnu do odpadku, většinou je nějak uklízím, kudy chodím. Přišla jsem domů a ejhle! Taky jsem tím dostala svou cenu Gratias, srdíčko-odpadek, který dost drsně vypovídá o tom, jaký status naši sociální pracovníci mají.
Moje praxe začala 1.1.2007 s platností zákona 108/2006 Sb. To se tehdy jasně řeklo, že dosavadní ústavy pro leckoho a OSPODy mají být sociálními službami, potřebují sociální pracovnice a během několika let mají mít všichni, kdo chtějí sociální práci vykonávat, VOŠ nebo VŠ vzdělání. Já už měla za sebou první semestr VOŠ. Jen tak, bez povědomí o tom, že nějaký zákon existuje, zatím jsem dělala redaktorku a chtěla se do sociální práce vrátit. Ochutnala jsem ji předtím v azyláku a zjistila, že tohle dělat chci. No a když děti flákaly školy, tak přece nebudu čekat a půjdu se učit já.
Vytvářela jsem si na domově svou náplň práce, i když jsem přišla nejdřív hlavně jako držitel papíru, aby domov obhájil existenci. Také jsem byla pomocnicí ekonomky, sledovala úhrady a tak podobně. Což se pokládalo za základ mé práce, to skutečné sociálno se muselo postupně prosadit.
Když na tu dobu vzpomínám, pořád mi vadí ta strašná, dnes neuvěřitelná a opomíjená nespravedlnost, to plošné okradení pracovnic, které byly do tohoto dne kvalifikovanými ošetřovatelkami, ale protože měly zdravotnický post, rázem se staly pouhými pracovnicemi v sociálních službách s patřičným tabulkovým platem. Ano, nemusely se rekvalifikovat tříměsíčním pečovatelským kurzem (ty dva roky byly uznány, že jako odborné jsou), ale klesly platově. Citelně! Ty kolegyně si již často vydělávaly na důchod, byly z práce fyzicky dost na dně, nemocnice kolem se rušily a kde by mohly jinde pracovat?! V časech, kdy se už po čtyřicítce práce sehnat nedala?! Nejen srdíčko je tedy přitáhlo k tomu, aby zůstaly na místě. Ostatně, často zrály a stárly s obyvateli domovů, doklepávaly to tedy, i když se zaťatými zuby, protože chtěly aspoň zůstat mezi přáteli. (Což v mém konkrétním domově skutečně platilo, já jenom vypracovala standardy a další papíry o dané a reálné situaci, vysoce etické.) Marná sláva, přece jenom se objevily i finanční problémy a kolegyně nebyly vílami, aby sosaly nektar z květů. Osobní hodnocení příliš nepomohlo, neboť peněz na mzdy taky nebyl dostatek.
V té době (2008) jsem v jedné diskuzi dost hájila právo kolegyň a pečujících na uznání a patřičné finance, načež se mne snažil velmi ostře usadit jeden pán, že ta práce je nedocenitelná a tím pádem nevidí páky, jak vlastně odměňování vypočítat! Ať to prý zůstane, jak je! A prý ví, o čem je řeč, neboť dochoval nemohoucí maminku ve své péči. O půl strany dál se v diskuzi pochlubil, že je přes týden mimo domov a vše zařizuje manželka… Tyto názory sdílelo více lidí, tedy přesněji pánů. Oni totiž bývají založením hlubocí filosofové a třeba od piva nebo číše vína dokážou řídit zeměkouli. Jenže bývají rovněž na těch vyšších postech a opravdu rozhodují, bohužel.
Nejspíš i proto se po mnoha letech nyní ozvalo pod obrázkem ministra mnoho kousavých poznámek, například „Ano, to, jak si vážíte sociálních pracovníků, zažíváme dnes a denně na vlastní kůži.“ Zmíněná byla i administrativní zátěž a samozřejmě platy. Opravdu jsou dost bídné a vzdělané kolegyně a kolegové zdrhají jako králíci kamkoliv. Se svým vzděláním jsou skvěle uplatnitelní kdekoliv. Já osobně jsem nyní zase nastoupila do práce, musela přiznat výši důchodu - a šéf se orosil. „Cože?! Jen tolik?! Jak s tím vyjdete?!“
Inu, plat je mi příjemným bonusem, protože budeme měnit střechu. Hned, jak jsem dostala smlouvu, zjistil se tenhle další nutný výdaj - tak to u nás normálně chodí, nemůžeme si vyskakovat, i když děti pomáhají. Vždycky něco přijde. Ale jsem zase „v tom“ a to mne těší. Sociální práce je prostě diagnóza. Možná i proto na mne v prachu silnice čekalo moje osobní srdíčko, přesně vypovídající o lecčem.
