Článek
Je to samozřejmé, leckdy hezké, poučné, potřebné. Mít mobil nám pomůže ve škole, zabaví na cestách, ukrátí dlouhou chvíli a navíc jsme ve spojení s kýmkoliv třeba i za hranicemi. Tedy mít chytrý mobil s aplikacemi.
Na jaře jsem se ještě s lehkým humorem a nadhledem, i když již lehce varujícně, zamyslela nad krátkými videi a reels, co na mne vykukovaly na FB. Mohli jste si o tom přečíst na ZDE. a potom o tom horším hledisku ZDE.
Potom mne, zhruba během června, kdy byly „Jedy v limonádě“ zveřejněny, humor přešel. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Útočily na mne deprese, únava, nechuť k čemukoliv. Odkládání práce, potřeba čučet na videa, scrollování trvající několik hodin, poruchy spánku. Přesto jsem dokázala podívat se na sebe z druhé strany, uvědomila jsem si závislost a zároveň potměšilost techniky. Házela mi do videí smetí, takže když jsem chtěla vidět nějakou scénu (třeba jsem viděla v několika kouskách děje za sebou příslib dalšího pokračování), uvízla jsem u scrollování na hodinku, dvě. A nešlo pouze o blbosti, protože jsem rozeznala nejméně dva zajímavé a ceněné historické seriály. Když dneska někde řeknu „Bon Appétit, Your Majesty“, tak si leckdo sedne na zadek, že znám loňský skvělý korejský seriál už od upoutávek.
Technologie jsou mrchy, přesně zacilující svůj účinek na kohokoliv. Já i přes to léto fungovala. Mám v sobě dril, jaký mne nutí dostát povinnostem. Takže jsem spolehlivě chodila do práce, neboť umím za sebou zavřít dveře a patřičně fungovat tam, kde jsem. Udržovala jsem jakžtakž domácnost, ale na zahradu víceméně kašlala. Byla však shovívavá, lecčeho se urodilo hodně a hodně. A leccos opadalo… Slimejši si oddechli, skoro jsem nesbírala. Uvízla jsem skoro pokaždé - no, domyslete si.
Co mi začalo velice vadit, bylo omezení tvůrčí práce. Špatné soustředění, čučení na monitor bez reakce. Rozpracované texty, povídky a podobně, ovšem po nějaké chvíli čas na „odpočinek“, jenže většinou bez návratu. Začala jsem se i cvičit v tom, že si dám jen půl hodinky. Chachá! Přetahuju dodneška, ale přesto si dokážu říct dost! a mazat něco dělat. Byla jsem naučená ke tvrdosti vůči sobě. Kdo to ale má?
Řeknu vám, že jenom to úsilí vzbouřit se sama sobě a tomu bažení, to bylo skoro nadlidské. Pro svět jsem zdánlivě fungovala. Jenže stačila trocha nepohody a byla jsem rozhozená, neviděla smysl dění, trpěla úzkostmi. Dobře, řeknete si, stará bába, co by taky chtěla. To může být věkem. Taktéž dopady společenského dění, nějaké to úmrtí, katastrofy, politika… Ale v čase, kdy se mi zároveň začalo nebývale dařit?! Renomované nakladatelství přijalo mou odbornou knihu, různě nabízenou roky předtím. Jedna povídka vyšla v antologii Ozvěny portugalských legend, křtěné na Světě knihy (a není to můj klasický horor, nýbrž tu funguje i lehká romantika), druhá byla dost pochválená a vyšla na začátku prosince v další, dnes téměř vyprodané antologii Fantastické pivo. Takže zavalená super dobrými zprávami ze světa literatury, pozvaná s kolegyněmi do Lán, poté požádaná o zvláštní výstavu k železničnímu výročí, tady čtená, v práci uznávaná… A propady nálady jak hrom.
