Článek
Konec omlouvání, konec vysvětlování, prostě jsou tu lidé, co kolem sebe kopou a plivou a proč je tedy neukázat v plné parádě? Zkusila jsem se na svět podívat jejich očima. Zkrátka hodlám obout boty člověka, co je tak skvěle vzdorovitý a hnusný, až se mu to náramně zamlouvá.
Vezměme si nejdřív na paškál ženy. V předchozím článku https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-necitelna-nenavistna-a-prece-moje-mama-111139 jsem rozebírala okamžik, kdy jsem během naslouchání příteli rozeznala „syndrom“ chování ženy, která selhala jako matka.
Může tu ale být více faktorů. Je jasné, že pokud je dítě někým odmítáno, tím více na něm lpí, zhruba jako onen nešťastný syn. Takže se vrátíme k oněm tvrdým ženám. Co tak asi mohou mít za sebou?
Formovala je minulost. Jak říkají úsloví od Evropy po Čínu, ženská toho musí vydržet víc, než kůň. Lidová moudrost asi dobře ví, co říká. V čem to spočívá? Žena je už celá tisíciletí, od svého dětského věku nástrojem. K uživení rodiny, což by ještě bylo logické (pokud pomineme přílišnou dřinu), ale také pro uspokojení mužů jakéhokoliv věku. A až nyní se mění tento pohled, alespoň v našich končinách. On jak byl muž pánem tvorstva, byla samozřejmá služba jakékoliv níže postavené osoby k jeho uspokojení. Každá žena byla níže postavená. V uzavřené (nebo odlehlé) domácnosti posloužila i dcera domu, třeba bratrům. A při válce? Však víte.
Pokud měla zneužitá nebo znásilněná štěstí, najde si v erotice něco dobrého a příjemného, případně se naučí tělo chytře používat jako nástroj pro získání čehokoliv. Od peněz po jakékoliv výhody nebo aspoň klid doma. Zkrátka podrží, případně i vydráždí. Pokud v častějších případech štěstí neměla, ať již kvůli násilí nebo následné odezvě ctnostného okolí (protože na ženě jsou následky často vidět, případně se násilník pochlubí kamarádům), může se nenávidět, nesnášet jakékoliv projevy svého těla, poškozovat se, nenávidět své dítě, zabíjet, být ohledně sexuality chladná až mrtvá. Počátkem devadesátých let jsem četla studii našeho sexuologa, že máme vysoké procento žen v produktivním věku, které jsou frigidní.
K tomu připočtěme ten prostý fakt, že být matkou a pracující ženou zároveň znamenalo v minulých letech ohromný zápřah a vyčerpání. Tak radši "bolela hlava"… Jistě, ani dnes to hlavně samoživitelky moc lehké nemají. Jenže až do revoluce se u nás prakticky neřešilo domácí násilí, nebylo úniku (nebyly azyláky), nebyly žádné podpůrné dávky, neplacení alimentů procházelo pánům mnohem více. Sice se žehralo na to, jak soudkyně automaticky dávají děti do výchovy matkám, ale že to byl velký ranec starostí, na které zůstaly potom samy, to nikdo neřešil. Samozřejmě ani vhodnost té péče, takže bylo snadné, pokud se žena začala topit, aby pila… Existovalo skryté bezdomovectví žen, řešené buď přistěhováním k nějakému muži nebo životem na ubytovně - ano, i s dítětem nebo dětmi.
Také moje matka se stala samoživitelkou a byla tvrdá. Okolí ji vnímalo jako velmi pracovitou a vzdělanou, zajímavou a obdivovanou odbornici. Vedla účtárnu, večer prodávala vstupenky do kina nebo cigarety a sladkosti v kiosku, šéf jí zadal linkování účetních knih - to jsem dělala já - a potom upustil nějakou odměnu. O přesčasech nemluvím, ty byly každý měsíc a mizerně placené. Mojí povinností bylo nedělat (jakékoliv) problémy, jinak jsem taky mohla být profackovaná v aule školy, což všechny docela vyděsilo.
Setkávala jsem se s podobně tvrdými ženami často. I s manželkami dobře postavených alkoholiků, omlouvaných, že se jim jenom špatně rozkládá alkohol. Kolegyně mi to přestaly vykládat, když zjistily, že jsem sloužila u alkoholiků a na záchytce a mám jaksi přehled, o čem je řeč. Všechny, co kryly svoje muže, za jakési výhody společenské výše platily hodně tvrdě. Od modřin po bití (včetně stop škrcení, třeba i od šňůry na krku) až po kompletní servis drahouškovi včetně prošení u zaměstnavatele, dohled nad pitím na akcích, retuší malérů… Jedna kolegyně obíhala i ženy, co zkusily jejího muže opít a dočkaly se násilí. Kupovala jim dárečky, jen aby mlčely… A nehleděla na to ponížení, že jí tak jednoduše zkusil zase zahnout. Při bití mlčela, aby nevzbudila děti. Zvládla zařídit kdejakou opravu. A co z toho? Přece dětem nerozbije rodinu, že. byla by to ostuda, zná je půl města.
