Článek
Mohla bych dnešní povídání shrnout do jediného citátu:
„Ti, kteří pro slabost nebo změkčilost nedovedou vyskočiti na koně, učí je se shýbat a poklesávat. Tak někteří z těch, kteří si vzali ženy urozené či zámožné, sebe nezdokonalují, je však snižují, doufajíce, že je spíše ovládnou, budou-li poníženy. Je však potřebí šetřit důstojnosti ženiny právě tak jako velikosti koně a s uzdou zacházeti obratně.“
Zatím vám neprozradím autora citátu, zkuste si zatím hádat alespoň dobu, jaká nás od autora dělí. Před dvaceti roky jsem vydala malou e-publikaci na podporu kolegů studentů ohledně problematiky domácího násilí, aby se trochu orientovali i v rámci historie (už není dostupná). Ano, je to jev, který se u nás uvelebil velice dávno. Nejenom přímo v Čechách, ale v celé kultuře Evropy a Asie zhruba od doby, co začaly potíže s rodovým majetkem.
Jistým dobrým znamením, že v naší mladé první republice přemýšleli soudci spravedlivě, bylo osvobození vražedkyně v kraji velice tradičním: Ve zpravodaji ze soudních případů a kriminalistiky Soudní síň z roku 1932 je popisován případ s titulkem „Týraná žena, která v obraně zabila muže, osvobozena“.
Mladá vdova s dětmi (9 a10 let) se provdala za obchodníka, jenže ten pil a hrál karty. Musela zastavit i svůj domek, jenže manžel peníze nevrátil. Naopak, během tří let manželství musela žena pracovat u cizích, aby měla na jídlo pro děti. Muž bil ji i její děti, takže nakonec podala žalobu o rozvod. Hned druhý den se muž opět opilý vrátil, vyhrožoval se sekerou v ruce, že ji zabije. Utekla před ním oknem na zahradu, ale tam popadla poleno a rozhodla se mu vzepřít. Muž ji udeřil po hlavě, ale ona ho dokázala polenem uhodit tak, že padl na zem a zemřel. Před porotou v Uherském Hradišti vše vypověděla a v rychlém řízení byla osvobozena.
Ve stejném sborníku je podobných případů víc a zachyceny jsou i výpovědi. Třebaže vás hned neuvedu do souvislostí, snadno uhodněte, kdo tu mluví:
„… Jak to bylo tu noc, co musela utéci v košili ke starostovi a dožadovati se ochrany?“
„A tož nic nebylo. Dyť přece já ji mám rád. Pořád něco říkala a já povídám: Ženo, nehádejme se a budem spát. Zhasl jsem světlo, du k ní do postele a povídám: Emilko, nezlob se. A chytl jsem ji za nohu. A ona na mne, abych šel pryč. Já si pořád myslím, že drží s druhým! A tak jsem ji chytl za vlasy a liskal jsem ji, až utekla. Neřekl jsem vůbec nic o zabití. Já ji mám rád, uvařím přece, uklidím, žehlím, dětem dám…“
„Zato však v hospodě sedíte, utrácíte, ačkoliv nic nevyděláváte. …“ (Soudní síň, 1932, s. 266)
Tady se dotýkáme jednoho ze současných zdrojů potíží a zrodu násilí v domácnosti: Nezaměstnanost je velmi nebezpečné období tam, kde se mužům rychle snižuje sebevědomí, nemají oporu ve své zájmové činnosti - a žena vedle nich funguje. Je tedy nutné poukazovat na její nedostatky. Například, že není uklizeno, jak si páníček představuje. Nebo že nemá k jídlu maso. Pro to nemusím chodit daleko, rodinná pověst vypravuje, že u chlapíka, co na něj dolehly velké splátky za jím způsobenou škodu, vypuklo velmi silné naštvání, když dostal k večeři krupicovou kaši. Letěla i s talířem zavřeným oknem. Před dětmi. A měl po vyžadovaných teplých večeřích, býval tam jen chleba, než se zaplatilo zasklení… Podobně s harmonií v rodinách zamával covid.
Vrátíme se ještě k prastarým pramenům, tentokrát pro důkaz toho, že se domácí násilí týká i mužů.
„…Dosáhnuv po delším utrpení rozvodu z její viny mimo jiné proto, že jej před lidmi několikráte spolíčkovala, přijal ji nakonec kající znovu pod svou střechu, ale jen, jak si výslovně vymínil, „na zkoušku“. (…) Zkouška dopadla tak, že po čase manželka manžela z jeho vlastního bytu vyhodila. Tehdy požádal o rozluku na základě již provedeného sporu o rozvod, manželka se však vytasila s obnoveným manželským soužitím. Marně mužíček namítal, že mezi nimi nedošlo k důvěrným stykům. Svědkové potvrdili, že manželka mu i po rozvodu nařizovala, aby zametl byt a umyl nádobí, že spolu chodili a veřejně vystupovali jako manželé, a tak byla žádost o rozluku zamítnuta.“(Vopršalová-Šteflová, 1944, s113)
Tento důvěřivý ušlápnutý manžel trpěl dál. Zaujalo mne, co z této publikace vyplývalo a potvrzovalo hrstku případů ze Soudních síní: existenci trýznivého soužití a neschopnost samostaného ukončení vztahu obětí naši soudci a právníci znali a nepodceňovali je. Napadení vedlo k podmíněným odsouzením, rozvrat k rozvodu.