Nařídila jsem si konferenci adiktologie, abych dostála povinnému vzdělávání. Zajímalo mne to, koneckonců se člověk se závislostmi potkává pořád, že. Tak se aspoň dozvím, co je nového v oblasti. Nestačila jsem se divit-a dnes mi to připomněl článek v prvním letošním Respektu, kde několik údajů, co znám z konference, citují. Ve vystoupeních o závislosti dětí na sociálních sítích, hrách a videích, o dopadech na osobnost a psychiku, jsem se tam najednou začala poznávat. Po shlédnutí cca 260 videí nebo reels prý přichází „hnití mozku“ a další doprovodné, naprosto nesympatické, ale mně důvěrně známé jevy.
Po návratu z přednáškového podzemí jsem viděla tu spoustu hlav, skloněných nad mobily v MHD (pravda, za ten konec dne asi tři dospělí četli knihu ve třech tramvajích a dvou vagónech metra). Málokdo seděl či stál a jenom koukal nebo dokonce konverzoval, aniž by hrábnul po mobilu. Předškolákům se mobil s něčím strčil, aby se zabavili. Když jedu do práce, studenti kolem si pouští hry, holky dost videa, na která se koukají spolu, když už tak sedí vedle sebe.
Já ve founu stažené aplikace nemám, prostě je pouze na spojení se světem a nechci ani bankovnictví. Sleduji „to svoje“ jenom doma na PC a jak vidíte, bohatě to stačí na zblbnutí a těžké pokusy o návrat. Dnes, přiznám, ještě koukám na celé filmy, protože v TV je máloco kromě některých dokumentů.
Jsem ráda, že vyvstává diskuze kolem omezení mobilů u dětí. Obdivuji Austrálii, že zvedla prapor jako první. To, s čím jsem se vám tady svěřila, by i vám mělo napovědět, o jak drsné nebezpečí se jedná. Vždyť osoba mého věku, schopná oddělit práci a zábavu, potřebná stálého vzdělávání a učení, schopná udržet režim i za těžších období, jsem nakonec dokázala projít i tím „hnitím mozku“, úzkostmi a depresemi. A proč? Kvůli zvědavosti na historické kostýmy (nádherné výšivky a kroje), zajímavé scény ze starověku a mýtů, potom kvůli záplavě nějakých divných až směšně odfláknutých videí, k nimž jsem navíc hodlala přistupovat analyticky, tedy poněkud s odstupem. Houbeles! Mají tam dobře vygradované scény, které mne podhrábly a nedokázala jsem se odtrhnout.
Pokud to tedy dostalo mne, jak se mají bránit děti? Děti a mladiství? Mladí dospělí? Kdokoliv? Omezení a zákazy, o kterých se již teď mládež baví, že budou k ničemu, protože je dokážou obejít, nejsou k vysmívání, nýbrž k diskuzi. Samotní rozumní rodiče, kteří děti omezují, směřují k nějakým konfliktům a malérům v soužití. Jenže nelze odsunout problém jenom proto, že bude všechno překonatelné a zbytečné a kdo to bude vymáhat. Nesmíme být dál líní přemýšlet a vykašlat se na prevenci dalších škod. Jeden příklad závislého skoropuberťáka mám v sousedství a zamířil již i do agresívních vod. Hraje dál pod peřinou a běda, jak musí přístroj odevzdat. Už padla první rána.
Ojedinělé hlasy rozumných a moudrých potřebují podporu „shora“. Plošné opatření, podobné zákazu tělesných trestů. Je věcí diskuze, jak přesně to bude vypadat, jak to vymýšlejí jinde. Je skvělé, pokud je pro děti spousta technologií přirozená a umějí s nimi zacházet (a třeba i přechytračit omezení na aplikacích), ale nesmějí jim škodit. A nesmějí být ani záminkou pro dospělé, jak kašlat na jejich svět a potřeby. Nebo jak být sám závislým…
Zdroje:
Respekt č.1/2026, článek Jak zachránit děti před TikTokem
