Článek
Ztráta soustředění, krátkodobé paměti a omezené učení rozhodně neznamená, že dotyčný „blbne“, že by ztrácel svou lidskou hodnotu. Třebaže si přiznejme, že s lidskou důstojností mají v tu dobu problém všichni.
Během sociálního šetření jsem hovořila především se žadateli o dávku nebo o přijetí do domova. V tom druhém případě jsme si povídaly s maminkou Blankou (65) a já pomalu zjišťovala, nakolik je paní přede mnou potřebná podpory a péče. Chodila v hlubokém předklonu, byla schopná se sice obsloužit, jenže bez dobré rovnováhy. Pamatovala si leccos hluboce vtisknutého do paměti, v čerstvých údajích byla nejistá. Začala něco spontánně vyprávět a přítomná dcera laskavě, leč nesmlouvavě zasáhla:
„Ale to tak není. To je to tvoje blbnutí, mami.“
Paní se zmenšila. Byla to dáma velmi vzdělaná, což v její generaci platilo již o středoškolačkách, v zaměstnání zastávala i vedoucí funkce. Její děti dosáhly na vzdělání o stupeň vyšší a donedávna byly na matku opravdu hrdé a vděčné za všechno, co pro ně udělala. Jenže jednoho dne si vyjela autem směrem na chalupu a najednou nevěděla, proč někam jede, ani proč tím směrem. Zavolala dceři a počkala na nějaké zastávce, až dorazí. Kdo o problematice paměti něco ví, tuší, že se mohla ozvat demence - ale pozor, různého typu.
Jeden lékař nám na škole vyprávěl, že takovýmto způsobem se projevil problém u celkem mladého muže, čtyřicátníka. Naštěstí se po delší době dostal na specializované pracoviště a tam ho zbavili kupy léků, co mezitím posbíral, zjistili, co potřebuje, a dnes je schopný opět s mírným omezením fungovat.
Naše paní Blanka prošla také nějakou léčbou, ale děti se vyloženě obávaly, aby se neprosekla s demencí - ta byla v našem domově kontraindikací pro přijetí. A děti mamince chtěly dopřát domov náš. I proto ta nevhodná, ponižující poznámka - zároveň natolik suverénní, že ji jistě rodina používala často. Pozvali jsme paní i s rodinou na procházku zařízením a zdálo se, že ke konci už nechodí v pravém úhlu s podepřením, ale krapet se narovnala. S přijetím souhlasila.
Přijali jsme ji - a již během několika dní se narovnávala, až se vrátila snad do čtrnácti dnů do vzpřímené polohy a chodila bez opory. Účastnila se všech aktivit a do vzdělávacích programů sama přispívala zajímavými předměty a poznámkami. Stihla už leccos procestovat. Zároveň byla dost plachá, citlivá - jakmile se nahrbila, věděli jsme, že není v pohodě.
Stav paměti se nehoršil, alespoň pokud jsme mohli posoudit. Paní četla povídkové sbírky, ale i jí známou románovou klasiku. Věděla, co čte, ale pokud jde o známá díla, nelze to hodnotit. Usoudili jsme, že snad šlo o duševní nepohodu náhle osamělé ženy bez jakékoliv náplně dne. Ostré jazyky potomků ji dokázaly deptat, uvědomovala si svoje ponížení. V bezpečném prostředí byla spokojená. I to vlastně můžeme řadit k fíglům, jak vyzrát nad nekomfortním životem - utéct do relativního bezpečí a být v něm mezi „lepšími“ klienty. Příběh paní Blanky byl pro mne důležitý hlavně proto, že i bodré slovo „v dobrém“ dokáže hodně zraňovat a ihned ničí důstojnost.
Dnešní příběhy budou hlavně o jiných vyrovnávacích mechanismech a fíglech, protože ona osobní důstojnost patří k základním potřebám každého z nás. Snad všichni jsme si někdy dělali legraci nebo se střetli s tím, že ten Němec nebo Rakušák chodí krást, přeskládávat věci a podobně.
Setkali jsme se již dokonce s příběhy, kdy se někdo snažil „udělat blázna“ ze druhého tím, že mu měnil a schovával předměty schválně. Není to neřádství literární ani minulé, nýbrž zlomyslnost stálá, současná i budoucí. Bohužel.
Obviňování okolí můžeme dělit na „zlé“, tedy spíše zoufalé a doufající, že podivnosti nevycházejí ze mne (například podle výše zmíněného venkovního zla) a na vtipně glosované a smířlivé. Včetně toho, že dotyčný ví, že ještě není až tak zle, aby nemohl zůstat doma - anebo v to doufá. Žába v pomalu ohřívané vodě - ale pozor, schopná se v mezičase učit a vydržet!