Pilo se všude a pilo se hodně. Tehdy ještě na skoro sto procent platilo, že muž pije společensky (tedy chlastá s kamarády) a žena o samotě. Muž má problém, protože pije a žena pije, protože má problém. Žena je ostuda, když je opilá - a také snadným terčem pro cokoliv.
Slyšela jsem příběh dámy, která velmi přísně vedla svůj kolektiv a ještě přísněji maskovala pití (a bití) svého muže. Toužila po dítěti, kamarádila se se šéfem dětského domova, vyhlédla si tam děťátko - a tenhle moudrý člověk jí to dost natvrdo rozmluvil. Stala se ještě tvrdší, zahořklou. Mít jakéhokoliv muže prostě byl určitý společenský status, rozvod stále znamenal selhání (i když v sedmdesátkách rozvodovost hodně vyskočila) - a to především jako chyba ženy, že si ho neuměla udržet.
Ani ty ženy a dívky, které nějak zvládly překonat své ponížení (třeba na mejdanech, což bylo naprosto běžné povyražení se sexem), harašení, znásilnění a rozhodly se dělat jakoby nic, to neměly jednoduché. Pomluvy, „laskavě“ předané reference o rodině nebo chování dotyčné od dětství, neléčená traumata (psychiatr znamenal stigma a kdo by tam dobrovolně lezl)… Kolik toho kolem mne bylo? Jsem vrba a ramena jsem mívala dost mokrá. Zažila jsem i hodnocení svých vrstevnic ze druhé strany, od pánů. Dost nelaskavá. nebo taková zvláštně zištná - třeba že holka s dítětem dostala už dost na zadek od života, takže bude držet hubu a krok, protože on je pro ni sakra dobrej chlap. S tím jsme vstupovali do osmdesátých let. Nebo jak holka, o níž všem bylo jasné, že je „rádodajka“, přiznala těhotenství a půl vesnice šlo do mrákot. Přitom bylo sportem ji opít a potom se na ní vystřídat. Asi dva to určitě praktikovali a na veřejnosti by si o ni neopřeli ani kolo. Na počátku bylo prý zklamání z lásky.
Důvodů, proč se stát tvrdou a také dokonce odmítat svoje děti (vždyť bylo normální holku si pojistit otěhotněním), nebylo málo. Pokud žena dítě nechtěla, šla před komisi, kde musela vysvětlovat, proč dítě nechce. Jenže porodnost byla důležitá a tak se hledala pomoc jinde. Umíralo se na probodené dělohy a zanesené infekce… Anebo se další ponížení (před komisí) prostě vynechalo, dítě narodilo, ale tlak okolí poroučel, aby si je žena ponechala.
Propojeny byly také oblasti soukromá a pracovní. Jedna kolegyně byla předvolána před závodní výbor ROH, aby se zpovídala ze vztahu se ženatým kolegou. Koukala na ty lidi za stolem jako z jara. Všichni tam souložili každý s každým, znala je nejmíň deset roků. A z ní budou dělat co? Že se společně snažili pomoci učni, který byl z problematické rodiny, jim nikdo nevěřil, ještě se pro tak blbou výmluvu někdo posmíval. A že prý ona, vdova s dětmi, prý má nového partnera a tomu by se jistě nelíbilo… No, byli si sympatičtí a tak se všem navztek milenci přece jenom stali. To byla půle osmdesátek, právě ten čas, kdy si ROH namlouvalo, že chybějící sociální práci zvládne taktéž zastat. A dopadlo to jako vždycky, jak vidíte.
Vážně nebylo jednoduché zvládnout práci, děti, domácnost - a to ani v případě, že nějaký muž byl. Měl přece svaté právo na svoje koníčky a gauč s novinami. Já když to kolem sebe viděla, nechtěla jsem se vdát a dřít jako otrok docela dlouho. To bylo divení, že po dvacítce ještě nechystám svatbu! Také jsem byla jedna z mála, kdo ke sňatku nebyl přinucen těhotenstvím.
Jedeme dál. Máme tu tedy model ženy, která se nějak protloukala životem, zvládla si pořídit domácnost, nechala vyletět děti z hnízda, zbavila se muže nebo ovdověla, zařídila se pro sebe. Najednou nemoc - záda, mrtvice, klouby. Najednou nemůže být samostatná, ale v nemocnici to ještě jde. Je to personál, což není zcela osobní, většinou. Jenže někdo rozhodne, že nemůže domů. Rozum to jakžtakž bere, ale: Je ohrožená! Její dosavadní pohodlí, samozřejmý rytmus dne, rozhodování o všem, co ji obklopuje, to všechno je v nenávratnu. Odvykla přítomnosti kohokoliv a pokud se nabídne potomek, o kterého moc nestojí (a třeba ho po normálním dětství odstrčila pro jeho dráhu, s níž nesouhlasila, kvůli nevěstě a podobně), jdou na ni mrákoty. Nenávidí souhru okolností, co ji udělala bezbrannou a závislou.
