Článek
Bylo to jako blesk z čistého nebe, vždyť takovéhle děti rodí někde v Jižní Americe a možná ještě na lecjakém venkově v Africe nebo Asii. Ale u nás?!
Je správné, že se ptáme a podivujeme, i když, jak prohlásily dvě ženské lékařky, nenadálý porod zase takovým zázrakem není. I mne při zprávě hned napadlo, že dívčina mohla být vyspělejší, snad silnější postavy - a jak zmínily obě odbornice, také ve volnějším oblečení. Zvláště, pokud to děvče samo začalo něco tušit. Každodenní setkání je prevít, pozvolna měnící se postavu příliš nevnímáte.
Osobně bych třeba za informovanost děvčete moc nedala. Netuším, jak nyní probírají výchovu k partnerství a rodičovství na základních školách. Mívala jsem v časech svých předpuberťáků dojem, že se nějak na nižším stupni vysvětluje dětem, že do kalhotek a slipů jim nikdo nemá sahat a pokud se jim nelíbí jakékoliv dotýkání cizího člověka, mají zdrhat jako zajíci, případně křičet a samozřejmě s nikým nikam nechodit.
Ještě dávno předtím jsem si v první půli osmdesátek užila obecné vyděšení pedagogů, když dětem po osmiletce měli přednášet „sexuální“ výchovu. Zrovna jsem byla vychovatelkou na domově mládeže a nabídla se, že děvčatům (dvou a tříletých učňovských oborů, aby splnily desetiletou povinnou docházku) sestavím program kroužku, kde to probereme. Jako bývalá zdravotní sestra, která měla štěstí už na základce na schopné pedagogy, jsem mohla směle pokračovat v tom, co a jak bylo vysvětlováno mně. Holky to měly dobré i v tom, že mohly přebalovat postupně i tři mimina. Pokud jsme probíraly třeba hygienu, další nadšenkyně moje robátka vozily v kočárku. Tehdy bylo tohle chůvičkování velmi žádané a vozící dívčiny byly hrdé, že se směly o mimčo postarat.
Dalo mi to hodně, protože „moje“ děvčata byla podle výsledků ze ZŠ roztříděna do oboru, kde se učila jen to nejnutnější, další dvouletky měly už i dějepis a tříletky i ruštinu. Takže jsem se snažila, aby věc chápaly i ty, kterým se nikdo nikdy moc nevěnoval a byla nad nimi zlomená hůl. A ono to šlo.
Ovšem nutno přiznat, že když mne pozvali na učňák ke klukům, co se tradičně těšili na to, jak mne vytočí dotazy na polohy a sex, použila jsem opakovaně a úspěšně fintu s matematikou. Slíbila jsem, že probereme leccos, ale nejdřív jsem jim dala spočítat alimenty. Většinou je dorazilo pomyšlení, že ne do osmnácti nebo devatenácti, ale klidně třeba do pětadvaceti, když bude dítě studovat vejšku, bude ta kratinká zábava něco stát. Jak na učňáku, tak později dva ročníky na ZŠ, kde jsem dostala celoroční prostor jako dobrovolnice (už 90. léta), se ti kluci naučili plodné dny a antikoncepci během dvouhodinovky líp, než jejich spolužačky za celý školní rok. Inu, otázka peněz se někdy podceňuje.
A že si to hoši dobře zapsali za uši a chápali, svědčí i to, že mne po mnoha letech jeden z nich oslovil, dal mi práci - a potom přiznal, že byl jeden z těch sígrů, co se ptali na polohy. Ještě předtím jsem na dálku poradila jednomu nešťastníkovi s poněkud nábožensky a morálně tuhou matkou, že se mu nic neděje. Podle dívčiny, která v jeho prospěch zasáhla a přišla se zeptat k nám, byl totálně nešťastný z erotických snů před ránem a … Inu, poluce.
Děvčatům jsem zadávala i pětiminutovky, třeba co to je menstruace. Po půl roce průběžného připomínání mi byly dvě z patnácti schopny napsat, že se tělo zbavuje špatné krve. Jedna dodala, že kluci to mají jinak, jim to odchází asi ledvinami… Prostě i holkám mnohem starším leccos sviští kolem uší, i když to berou častěji. Třeba o chronicky známém nákresu, když už místo „sliznice“ řeknou správně „děloha a dutina v děloze“ dokážou breptat, až by se mi očka protočila. Jsem profík, různé šílenosti mi nehnou brvou ani u dospělých. Většinou. A tak, když s jednou dívčinou byla opakovaně probírána mechanická antikoncepce (moc se jí líbilo, že spermie mají ocásek a mrskají sebou, ty poznala už před výukou) a na schématu jsem udělala čáru pod vchodem do pochvy s tím, že ke styku vůbec nedojde (a v pochvě zase zaúřaduje prezervativ, o němž rovněž věděla z dřívějška), odpověděla na otázku, jak zabrání spermiím vniknout dovnitř: Udělám tady čáru.
Dobře, znovu jsem vytáhla jiné obrázky, ozřejmila, kde je na jejím těle dotyčná dírka, zdánlivě porozuměla drobounké chybičce (a skoro vtipu). Výsledek? Udělám čáru vejš. Byla dotazována v soukromí, nešlo o trému před třídou. Nezbývá, než doufat, že v životě obstála i bez nákresu, kam by si před milováním ty čáry dělala.
