Článek
Je mnoho možností, jak se o sebe postarat, abychom přežili všemožná úskalí zvyšujícího se věku. Například pohyb, ten je zásadní ze všech úhlů pohledu. Což mne moc netěší, zvláště, pokud sedím několik hodin a cvakám článek nebo povídku, případně se neodtrhnu od projíždění korektur knihy. Což může být i osm hodin v kuse, maximálně s jedním nebo dvěma odběhnutími. Omluvou mi budiž, že dobrý příběh, když graduje, znamená být skoro u vytržení a prostě jedete a jedete…
Jenže tělo si žádá své. U mne stejně, jako u kohokoliv dalšího. Pohyb, pohyb. Jak se můžete hýbat, dostanete se leckam, mnohé dokážete zařídit, udělat. Být mezi lidmi. Což je, podle mne, stejně důležité, jako ona podmínka pohybu. Jsme přece tvorové společenští. Proto odjakživa vysvětluji rodinám, že přechodem do domova lidé získají společnost. Když už to jinak nejde. Nebo dokonce nějakou kariéru. Můžete si v tichu domova o samotě usínat a můžete něco dělat pro sebe i druhé v nějaké komunitě domova. Pokud je dobrý, tak i zmíněnou „kariéru“. Měla jsem tu čest být sociálkou v domově, který se o tohle snažil již předtím, než jsem tam nastoupila. Já jenom podpořila, co už rostlo a dávala tomu fazónu, aby lidé věděli, proč se to a to děje, co mohou dělat a jak pokračovat. I to, že jsem tam pracovala déle, než devět roků bez vyhoření, svědčí o jistých kvalitách daného luftu.
Našli jsme společně cestu k práci se vzpomínkami a z ní naši, českou cestu až ke vzdělávacímu programu, kam chodili lidé s různým vzděláním, životními zkušenostmi - i poruchami pozornosti a paměti. Čtyři ročníky toho byly, s tím, že od druhého si obsah školního roku naplánovali lidé sami - a já jen sehnala materiál a náplň dané hodiny.
Mozek, jak už ze všech možných i nemožných pojednání víme, se má cvičit jako svaly. Jak ho necháte na pokoji, hned zleniví a sahá po demenci jako po cukrátku. Zhruba před deseti lety i v naší oblasti objevily rodiny úžasné dárky pro své seniory. Tlusté knihy mandal a různých křížovek. Jenže křížovky, i když mohly být zadány jako úkol, například „vylušti dopoledne aspoň pět“, nejsou pro delší dobu (mluvíme o tlustých knihách, leč platí to i pro veselé a pestré časopisy) dostatečně výživné. Dělají je v dané knize nebo periodiku ti samí lidé, se stejnými pojmy - i chybami. Naopak třeba Respekt má můj respekt pro křížovky bez tajenky, ovšem někdy přecpanými jmény cizích umělců a zkratkami letišť. Většina křížovek v jednom plátku se brzy stává nudou a v dalším čísle to není o moc lepší. Pořád to samé dokola, možná výhra zázraky neudělá. Samozřejmě i s tím, že bývají „pro běžného čtenáře“ a kašlou na náročnost.
Abych ale ono jednodušší čtivo moc nehaněla, má obrovskou hodnotu pro lidi, zapomínající, co zrovna četli. V článku mívají barevně a velikostí odlišená shrnutí obsahu obsahu, což některým lidem stačí, jiné zase podnítí k přečtení více odstavců - jsme lidé zvídaví. Vyzkoušela jsem to a pozorovala u mnoha lidí v domově. A nejen to, již v azyláku jsem tohle učila chlapce, co se styděl za to, že v patnácti čte dost bídně a tolik, tolik toužil vědět o milovaných autech víc! Aby si tedy nejdřív přečetl ono barevné mezi a potom v klidu i něco víc, co mu dá víc práce. Jenže zároveň to hlavní už bude vědět, takže mu to půjde. Snad si někdy vzpomene. Jeho matka navedla ostatní děti, aby se mu vysmívaly, že si ke mně chodí číst…
Mandaly jsou lepší, ale ty potřebují nikoliv samotu, ale spíše společný zážitek, pokud možno s hudebním doprovodem nebo poslechem třeba rádia. Hlavně ženy od padesáti nahoru mějsou zvyklé sedět s rukama v klíně, při poslechu čehokoliv (plus občasné mrknutí na televizi) zašívaly, háčkovaly, pletly - nyní mohou barvit mandaly. Ve společnosti kohokoliv dalšího lze soutěžit i o co nejlepší vymalování, nepřetáhnutí linií, výběr barev… A klasická hudba? Kde k ní běžně přijdete? Když ji nenápadně ukážete vnoučatům…
Jistě se všichni shodneme, že nejlepším cvičením je učení cizímu jazyku v jakémkoliv věku. Kdysi jsem si adoptovala babičku, která se naučila anglicky po padesátce. Byla totiž strašlivě zvědavá. Vzdálení příbuzní jí posílali anglické časopisy - a věřte, že milostné eskapády současného krále byly víc, než zajímavé. A křížovky! Ty milovala, naučila se tedy anglicky kvůli jejich luštění - a opravdu jela jako fretka, viděla jsem na vlastní oči - a kvůli Windsorům. O Dianě věděla víc, než naše noviny. Bystrá do vysokého věku.
