Článek
V posledních letech jsem si navykla docela ostře vystupovat na ochranu pečujících. Již jsem tu psala, například https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-nenavistni-a-nenavideni-83142 v článečku o „zlých“ lidech, co neomylně a nezadržitelně postupují směrem k nenávisti těch, kteří se cítí povinni jim pomáhat.
Jeden takový příběh, přímo jako z učebnice, se mi včera pořádně otevřel. Opět šlo o přítele z uměleckých kruhů, letitého pečujícího. Postaral se o babičku, tchánovce, na řadu přišla maminka. (On totiž říká „maminka“ i dnes!)
Ztratil se mi na nějaký čas z obzoru, tedy z důvěrnějších hovorů, krátce poté, co jsem mu poslala sadu pro inspiraci a procvičování jemné motoriky. Maminka byla tehdy ležící po mrtvici a nijak moc se jí nechtělo rehabilitovat. Mohla tedy i při tom ležení alespoň obnovovat cit v prstech a dotýkat se příjemných předmětů.
hledání předmětů
Na obrázku jsou dvě sady, pro muže a pro ženu. Člověk se probírá korálky (nebo fazolemi, hrachem, čočkou, u rýže je ale trochu potíž s vysušujícím prachem-pudrem), hledá drobné předměty, které mu zároveň vyvolají vzpomínky, osahá je, může třídit i ony korálky, počítat… Je to omyvatelné, v zařízení se to může promýt, vysypat na látku a potom vrátit.
Další takovou dobrou věcí je uvázat na postranici nebo jen položit na přikrývku několik spojených kusů různých látek (šátky, stuhy, začištěné kousky), nejoblíbenější jsou hedvábné a sametové nebo naopak drsnější. Lidé je osahávají, hladí, význam pro pohmat mají i uzly. (To jen pro představu, co paní mimo fyzickou stálou synovu rehabilitaci pomohlo - a co může inspirovat každého, kdo pečuje o ležící osoby.)
Vraťme se ale k oné dámě. Bylo jí skoro devadesát, v péči syna brzy začala chodit, někdy byl přísný, ale to musí být, paní sama moc vůle neměla. A výsledek? Chodí s hůlkou. Vidí špatně, ale mluví jí to dobře, hmat má jak za mlada, bohužel ho používá hlavně k volání o tom, jak se jí ubližuje. Nadává, dělá zlomyslnosti, pomlouvá, stěžuje si sociálním pracovníkům, ale když měla nastoupit do domova, kam se i těšila, kde se byla podívat (dovezl a provázel syn), tajně vše zrušila.
Během času se přece jenom podařilo, aby se podílela na platbách energií a chodu domácnosti, i když třeba vyplácení příspěvku na péči (potřebuje pomoc a podporu každodenně) synovi označuje dál za okrádání a měla velkou radost, že přesvědčila Úřad práce, aby ty peníze výrazně snížil, dokonce na čas odebral. Prostě tvrdí, že se kompletně obslouží sama. Údajně není dementní, její zloba a nářky nemají ani jinou psychiatrickou diagnózu.
Syn již léčí fyzické potíže psychického původu, i nemocnici potřeboval. Ty každodenní nadávky a ponižování (obrací proti němu instituce od starosty po pošťáky), telefonáty od dětí-vnoučat (ale nikdo ji nechce, ani kdyby měl prostory), ať se, proboha, stará lépe a neubližuje…
Občas v posledních třech čtyřech letech přece jenom zavolal, napsal a já ho na dálku utěšovala, že starý člověk, nyní již dost po devadesátce, tímto může ventilovat své úzkosti - bojí se stárnutí a úbytků sil, má před očima zacházení se seniory během svého mladšího života. Včetně té jejich zkušenosti, že čím víc někoho „držíte u huby“ a jste přísní, tím méně si dovolí pomýšlet na to, jak by vás ošidil… Ono to vážně sedí.