Ono „zlé“ je poznatelné osočováním kohokoliv včetně těch, které člověk nutně potřebuje, aby dál mohl fungovat. Přes tuto sebezničující politiku jde o fígl, jak uchránit svou důstojnost. Tím, že se svalí vina jinam, uleví se a není nutné přijmout onu nejstrašnější pravdu o sobě: že se propadám do strašáku DEMENCE. Že budu nějakou nemyslící loutkou, které se bude nadávat a skončí v nevyhovujícím blázinci nebo dědkárně. Namítnete snad, že dnes už není geriatrická psychiatrie vybavena pouze holými dvacetilůžkovými ratejnami (jak jsem je zažila ještě já osobně) s pouhým dozorem, kde se očista provádí ostřikem fronty hadicí. Jenže ti, kterých se to týká, právě tohle pamatují! Netvrdím, že tam strčili někoho blízkého, ale mohli být na návštěvě. Podobně domovy důchodců - bez uzamykatelných skříněk, pokoje s pěti i více lůžky do r. 2008, než se začaly přebytečné postele měnit za skříně a další nábytek.
Zároveň jde o skryté volání o pomoc, na tu tíhu strašné budoucnosti je člověk sám a klesá pod ní až k podlaze. Není únosná pro nikoho a pokud si myslíte, že třeba člověk v problematice vzdělaný si jistě ihned vzpomene, co by se s tím dalo dělat, mýlíte se. Ještě ve fázi počínajícího stresu, kdy nestíháte a nejste si jistí, co dokážete nezapomenout, napíšete si papírek, nějaké kroky postupu a podobně. Později už jenom maskujete, co se dá. Jak se problémy nakupí, dostanete klapky na oči a nevidíte ani jednoduchá řešení. Mladí, staří, kdokoliv. Jen ti staří jsou na tom hůř kvůli změnám, co jsou nevratné.
Donedávna byli lidé s demencí dokonce vězni ve svém domě, neboť ani rodina nehodlala dovolit, aby se jejich tatínek (především pánové) musel za sebe stydět, že je dementní nebo bezmocný, když něco kdysi znamenal. Nebo by se styděli oni. I to je fígl, jak zachovat zdání, ale dosti nešťastný. Takové to „nehodí se“, co stálo i T.G.M. samotu s Alicí a nemožnost setkání s milovanou dámou. Mnoho kapacit žije odloučeno od světa, protože už nedostojí představě o tom, čím byli…
Přitom stačí dost málo. Pravidelný režim, společnost dalších lidí, i třeba posezení v kruhu laviček se (zakázanými) dobrotami pro holuby. Nebo pejsek. Přijetí pomoci na jídlo, hygienu, úklid (i tady hraje roli strach, aby náhodou cokoliv nebylo v nepořádku).
Byla jsem na šetření u žadatelky o přijetí. Čerstvá vdova nebyla podle rodiny samostatná (pamatujete, co jsem vám vysvětlila ve článku Postrach demence a málo známé naděje?). https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-postrach-demence-a-malo-zname-nadeje-14237
Ano, měsíc po manželově smrti zachovávala paní Barbora (69) rytmus dne, po snídani uklidila pokoj, ustlala, nachystala si oběďáky, zkontrolovala podle kalendáře, co ji čeká. Oběd donesla pečovatelka, připomněla léky, odpoledne se buď stavil vnuk nebo obešla dům, kolem večeře volaly dcery, co mají koupit a podobně, připomněly večerní léky… Počítalo se s tím, že po manželově smrti je popletená. Jenže se stal malér. Když si dělala čaj, omylem místo vypnutí stáhla plyn na sporo a plamen olízl rukáv. Hned na to místo nalila studenou vodu. Aby nemusela nic vysvětlovat, stáhla si mikinu a hodila do koše, zraněná nebyla. Jenže ji v koši našla pečovatelka a prohlásila, že ona tedy nechce mít paní na svědomí, že už nemůže být sama a musí někam jít! Nepomohlo, že paní dokázala vysvětlit, oč jde, pamatovala si podrobnosti (!), že i já se přimlouvala, ať zůstane ve svém, že stačí vypnout plyn a dát konvici elektrickou nebo termosku- nebezpečí se v očích všech zveličilo natolik, že nešťastná paní souhlasila s domovem se zvláštním režimem (!)- s námi už nespolupracovali, nemohli jsme slíbit rychlé přijetí - a do tří měsíců zemřela.
