Článek
Na ilustračním obrázku je zázrak. Opravdu, je tu zachycený pro většinu lidí, co mají dojem, že svět maluju na hezčí barvy. Jde o sken pokladního listu devadesátileté klientky, která byla vnímána a přijata jako dementní (při těch letech automaticky).
Byla to paní nechodící, na vozíčku, po přijetí zmatená v čase, nejstaršího syna poznávala a občas i jeho druhou ženu. Jednou, asi po půl roce, se jakoby probrala ze sna a ptala se, kdeže to je a proč. Plakala, že není doma. Vysvětlila jsem jí, že doma upadla a syn ji našel po dvou dnech. Bála se, jestli se chová správně, ujistila jsem ji, že ano. V mém objetí si trochu poplakala a smířila se s danou skutečností, spřátelila se s paní na vedlejší posteli.
Začala nás překvapovat. Před snídaní se lidé vozili na jídelnu, na stolech měli k dispozici časopisy a noviny - a ona jednou předložené odstrčila s tím, že tohle už četla včera - a byla to pravda. Pracovnice ze zvědavosti časopis dala stranou a ukázala mi ho (ve všední dny jsem tiskoviny „točila“ po stolech já a měla přehled). Vyzkoušely jsme různé hádanky, včetně „rozházených písmenek“ názvů měst a předmětů, což člověk s alzheimerem nebo jinou demencí nezvládne - a ona ano. Konzultovala jsem s lékařem, zda by za tou „demencí“ nemohl být spíše šok po úrazu a traumatu z bezmoci. Bylo to pravděpodobné. Začala jsem si všímat stavů lidí kolem propuknutí nemocí - a opravdu, zmatenost přicházela dokonce několik hodin předtím, než propukla horečka!
Jednoho dne se mi stará paní (po předchozím divném podpisu) podepsala pouze „Já“. Pochopila jsem, že na ni něco leze. Odpoledne měla teplotu, prodělala virózu. Trvalo pět dní, než se opět pokusila psát jméno, ale moc jí to nešlo, byla slabá. Energický podpis je synův. Zmocnila jej již při přijetí, aby kontroloval a podepsal případné výdaje za léky, nákupy, pedikúru a podobně. Do formy se vracela zhruba čtrnáct dnů, ale vrátila se.
Podobně se mi jiná klientka, s pokročilou demencí, přesto rázná a dbající na řád, včetně přehledu o financích (byť je hned zapomínala), jednou podepsala číslem. Večer měla vysokou teplotu. Také ona se nám po čase „vrátila“.
Po zkušenostech s lidmi po operaci a náhlých změnách v životě (úmrtí, stěhování, mrtvice a jiné nemoci, zkrátka nemocniční pobyty vůbec) vyděšené okolí ujišťuji, že stačí pouze čas a i člověk s předchozí demencí se po čtvrt až půl roce může vrátit do víceméně předchozího stavu. Dokonce může bydlet sám. Bohužel se některé rodiny cítí natolik zodpovědné, že rychle najdou volnější zařízení a oplakávají drahou maminku nebo tatínka do tří měsíců až půl roku. Zmíněné dvě dámy přitom žily v domově déle, než pět roků.
Mohla jsem si své zkušenosti ověřit i v terénu. Konzultovala jsem se známým stav staré paní Evy (80), vdovy po jeho kamarádovi, která začala být zmatená „jak lesní včela“. Měla cukrovku, byla na inzulínu, ale tláskala se sladkým, nevařila si, jedla jen, na co měla chuť, ale ta se jí rychle měnila a pan Z. často vyhazoval staré jídlo z lednice (třeba dovezené z hospody), aniž by z něj ujedla.
Během půl roku se pohybovala jen velice těžce se dvěma berlemi, přestala mít zájem i o odvoz na akce, které dřív milovala, začala si stěžovat na bolesti od žlučníku, ale k lékaři nešla. Motala se, padala, většinou se dostala k telefonu a zavolala si pomoc. Sousedy nebo pana Z. Situace se stávala neúnosnou, doporučila jsem i žádost o PnP (dostala ho až napodruhé). Paní svěřepě odmítala jakoukoliv změnu, klasickou donášku obědů a pečovatelskou službu také. Že je prý mlsná - jenže tato donáška v sobě zahrnuje i informaci, že je člověk schopen otevřít a převzit si jídlo. Nebo když mu je i naservírováno, má služba povědomí o jeho stavu (a on vidí někoho známého, může prohodit pár slov, je upozorněn na polední léky…).
Doporučila jsem rodinnou poradu, o paní měla zájem rodina jejího muže, ale bydlela daleko. Musela by se stěhovat.To paní nechtěla, ani do pečovateláku ne. Přizval mne pan Z., paní Eva mne zběžně znala a důvěřovala mi. Při poradě všichni, i sousedka, otevřeně mluvili o tom, jak se paní Eva změnila a jak jim pomoc zasahuje do života, jakou mají starost. Já promluvila o potřebě denního řádu a pravidelnosti, včetně těch obědů.