Přeskočím několik desetiletí, která byla jako okopírovaná. Pouze s tím, že se v příručkách pro mladé manžele otevřeně psalo o další směně žen po návratu z práce a o nechuti pánů zapojovat se doma. Podíváme se na knihu Škola pro snoubence a novomanžele, kterou často dostávali novomanželé při svatbě od radnice:
„Statistika rozvodovosti nesvědčí proti instituci, ale proti nám. Ukazuje, že jsme nezralí, málo odpovědní, sobečtí a neschopní opravdového přátelství. Proto spolu nedovedeme žít. Co s tím udělat? Na to jsme hledali odpověď na minulých stránkách. Žádný univerzální lék jsme nenašli. Jen jsme ukázali směr.“(Kolektiv autorů, 1979, s. 85)
PhDr. O. Matoušek v rubrice Sally v časopise Mladý svět r. 1985 vysvětloval možnosti rodinné terapie, průběhy terapeutických sezení apod. Na rozhovoru o despotickém manželovi předvedl v r. 1984 několik znaků chování partnera, které popisují DN podle dnešního pohledu (tehdy ten pojem nebyl známý).
„Podle něj dělám všechno špatně. Špatně vařím. Špatně se oblékám, Také děti špatně oblékám. Vychovávám je špatně, prý je moc rozmazluju. Plýtvám elektřinou. Když se chci vykoupat, tak si napouštím moc vody do vany. Utrácím moc peněz, chtěl by, abych mu všechno vyúčtovala. Ani neumím jezdit v autě. (…) Dělat mu spolujezdce. Podle něj, kdo jede na sedadle vedle řidiče, musí mu dělat spolujezdce. Musí podle mapy kontrolovat, jestli jedeme dobře. Když mu neřeknu, kde přesně jsme, tak mě hrozí, že mně z auta vysadí. (…) Mně vadí, že je vůči mně tak nespravedlivý. Že se tak rozčiluje na děti i na mně. Až je přitom vulgární. To jsem u nás doma nikdy nezažila. K dětem se chová ještě hůř, než ke mně. (…) Musejí ho na slovo poslouchat, když neposlouchají, hned je bije.“ (Mladý svět, 38/1984, s. 18)
Mladá žena přiznala i bití ze žárlivosti, které bagatelizovala, právě má čerstvou modřinu. O. Matoušek v rozhovoru vysvětluje, že je na ženě, aby skutečně chtěla situaci řešit, nejen si stěžovat. Doporučuje promluvit s manželem o návštěvě manželské poradny a poté terapii. Buď jich obou anebo toho, kdo bude mít zájem. Nemůže nařizovat řešení, nemůže rozhodnout za ženu. (Všimněte si, nebyla žádná opora v lince důvěry, poradně mimo manželské, v institucích…)
Jak velice je tohle všechno povědomé až známé, viďte? Je tu jedna velmi často se opakující otázka: Proč, ksakru, oběti neodejdou?! Nebo dříve neodešly?!
Celé věky platilo, že vdaná žena je na společenském žebříčku výše, než svobodná (za ni, stejně jako za vdovu, až do dvacátého století víceméně právně odpovídal jakýkoliv muž v rodině, včetně synů, plošně po Evropě). Rozvedená je občas i míň, než svobodná matka. To se odrazilo i na chování matčiných kolegyň v sedmdesátých letech. Mnohé se rozvedly kvůli normalizaci (muž byl kvůli práci vyhozen ze zaměstnání, u dětí hrozilo, že nebudou moci na školu-všichni pamatovali padesátá léta). Často šlo tedy i o dohodu v rodině, ale jak doba plynula, našel se další muž a ženy strpěly bití, to, že ho živily (peníze dával svým dětem z předchozího stavu), nevěry, alkohol. Ale byly vdané.
Druhou věcí je změna psychiky oběti, často i rodinné vzorce podřízenosti žen. Omlouvání agresora ve chvíli, kdy se jeho chování mění, jakože má příčinu. Třeba kvůli práci, nezaměstnanosti nebo dokonce „specifickému špatnému odbourávání alkoholu v játrech“, prý potvrzenému lékaři! Pchch. Opilost ten ubožák měl za zenitem, skolila ho už pouhá kapka. A i v omlouvané „nepříčetnosti“ byl dost příčetný, aby nemlátil do obličeje a viditelných místech. Tady se dotýkáme případu z nejvyšších vrstev - pokud máte pocit, že se mlátí jenom plebs. Děti z této rodiny dnes občas vídáte v bulváru.
Nastává tedy promlouvání o obětech, abych poněkud zmírnila drsné nechápání a odvracení se od nich.