Včera však došlo k jinému průlomu. Přítel se svěřil, že nechápe, proč je taková, vždyť je to maminka, i když ho asi moc ráda neměla. Šoupla ho v šesti letech k babičce a dědečkovi, kde zažil spoustu lásky… Přiměla jsem ho, aby se v tom stěžování zastavil. „Slyšíte, co jste právě řekl?“ Opakovala jsem to. „No, ano, a co má být? Takhle to bylo, nechala si u sebe mladšího sourozence, ale mě babička s dědečkem zahrnuli láskou, byl jsem u nich opravdu šťastný… “
Takže ona selhala jako matka! Takové příběhy přece znám - a jsou jako přes kopírák! Proč a jak by mohla „maminka“ věřit nějaké upřímné starosti, nějaké lásce, touze dítěte aspoň teď od ní zažít něco hezkého?! Dítě jí přece bylo přítěží, problémem, odstranila je ze své blízkosti - a nyní se o ni ten nevítaný tvor stará?! To pro ni přece není logické, za tím bude nějaká hnusárna, vypočítavost vůči ní! Navíc ta jeho přítomnost znamená věčnou výčitku, kdo by to chtěl mít před očima?!
Nechce a nebude žádná tu přítomná vděčnost, nějaká vřelost, maximálně takoví lidé zvládnou jakési zdání pro veřejnost, pokud však chtějí. Většinou se, bohužel, s dobrým vztahem nesetkáme při péči a pomáhání doma, natož v domácnosti předtím odvrženého dítěte (v tomto případě je upřednostňovaný sourozenec již po smrti).
Znám jeden případ, příběh, který skončil takzvaně „krásně“. V domově se taková paní dokázala (všem na očích) radovat z návštěv dcery a vnoučat. Dcera přitom seděla většinou jako pěna, skromně šťastná z té pohody. Nevěděla, že se matka poté každému chlubí pouze tím, co všechno dostala, jaké má šikovné vnuky a vnučky a pravnoučata. Ocenila jsem snad jediné: Moudře k nim již nikdy nejela na oslavy a svátky. Mít rodinné návštěvy v domově totiž znamená také vyšší místo na pomyslném prestižním žebříčku… Neriskovala maléry v domácnosti. Zůstalo hlavní a nejdůležitější: Je milovaná, to každý nemá!
Znám vlastně ještě jeden případ, který se mohl od tohoto černého scénáře nenávistných projevů odklonit. Matka byla „pouze“ velmi tvrdá, dcera velmi svéhlavá. S jejím životem a partnerem matka moc nesouhlasila, ale potřebovala pomoc a dcera se na ni vrhla. Doslova! Řešila zároveň vlastní problémy, partnerské i existenční, ale věřila, že to s maminkou dá. Vždyť je to maminka, potřebuje ji! Ona plná nadšení, ale matka (čerstvá vdova, takže psychicky navíc dost pocuchaná) byla velmi skeptická, přezíravá, případně zlá a škodolibá. Dcera upadla, omdlela, matka sdělila, že se po probrání konečně přestala válet a měla by jí podat pití… Přišly další nemoci matky, dcera přitom zobala psychiatrické pilulky, ale protože byla navyklá v životě už leccos vydržet, během deseti roků se dámy nějak daly dohromady. I s tím, že matka ocenila společné lázeňské pobyty, výlety, cokoliv. Smějí se dnes na mne z videí…
Jaká je pomoc při takových divných vztazích? Opravdu nejste povinni si nikoho, kdo se k vám choval odmítavě, tahat do domu. Zajistěte péči tam u něj, navštěvujte, pokud bude druhá strana chtít, nastavte pravidla a dopřejte co nejvíce samostatnosti. Pokud vás honí představa povinnosti, sny o láskyplném starouškovi nebo stařence, chcete si nejvíc ze všeho kompenzovat svoje vlastní „nedomazlení“. Zkuste si to přiznat!
Možná ale věříte, že se to zvládne a máte prostory, síly i čas. Potom ale udělejte otevřenou „rodinnou radu“ i s tím dotyčným, proberte potřeby a možnosti, stanovte podmínky. Klidně i písemně. Všechno se může časem změnit, ale otevřenost na všech stranách je asi to nejlepší, včetně ponechání vlastní vůle dotyčnému. Při jednání se „zlobivcem“ může pomoci i přítomnost úřední osoby. Sociální pracovnice, kurátora pro dospělé, někoho z přestupkové komise… Od toho tu jsou, aby věděli, poradili, byli informováni.
Nebojte se, opravdu může být líp :-)