Paní Eva uznala vše, co bylo řečeno, z jejího chování bylo zároveň patrné, že si debatu o možnostech pomoci užívá, usměrňovala ji, byla vlastně paní situace. Nikdo o ní nerozhodoval, ona si vybírala. Pan Z. nabídl dávkování léků (před ní, zhoršila se jí i jemná motorika), pravidelné nákupy a návštěvy „na kafe“. Sousedům by zůstala pohotovost, ale také jen částečná, kdyby paní Eva nedosáhla na mobil. Po bytě ho totiž zapomínala mít. Slíbila, že se pokusí navyknout si na jeho nošení na krku. Jinak sousedi dobře slyšeli její bouchání na dveře a měli klíče.
Po poradě, kdy se probraly všechny možnosti, paní Eva souhlasila, že přijme pomoc při dávkování léků, měla donášené obědy, i když předem tvrdila, že jí nebudou moc chutnat. Také si měla vše zaznamenávat do kalendáře. První dny vypadaly optimisticky.
Po týdnu se všechno zvrtlo. Paní Eva oznámila panu Z., že se bude během dvou týdnů stěhovat k příbuzným. A že se má zastavit to jednání o příspěvek na péči. Byla hodně rozrušená, protože s úřady to chtěla mít v pořádku. Opět jsem informovala, že se jen nahlásí nové místo pobytu, úřady se mezi sebou domluví a přijde tam místní sociální pracovnice. Navíc tamní kolegyně znám, odvedou práci dobře. Vypsala jsem panu Z. krok za krokem, co nastane. Nejdřív ať se paní Eva uklidní a zabalí.
Naprosto netušila, co udělá s bytem. Během těch dvou týdnů od „rodinné rady“ upadla jen jednou, ale pomoc si přivolala až mobilem, pan Z. přijel, zvedl ji, posadil. Sousedi nereagovali, snad nebyli doma. Ležela na té zemi snad dvě hodiny. Další den mne vzal pan Z. s sebou. Paní Eva si úplně nevzpomínala, jak se co seběhlo, ale věděla, že se dovolala jen jemu, že jí to chvíli trvalo, než dosáhla na mobil a také netušila, který je den. Všimla jsem si ohromné hromady léků, měla je v krabici u lůžka a další na stolku poblíž. Paní Eva mi tvrdila, že ví, co má kdy brát, ale hrst různých tablet ležela v krabici volně, paní je neuměla rozeznat – a dávkovač léků, který si na internetu sama vybrala, byl nepoužitý, zastrčený ve stolku.
Vysvětlila jsem jí, že pokud si nedá dohromady jídlo a léky (inzulín si píchat nezapomíná), maléru se nevyhne. Probraly jsme výhody dávkovače a paní Eva si najednou velmi jasně uvědomila, co jsem jí již minule vysvětlovala: že s dávkovačem bude vědět, jaký je den v týdnu a jaká doba dne. Pan Z. potvrdil, že když dostane seznam léků a dávkování, dohlédne na pravidelné plnění. Paní Eva to skutečně zvládla, od lékařky za dva dny dostala seznam všeho, co bere. Celkově bylo na jejím jednání znát, že má sice výpadky, ale i díky donášenému jídlu se lépe orientuje v čase.
Na konci dalšího týdne se mělo schylovat ke stěhování. Paní Eva všechno obšírně vysvětlovala. Všechno se zatím od „porady“ domlouvalo telefonicky. Vysvitlo, že by byla opět v paneláku, v okrajové části maloměsta 100 km odtud, v bytě 1+1 a švagrová, která by jí pomáhala, by za ní přišla jeden den v týdnu a jinak jen v naléhavých případech. Tím by sice respektovali vysoké nároky na soukromí paní Evy, ale z mého hlediska byl přesun za takových podmínek dost pochybný. Navíc by byl byt zařízen zcela novým nábytkem (převezla by si jen osobní věci), připojení k internetu a obsluha PC by byla problematická (pan Z. často radí po telefonu a pomáhá čistit schránku). Navíc dané městečko ani obyvatele paní Eva nezná, švagrová má domek ve vedlejší vsi.
Pan Z. vydržel nic nerozmlouvat, jen vždy vyslechl, co nového paní Eva sdělí. Mezitím se usadilo plnění dávkovače a braní léků, ačkoliv jich paní Eva měla tolik, že si podle příbalových letáků skoro všechny odporovaly. Svým způsobem se pan Z. těšil, že mu odpadne starost, věřil ale, že se paní Eva jistě brzy vrátí. Pokud tam kdesi ovšem neupadne a neocitne se v LDN. Toho se velmi bál. Dlouhé hovory s paní Evou, kdy musel několikrát leccos opakovat, vyvracet obvinění, že někdo něco udělal, ho doslova vyčerpávaly. Vždy ji provedl vzpomínkami a přiměl přiznat, že si vše zcela nepamatovala.