Naopak když já se potácela v povinném jazyce na VOŠce, poprosila mne jedna klientka, zda bych neulevila jejím nemocným očím a nečetla tu a tam německé texty. I ta jedna šikulka. Ta uměla německy skvěle, ale mně v mých padesáti takhle umožnila procvičovat jazyk, co ve mně nebudil žádné nadšení. Kvůli ní jsem brzy četla svižně i s deklamováním a občas i rozuměla :-) Zkoušku jsem nakonec udělala. Nejtěžší téma! (I rukama a nohama…)
Pod mnoha texty se objevují výkřiky do tmy o potřebné eutanazii. Zatím se to vztahuje především na dotyčné lidi, kteří se sami osobně nechtějí dožít stavu, jaký vídají na LDN nebo v domovech. Nebo slyšeli/četli o někom, kdo ji podstoupil a zbavil se tím velkých útrap. Osobně jsem však spíše vídala veliké lpění na životě a dokonce bývala svědkem „zázraků“, pokud jste s tím člověkem začali jako s člověkem opět jednat. Jde tedy o chyby systému, o to, co neumíme řešit, ačkoliv mnohé podklady a prostředky máme. Co řešit moc nechceme, neboť to znamená práci. Eutanazie je podle mne poslední cestou, velice snadnou ke zneužití.
Zmínila jsem práci se vzpomínkami, kterou se ostatně snažím aplikovat i při svém průvodním slovu výstavami. Většinou nemám tucha, kdo z návštěvníků má jakou minulost, ale ono se to vyvrbí. Vzpomínky dokážou lidem projasnit tváře a pozor, skutečně při vzpomínkách dokážete nacházet vnitřní sílu, jakou jste měli tehdy kdysi. Stáří má ještě tu úžasnou vlastnost, že se vám ukáže třeba detail z máminy zástěry, vůně, její hlas. Ty vzpomínky mají jinou barvu a ostrost, než třeba ve čtyřiceti. Takže práce se vzpomínkami dokáže zaplašit i úzkosti a deprese, pramenící z vědomí, že je leccos špatně. Lidé si vždy neuvědomují, co se s nimi děje, dávají vinu komusi imaginárnímu, kdo jim schovává věci. Je velice těžké přiznat si, že se měním. Paměť je příliš důležitou složkou osobnosti a ztrácet sebe sama? Příšerné!
Co bych se dokola opakovala, o demenci, dočasné zmatenosti a návraty z ní jsem psala mnohokrát. Například zde https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/14237 , případně o současných zločinech na lidech https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/151015 nebo opět mírnější https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/16509
Zajímá mne rovněž péče neformální, pečující, které jsem dlouho nechávali a ještě necháváme plácat se přetížením s jazykem na vestě. Tu a tam provázím lidi, pro něž je péče jakousi nezrušitelnou povinností, byť jsou peskováni, vysmíváni, pomlouváni. A zase se nebudu opakovat: https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/114124
Stáří prostě není pro sraby, ale je na každém člověku, aby se postavil svému osudu a byl co nejdéle schopný se o sebe postarat, žil mezi lidmi nejenom z rodiny (jednoho pána i do oblíbené hospody vozili, jiný rozkvetl na elektrické tříkolce, neboť i on mohl Na růžek mezi známé) a když už přece jenom udeří nějaká mrzutá nemoc, třeba cukrovka, nepodváděl se, ale změnil, co může. Takže jestli mi mladí dají ten kousek zákusku, pro jaký jeli, čeká mne nějaké to cvičení, abych spálila, co slupnu. Ach jo. Cvičení a já…
Inspirace a zdroje:
https://www.zdravotnickydenik.cz/2025/11/seniori-luzka-v-domovech-stacionarich-a-dalsich-zarizenich/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/index-stari-roste-vyplyva-z-udaju-csu-364309
https://magazin.aktualne.cz/proc-roste-pocet-lidi-s-demenci-duvod-je-prekvapive-jednoduc/r~b9c1e998a51511f0beca0cc47ab5f122/
https://www.grada.cz/cesta-vzpominkami-15183/