Oběť se nejdřív snaží dění omluvit, porozumět tomu, že partner se chová tak či onak, že má krizi a nějaké důvody. Věří, že se věc nebude opakovat, že zvládne odvrátit další takovou scénu a krizi.
S tím souvisí postupné zkreslení reality, zastavit opakující se maléry oběť nedokáže a pořád se točí v kruhu snah porozumět dění. Přijímá odpovědnost za své chyby, hledá prostředky, jak opakování zabránit. Jde, mimo jiné, o naučenou bezmocnost. https://www.mojepsychologie.cz/vztahy/seberozvoj/naucena-bezmocnost-tichy-saboter-ktery-brani-zmenam-v-nasem-zivote-2344?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
Potom přece jen oběť pochopí, že chyba není na její straně, přestává se obviňovat, ale zároveň už může ve vztahu uvíznout kvůli dětem – jak žena, tak muž. Děti často mají rády toho silného. Nejvíc tehdy, pokud je agresor přijímá jako hlavní členy v rodině.
Oběť je dnes již dost často natolik informovaná, že začne zvažovat možnosti svého osvobození. Hledá možnosti řešení dané situace, ptá se sama sebe i důvěrníků (nebo na krizové lince), co dál. Má odejít? Nahlásit násilí? Co děti, neztratí odchodem s obětí toho, koho mají radši? Má oběť právo jim vzít druhého rodiče?
Potom následuje období, kdy oběť zkusí vztah ukončit. Víme, že se někdy oběť v rámci touhy zachovat rodinu a uvěřit možnému zlepšení vrací. V této fázi dochází ke zklamání okolí, které oběť podporovalo, ale je faktem, že i když dojde k několika návratům a útěkům, každé odpoutání od agresora oběť posiluje. Podpora obětí je stále lepší a třeba linek důvěry je již několik. Na straně druhé: Divíte se, když se oběť vrací do podmínek, které zná? I tahle jistota pro ni může být lepší a stát ji méně vnitřních sil, než začít zcela znovu, s minimem peněz. začít od píky, třeba navíc s dítětem, které se domáhá milovaného tatínka, to by bylo nad síly jakéhokoliv jedince. A my to chceme po obětech psychicky rozhozených!
Tím se dostáváme k faktu, že agresor svou oběťjen tak nepustí. Hledá ji na útěku a někdy se tím i baví. Poznala jsem v azylovém domě ženu, jejíž partner dokázal zmanipulovat i přátele z řad policie. Pomohlo jí, že jsem ji mohla čerstvě po útoku (našel ji v azyláku v sousedním městě a napadl na veřejném místě), s viditelnými modřinami v obličeji, přivést k soudkyni, která měla na starosti jejich rozvod. Bylo podle mne správné to udělat, protože útočník soudkyni osobně znal a chlubil se rozhovory s ní. On by jí přece nelhal - a paní stačil krátký pohled do tváře oběti. Okamžitě pochopila, jak ji ten zneuznaný sympaťák zmanipuloval. Později jsem tu paní potkala spokojenou a klidně žijící ve svém městě, se svou rozvětvenou rodinou, z města naopak zmizel agresor.
Na závěr uvedu několik typů bagatelizování projevů, jaké mohou být součástí DN nebo k němu vést:
Hádají se, bývá slyšet křik, ale v každé rodině je něco.
Tady v naší společnosti se nic takového neděje, DN se týká pouze spodiny.
Jsou to pouze nedorozumění.
Takový skvělý člověk by se špatné věci nedopustil.
Její rodina se na ně úplně vykašlala, nestýkají se. Ona o tom nechce mluvit, její věc.
Pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si malou odměnu. Odpovím na svou otázku v úvodu: Autorem citátu je Plútarchos v knize Rady manželské. To jsem vás dostala, co? Domácí násilí ze starověku…
Zdroje:
PLÚTARCHOS. Rady manželské. Praha: Vladimír Zikeš, 1945 S. 35
Vopršalová-Šteflová, Marie. Právník o lásce. Brno: Nakladatelství Brněnské tiskárny, 1944. S. 148
Mladý svět, Praha: Nakladatelství Mladá fronta, ročníky 1984, 1985
Kolektiv autorů. Škola pro snoubence a novomanžele. Praha: Avicenum, 1979 ISBN 735 21-08-054-79 08/31, S 356
Hurychová, E. Řekla jsem NE tyranovi. Praha: Euromedia Group, 2007. ISBN 978-80.249-0984-4
https://pod-svicnem.cz/?utm_source=seznam&utm_medium=cpc&utm_campaign=Vyhledavaci+-+PodSvicnem&utm_content=Pod+Sv%c3%adcnem&utm_id=7194546&sznaiid=2430527026684000379&sznclid=GHF8JSkqLiArLyktLy8oKyEpISogKCorZGwlKS8pLi0sLiwtLjYuLi9kbH0lKS8uLCsqKS4hLDYhKS1keyUqWlpeLCgoLF0tLi8sKC1cWy0vLS4oKVshK1whICpbIA