Musel si přeskládat práci tak, aby u paní Evy strávil 4-5 hodin, což znamenalo odjezd na nákup, vyložení, občas zastávku v bance, když spletla PIN, nalékování a rozhovor o všem, co ji potkalo, na co si stěžuje, čemu nerozumí.
Stěhování bylo nejdřív odloženo na další měsíc, takže se uskutečnilo sociální šetření. Paní Eva volala Zdeňkovi, že se ohlásila sociální pracovnice a potom zase, že ji někdo dopoledne navštívil a ona si nepamatuje, proč to bylo.
Potom nabraly události úplně jiný směr. Paní Eva se rozhodla zůstat, pohádala se s příbuznými – a přesně uváděla argumenty proti, které jsme probírali s panem Zdeňkem. Ten se, upřímně řečeno, vyděsil. Zvláště další den, kdy sousedka vrátila klíče od bytu. Co bude, když paní Eva spadne? Rovnou mu řekla, že jí zbyl jenom on a měli spolu velmi vážný rozhovor. Pan Z. měl v té době zrovna problémy se zády a zvedat oteklou silnější paní by asi nemohl.
Opět se poradil se mnou, protože nedokázal prásknout dveřmi jako všichni ostatní. Bál se dalších dnů, ale zároveň viděl značná zlepšení v soběstačnosti i paměti. Navrhla jsem mu čtvrt roku. Pokud paní Eva bude brát léky a jíst, možná se zlepší celkově a vrátí. Z letáků pan Z. vyčetl, že vedlejšími účinky dvou nebo tří mohou být právě ony výpadky paměti a další mohou způsobovat motání hlavy. Docela se vyděsil, o předávkovávání léky u seniorů slyšel dost. Ptal se mne, co s tím, ale ani změna lékaře není jednoduchá. Poradila jsem počkat – zatím si paní Eva přece nějaký čas brala léky divně, třeba ta skladba nějak funguje… Vydržel mlčet, protože i to množství skutečně nějak zapůsobilo. Vyplynulo také, že některé léky (na deprese) bere paní Eva již od smrti manžela. Což byl jeden z důvodů, proč se pan Z. nad léky orosil. Dříve o několika lécích mluvila tak, že neví, proč je má, lékařka je „určitě napsala za trest“. Počkat se tedy vyplatilo. Pomalu jako kdyby se začaly rozplývat mlhy nad dřívějšími událostmi, které dosud paní Eva popisovala nejasně nebo jako ublížená. Někdy se dokonce zarazila: „To jsem ale musela vypadat jako úplně pitomá, že jo?“ Vzpomněla si a určila dvě data, kdy měla žlučníkové záchvaty a pomoc si nepřivolala. Vzpomněla si na své bolesti a potíže, kvůli kterým nejedla. Ani se o tom nikomu nesvěřila, prý rychle zapomněla.
Nyní léky paní Eva brala, i když jí dávkovač se symboly sluníčka příliš nevyhovoval. Doporučila jsem, ať jí pan Z. v lékárně vybere nějaký s nápisy. S tím, že je to nový styl života a při té dřině změn je dobré, aby si co nejvíc určovala paní Eva sama. I špatné rozhodnutí je její – ona je dospělá, svéprávná osoba, i když má zrovna teď potíže.
Dále by byl vhodný rozpis léků tak, aby pro paní Evu byl čitelný a sama si mohla kontrolovat, že to má správně – léky si již připravovala jen s dohledem pana Z., ale šlo také o to, že opět měla podezíravé období. Navíc přišel doporučený dopis z úřadu, museli pro něj na poštu – a paní Eva byla vyděšená, jestli na ni švagrová něco někde neřekla. Kdepak, byl to jen běžný krok úřadu, kde usnesením oznámil, že vše předal k posouzení posudkovému lékaři a dokud nepřijde posudek, řízení přerušuje. (ÚP má na vyřízení žádosti určitý počet dnů, a pokud potřebuje další instituci, musí oznámit, že kvůli tomu za možné zdržení nemůže.) Pan Z. si oddechl, paní Evě vše vysvětlil a společně dopis probrali. Kupodivu stačilo jednou, paní Eva si ho občas pročetla, ale už se neptala, na dotaz přikývla, že je to jen takové oznámení a žádná hrůza.