Ony tři měsíce jsou podivnou dobou, zvláštně hraniční, kdy se člověk „dokáže“ nesmířit se změnou a odejde. Někdy je ona hranice až půlroční. Proto je nutná pozornost nově příchozím a doma k lidem po poslední změně. Vzpomínám na ten příběh s lítostí, protože naopak několik lidí přežilo v bytě právě s konvicí velmi bezpečně a komfortně.
Příjemnějším a nadějným fíglem je aklimatizace klientů v zařízení, kde volně chodí po domě, společně se stravují v jídelně, chodí na programy. Nevěříte?
Ráno při dohledu a pomoci s hygienou pracovnice připomenou, jaký je den, co se dnes děje a že za chvíli bude snídaně v jídelně. Za chvíli chodbou proudí lidé jedním směrem - klient tedy vyjde z pokoje a jde také, dokonce si sám zvolí schody nebo výtah. Před jídelnou je nástěnka, lidé si čtou, co je čeká, je tam i velký nápis - den v týdnu a datum. Lidé si čtou, že bude film - to dá přece rozum, že bude, když je čtvrtek!
V jídelně je moc stolů a klient se rozpačitě zastaví. Poznal ale sloup s vyvěšeným jídelním lístkem. Obrátí se na nějakého kolegu nebo sestru: „Co tam píšou?“ Je mu to sděleno a často potom ukázán směr: „A teď už si jděte sednout.“ Jde a uvidí povědomé místo. Nebo se zastaví u povědomých lidí, pozdraví a zeptá se, jak se mají. I tady je po odpovědi ukázán směr, ať už si sedne - a vše je v pořádku, je na svém místě a zvítězil!
Půl hodiny před programem jsem uviděla paní v jídelně. Na dotaz, na co čeká, jestli mne nepotřebuje, odpověděla: „Kdepak, já vím, že je úterý a něco bude. Já na to nechci zapomenout!“ Patří to k největším oceněním mé práce s besedami a přednáškami pro klienty. Málokdy si právě tato paní něco pamatovala.
A to je poslední fígl, který prozradím. Dařil se mi dokonce i před volbami, kdy jsem kroužila po pokojích a vysvětlovala kde co. Pokud člověku vysvětlíte, co a proč jej čeká, pokud s ním mluvíte s respektem, zvládne leccos. Lidé nemají rádi změny i z toho důvodu, aby s nimi nebylo šoupáno z něčí vůle jako s krabicí.
Pokud tedy alespoň tři dny před událostí zmíníte, že je třeba navštívit lékaře a proč, získáte-li souhlasné stanovisko s dopravou a dalšími detaily, máte zároveň prostor pro argumenty zítra a pozítří - už s tím přece bylo souhlaseno. Pokud ne, dáte čas na rozmyšlenou (když předem víte, že se souhlasit nebude, začněte dřív) a potom se vždy můžete odvolat na předchozí hovor. Ano, může se stát, že se člověk na poslední chvíli rozmyslí, šprajcne - a může se to přihodit kvůli banalitě, třeba potížím s únikem moči nebo že má dotyčný průjem nebo žízeň a potom by musel na WC. Zjistěte onu příčinu (a někdy je to velmi detektivní práce) a oddechnete si všichni.
Většinou ale pouhé tři dny stačí, aby se člověk, kterému se zpráva sdělila vždy podobnými nebo úplně stejnými slovy, rozpomněl, že tu cosi takového bylo. Možná i nevrle řekne, že přece ví, furt mu to říkáte dokola… Klidně se omluvte, že si to říkáte i pro sebe, protože toho máte moc. Bude vám odpuštěno.
Vím z vlastní zkušenosti, že se i lidé velmi dementní mohou učit. Opravdu, nejen fungování v domově, ale i vzdělávat. Doplnit, co si nemohli kdysi dopřát. Přitom nejméně generace moje a předchozí má na co navázat ve všeobecné vzdělanosti a přehledu. Jezdili jsme po hradech a zámcích, toulali se krajinou, rádi četli. Na to se dá navázat univerzitami a akademiemi třetího věku, vlastními cykly přednášek. I obyčejné předčítání známých knih udělá hodně. Je to jako zip nebo puzzle, dodáte další zoubky nebo kousky do skládačky a ten člověk povyroste ve vlastních očích.
Nezapomenu, jak jsem v programu o renesanci promítala obrázky zámku Březnice a do ticha se ozvalo: „To je Březnice, tam jsem byla, mají bylinkovou zahrádku!“ Ta dáma už téměř nemluvila a tady ze sebe vychrlila tolik slov…
Znáte z péče fígle svoje? Pochlubte se, pomohou ostatním.