Ono to je podobné jiným oblastem, protože v leckterém předmětu si děti nespojí učivo s tím, co žijou. Na azyláku jsem pomáhala dětem s doučováním a třeťák i čtvrťák byli zaskočeni, že když se v učebnici učí o veverce, je to stejná veverka, jakou vídají v parku nebo lese. A to byl jeden ze Sokolova, kde byly opravdu hodně oprsklé! Najednou ožili a dokázali popisovat zvíře, jaké znali. Stejně tak stromy a keře.
Teoreticky vám zkrátka děti řeknou cokoliv, co si myslí, že je správně. Jenže dovnitř do hlavy všechno nepustí a hodně se bojí dělat chyby. Koukají na vás a přemýšlejí, co říct. Ne, co by říct měly, ale co chcete slyšet. A to i v případě, že je nadchne možnost otevřeně si o něčem popovídat. Ptát se i na věci okolo nás, třeba jak auta tankujou. Dvanáctiletý kluk potom nadšeně objevuje, kde mají víčka na nádrže. A co je to brzdový kotouč… No, doma ho občas odbydou, ale nějaké pojmy slyší.
Já se nedivím, že se to dítě v Karlových Varech dostalo až k porodu. Nemusí být jediné. Vždyť se rozhlédněte kolem sebe, jak brzy se dnes děvčata líčí, lakují si nehty už v mateřské školce, oblékají se co nejdříve svůdně. Zkrátka ze sebe stále dokonaleji vytvářejí nymfičky a lolitky, u nichž těžko poznáte věk. Předhánějí se, která má kluka - však jsme to taky zažily. Já po druhé třídě, přestěhovaná do města, jsem mezi prvním byla dotázána spolužačkami, jestli už mám kluka. Byla jsem dost akční, abych si na místě vymyslela, že miluju spolužáka Míšu, který zůstal v tom vedlejším okrese. Měla jsem půl roku klid… Přesně tak, tohle bylo v roce 1967. Zhruba v té době jsme si při čekání před družinou vyprávěly i lechtivé vtipy. Napříč sociálními vrstvami. Bylo to vzrušující, zakázané a tajné. Jenom jsem netušila a prořekla se, co jsou „krámy“, takže si ze mne holky utahovaly ještě v sedmičce. Nevěříte-li, vzpomeňte na své vlastní dětství, třeba s hrami na doktora.
Bohužel je tu ještě kategorie těch, co nemusejí být lolitkovité a přesto se stanou terčem zájmu. To když mají smůlu na kohokoliv v nejbližším okolí. V rodině, sousedství. Může jít o jednorázové nebo opakované násilí, může jít o tajemství mezi predátorem a dítětem. Znám i případ, kdy vysmívané děcko z opovrhované rodiny už někdy v jedenácti posloužilo mladým pánům z lepší společnosti jen za to, že s nimi mohlo být. Tak to prostě je a zatím vždycky bylo.
Hrozné je, že tu máme novorozeného chlapečka, který ani netuší, co jeho zrození způsobilo. Rodina odmítla o něj pečovat, názory na to se různí. Pokud neznám rodinu a okolí, těžko se k něčemu přikloním jinak, než hypoteticky a to je na samostatný článek. Nejvíc líto je mi maminky-holčičky, protože tak jako tak projde lecčím, co nechci ani rozebírat. Včetně ovzduší v rodině. Bez kompletní pomoci celé rodině nastávají dlouhé roky u brány pekelné. Přinejmenším.
Objevila se úvaha Jeronýma Klimeše, že zde ten pachatel - bratr mohl být holčičce tím nejbližším člověkem v rodině. Bohužel do budoucna nemám pro takové pachatele dobré zprávy. Byla jsem před dvěma lety na přednášce britské kolegyně, která mluvila o restorativní justici ohledně incestů v Británii. To se scházejí pachatelé a oběti a mluví se o tom, jak je to všechno poznamenalo. Všichni tam s sebou mají podporujícího odborníka. (U nás oběti zneužívání na podobné sezení prostě neseženete, hádejte, proč. Nerozumíte? Nevíte? Je to strašlivě bolestivé.) Uleví se obětem, pachatelé pochopí, čeho se dopustili, mohou se omlouvat, prosit za odpuštění. Otcovi, strýcovi se nakonec podaří, že jim oběť nějak odpustí - ale bratrovi prý nikdy. Bezbrannost bývá často zneužívána - a co s tím?
Určitě by mělo platit, čemu jsem dlouho věřila - že již malé děti vědí a musejí vědět, že jim nikdo nemá lézt do kalhotek ani se na ně vrhat s líbáním a osaháváním, když nechtějí. Mají umět říkat NE a vyhýbat se samotě s neznámými lidmi. Jsou k tomu vedeny i dnes? Nevím.
Přímo informace o biologii by děti měly určitě znát do dvanácti let věku. Zhruba do té doby jsou totiž schopny pojímat informace ve „vědeckém“ stylu. Nedělají kolem toho cirkus, ani když se jedná o pohlaví. Což jsem si semo tamo během let ověřila i konzultovala s lidmi znalými. Co si myslíte vy?