Abychom najisto věděli, že si paní Eva léky bere správně – protože se svěřila, že někdy na dávkovač na stole zapomene a potom to dohání – probral s ní pan Z. rytmus jejího dne a její rituály. Vyhotovil krok za krokem soupis (1. probudím se, jdu na WC, 2. vezmu léky před snídaní, 3. udělám snídani, 4. Vezmu léky po snídani, 5. v kalendáři zkontroluji, co je za den a co mám dělat…). Doporučila jsem písmo Calibri nebo Arial, dobře rozeznatelné pro stárnoucí oči, velikost 14 nebo 16, podle toho, co bude líp vyhovovat. S tím, že pokud rozpis dne nebude dostatečný, není problém něco pozměnit, přidat, ubrat. Vytiskl ho na počítači a dal do fólie, aby to paní Eva nemohla jednoduše strčit někam do šuplíku nebo mezi různé papíry. Měla tedy fólie dvě, jednu s léky, kterou s sebou bere i k lékařce, druhou s rozpisem dne.
Potom paní Eva požádala o sehnání jiného kalendáře – dosavadní měla od pana Z., a když jsme tam společně zaznamenaly budoucí návštěvy lékaře (tehdy se jí třásly prsty), zápisy cizí rukou ji nyní rozčilovaly.
Během dalších čtrnácti dnů od zrušeného stěhování jako kdyby půlka potíží z paní Evy spadla. Pokud to spočítáme, tak již měsíc brala řádně své léky, včetně změn v medikaci. Oběd v nosičích jí připomínal, že má jíst – a ujídala z něj stále víc, občas i pochválila. Pohybovala se mnohem jistěji a rychleji, zbavila se stálé únavy, již měla opět jenom jednu francouzskou berli. Hlava se jí prý točila jen občas – a nepadala. Opět četla a dokázala o tom s panem Z. mluvit (lidé s demencí pomalu upouštějí od čtení, protože zapomínají děj) a dokonce si u něj objednala půjčení dalšího Kinga, kterého oba milovali. Což jistě lehké čtení nebývá. Během pěti týdnů mu zavolala pouze jednou mírně zmatená – ale to usnula u televize a v noci myslela, že je o dva dny víc. Což v rozespalosti splete hodně lidí ve vyšším věku. S novým kalendářem se orientovala lépe. Byl to typ, na jaký je léta zvyklá.
V takových maličkostech, dávno známých, včetně rituálů, je vždy skrytá šance. Paní Eva skutečně vzala na vědomí, že je především na ní, aby si pomohla. Skutečně „jela podle rozvrhu“. Tak jako v září nebo v létě na tom ještě v březnu nebyla, ale po cca pěti týdnech od „rodinné porady“ viděla sama své pokroky. Zůstala doma a stačila jí pouze jedna návštěva pana Z. týdně. Osvědčilo se také pomalé, klidné opakování toho, na čem se domluvili a otevřenost- já mohu to a tamto, nezvládnu tohle, nemůžu vám pomoci, to byste musela k lékaři. Podobná slova, věty – a paní Eva se rozpomínala: „Jojo, to jste říkal, já vím.“
S tím paní Eva prožila ještě rok, přijala i pomoc pečovatelky na hygienu a byla s ní velmi spokojená. Než ji stihla slabá mrtvice. Musela do nemocnice, potom na LDN. Věděla (a pan Z. jí to připomínal, pravidelně ji navštěvoval), že podmínkou návratu je soběstačnost - a cvičila. Plně orientovaná, spokojená s partou vrstevnic na pokoji. Vrátila se domů v létě, skutečně téměř do předchozího stavu, opět se službami pečovatelky. Zemřela po zdravotních problémech v nemocnici - po dalších dvou letech.
Do domova by ji přijali na základě jejích potíží se sebeobsluhou, ale nebylo to nutné. Z obecnějšího hlediska byla v době rodinné porady zralá na péči do domova se zvláštním režimem. Zanedbaná, problémy s čistotou, na domácnost nestačila už vůbec…
Potřebovala hodně času, uznávám, ale nakonec bylo jisté, že přes vyšší věk demenci vlastně neměla. Pamatovala si na korunu přesně, co pan Z. platil kdy ze svého, co mu dluží a podobně. Svěřovala mu i kartu, ale on pouze vybíral hotovost s potvrzením, což mohla kontrolovat i na internetu.
Jistěže nepopírám chátrání paměti ve vyšším věku, ale snad jsem zde jasně předvedla, že není „demence“ jako demence. Když přichází nápor na fyzické tělo, paměť ustoupí do pozadí. Asi jako u každého, jakkoliv mladého, kdo prožije šok. Nikdy se vám nestalo, že byste špatně vnímali, nepamatovali si, co vám bylo řečeno? Tak vidíte, ve stáří je to jen o něco delší, než se člověk vrátí do formy. Dejme tedy starším lidem šanci.