Od téhle domácí péče mimo JEJÍ domov je navíc v její mysli už jenom krůček k tomu, aby byla časem strčena kamsi do domova, mezi babky a dědky, na které se necítí. Ví přece, jak jsou staří šizeni, obíráni, klamáni. Má tedy strach, protože „ví“, že ji to čeká. Nedokáže se vyrovnat ani se ztrátou svého prostředí, majetku, drobností. Je nucena používat všechno cizí, navíc ztratila jakékoliv soukromí. Protože do soukromí patří i intimita. Aby jí snacha nebo dokonce syn omývali zadek?! Přechod do něčí péče je velikou zátěží. Pokud o ni má pečovat někdo, kdo jí neseděl (a klidně jde i o to, že dotyčnému křivdila a ví to), tím hůř. Je to další veliké ponížení. Včetně otázek a dohadů: Co chce, co chystá? Nestojím o něj!
Zvítězit může jedině tím, že si zachová odstup a tvář, svou zbylou důstojnost za každou cenu. A k čemu byla ona sama kdysi učena? Co na lidi platí? Přísnost, zloba, otočit ten strach tak, aby ho vzbuzovala. Udělat z okolí služebníčky, co budou vděční za vlídné slovo. Když se jí bude chtít. Moc umí velmi zachutnat. Jenže, bohužel, má tohle zase další následky. Nebudou ji mít rádi. A co, má ji to zajímat? Lidé ke konci života jsou opravdu trochu jako děti, žijou totiž hlavně přítomností, přestávají plánovat. Po nich může klidně přijít potopa.
Je zajímavé, že v domově i tyto „metrnice“ přijmou daný řád, někdy se rozkoukají a udělají i jakousi kariéru - třeba jedna taková vyhlášená paní hned zasedla ve výboru obyvatel a docela moudře fungovala. Nebyla zlá, jenom strašlivě ubližovaná a ponižovaná od mládí. A rodinou obraná o byt, když se myslelo, že na LDN užuž dokoná. Jenže přežila a snažila se před všemi dělat, jako že jí vnuk renovuje byt, že se jednou vrátí. Dokázala dokonce pomáhat s novými klientkami, které měly rozčilující problémy (hlavně se zapomínáním).
Pánové to mají jednodušší, oni často veleli nebo aspoň jejich ženy vytvářely zdání, že jsou onou hlavou rodiny. Dost automaticky čekají, že se o ně (hlavně dcery) postarají. Pokud jde o pány „postrachy“, snaží se velet hlavně ti, kdo veleli i dřív. Kdo se cítili být důležitými a nutně si potřebují tento status ve své mysli podržet. Navzdory tomu, jak se svět změnil, jak leccos neplatí - oni přece vědí, jak co má správně být. Odervat je třeba od klíčků od auta je věcí rodinného spiklenectví, ať je pán dementní nebo přisleplý. Oni přece musejí svou ženu dovézt do Tesca, i kdyby jim měla hlásit značky, co oni dávno nevidí. Skvělé jsou nyní elektrické tříkolky, ty u nás mnoha rodinám ulevily od nespokojenosti pánů. A když se sjedou k supermarketu, pobesedují o bateriích a motorech.
Dokážou lépe přijmout změnu, pro své osobní pohodlí přejít i do domova (zvláště po LDN) a přijímat pomoc, včetně docela intimní, od personálu. Naopak, takové koupání mladší ženou…
Ale nakonec jedna tvrdá paní, která se tak naštvala, že… Byla přísná na dceru, postupně ztrácela pohyblivost nohou, ale pečující dceru pérovala beze změny i na vozíčku. Prý žádný vděk, jenom příkazy. Dostala se na odlehčovací pobyt a personálu také dávala slušné kapky. A co se nestalo? Dcera využila klidu a jak ji svrběly nezaměstnané ruce a čistá hlava, uklidila matčin byt. A něco vyházela. Ouvej. Matka se po návratu prý tak rozčílila, že s dcerou přerušila kontakt, obrátila se na služby - a asi na tom nebyla s pohybem až tak mizerně, když se postupně objevila s berlemi a po roce jenom s hůlkou ve městě.
Všechno je možné, máme před sebou ještě dlouhou cestu k pochopení dějů kolem stárnutí. Určitě ale platí, že by nikdo neměl snášet ponižování a nadávky kvůli jakési imaginární povinnosti. Lidé by si měli spíše čas od času promluvit o tom, co lze dělat, kdyby se něco stalo. Mít plán pro nouzovou situaci, nikoliv mávat ploutví, že to radši nebudeme přivolávat. Nepomůže ani samozřejmost, s níž bych někoho do svého domu nebo bytu přijala. Můžu na to mlčky myslet, ale co ten chudák, co by to musel snášet? Ani modlení, ať k ničemu nedojde, není moc platné. Štěstí přeje připraveným.
