Článek
Je vůbec nutné něco měnit? Autorka paní Kocmanová odpovídá výčtem pěti bodů. Za prvé je tu nová definice domácího násilí. Máme přece psychické, ekonomické, samozřejmě to hrubé násilí (však se leckdo může rád inspirovat třeba i islamistickými návody, jakým způsobem se ženy mlátí, aby nebyly vidět modřiny a přitom to bolelo), omezování osobní svobody a omezování uspokojení základních potřeb.
Ta poslední zmínka mi voní historií. Ve Španělsku totiž tradičně mezi práva ženy patřila údržba krásy a tím pádem se potkávaly u kadeřníka. To by byla veliká hanba muže, kdyby jim to nedovolil! A tak díky kadeřnictvím začaly vznikat první modely pomoci a podpory. Omezování osobní svobody zase není pouhým zamykáním doma, ale i okleštění vztahů mimo domácnost. Osobně jsem pomáhala řešit - nebo spíš podporovat - ženy, které se bály spojovat s rodinou a rodiče se báli spojovat s nimi, aby zase nebyly bity. Setkala jsem se dokonce i s tím, že po letech výše postavená dáma se zájmem o charitu nesouhlasila s tím, že pachatele pokládám za násilníka. „Ale podle toho, co mi vyprávěl, on prostě MUSEL, chudák, poutat svou ženu k tomu topení. I když mu bylo přitom fakt docela zle!“
Ano, čtete správně. Skvělý manipulátor si uměl poradit s nepříjemnými otázkami, když vše konečně vyplulo na povrch. (Další citací je úvaha té dámy „A ona fakt vypadala tak divně.“ Nutno říci, že pán mluvil dávno po rozvodu, on se v tom nikdo pořádně nechtěl hned šťourat, ale když se stanete spolupracovníky, nějaké otázky padnou.
Psychika? U DN se daří tak skvěle působit! Vyvolávání pocitů vlastní viny, hanba ze sebe sama, že připustím fyzickou ránu, že jsem naletěl/a, že jsem v bezvýchodné situaci, protože děti milujou otce/velitelskou matku, že přece jenom máme nějaké jistoty… A jsme u naprosto normálního a docela zcestného typu sebezáchovy, že mne méně děsí neznámo, než ono zažívané svinstvo, které přece znám. Navíc je tu skvěle používaná metoda cukru a biče. Pokusy prý prokázaly, že žába vždycky není tak blbá, aby se pomalu uvařila, ale to rčení samo prostě platí. Život se mění, děti rostou, vyvíjejí se, nějaké radosti tu přece jenom jsou - až jednou mohou povědět své matce: „Proč jsi s ním zůstala? My přece víme, jak tě mlátil.“ Což je citace ze svěřování ženy, která mi ukazovala krásný byt a na můj dotaz, že by u postele s nebesy mohla podvázat ty dekoračky a že jsem viděla krásné střapce, suše odpověděla: „Nic mi nekupuj, to už tu bylo, ale škrtil mě tím.“ Myslela, že děti spí, když se muž vrátí opilý v noci. A ony se zatím schoulily v posteli a objímaly a špitaly si. Po letech ji obcházela hrůza, co to svým dětem způsobovala tím, že navenek byli dál úžasnou rodinou.
Zdrojem DN je už dávno nezaměstnanost muže. Žena si alespoň v prvních dnech nezaměstnanosti (nebo důchodu) pomůže prací v domácnosti, přeorganizováním kde čeho. Muž, pokud nemá koníčky (ostatně díky nim a zapojení v komunitě do různých aktivit zase nějakou práci může rychle najít) a tráví bez cíle dny, propadá všem negativům. Člověk bez práce je jakoby zbytečný, nemá rytmus ani náplň dne, zlepšuje si náladu pitím, zabaví se u her, hazardu a tak podobně. I hry na mobilu a porno jsou návykové. A aby zvýšil svou cenu v rodině, začne se ukazovat. Tedy nikoliv pomocí s prací (ručičky nebojte se), ale příkazy a poté i tresty. Ano, je to stejný princip, jako když chce blb nebo ouřada ospravedlnit své místo, které zabírá, ukázat svou důležitost - a vymyslí lejstro. Tady je bičem třeba pořádek.
Za tím se skrývá i potřeba vlády mužů v mnoha společnostech. Věřili byste, že už slavný Plútarchos věděl, že malý muž vzrůstem donutí velkého koně kleknout a muž malý duší nutí pokleknout ženu, aby nebyla vyšší, než on?
Jistěže se špatně přijímá vlastní neúspěch, bezmoc, nejistota. Tím opojnější je nadvláda, moc, alespoň za dveřmi bytu. Potřeba zkrotit ženu, která bezpochyby dokáže víc, než on. (třeba jenom proto, že chodí do práce, má příjem, baví se s dalšími lidmi). Nebo také potřeba vládnout muži, který něčím vyniká, když já vím, že nejsem nic moc extra… Což je sice méně časté, ale také to funguje. Třeba hysterka, vyžadující péči, likviduje rytíře na bílém koni jakoby nic.
Dalším zdrojem zvýšených projevů DN byl covid. Ono se to snadno nainstaluje, ale hůře napravuje. K tomu připočtěme, že ženy jsou stále nezávislejší, zatímco muži tápou a nevědí, co v životě mají dělat, jak obstát. Ostatně, cožpak viděli a zažili v onom čase do cca sedmi roků, jak spolu dospělí v pohodě komunikují a společně řeší, co život přinesl?! Tehdy se totiž děti učí právě tomuhle umění, zvládat společný život v páru a rodině. A protože se lidé rozcházejí velmi často v takovémhle věku dětí, pamatují si spíše jako normální cosi jiného. Ano, hádky, bití, mlčení, … Proto jsou oběťmi.
Já nechci být špatným prorokem, ale mnoho těch lidí pomocných také nemá extrovní průpravu. Ono i jim dlouho trvalo a trvá, než zpracují, co znají, co zažili, s jakými vlivy se potýkali. Mnoha z nich fandím, znám jejich práci, jenže také občas klopýtnu nad nějakým nepovedeným výsledkem. Tedy podle mne něčím odfláknutějším, než by mělo být. A té práce v dané oblasti bude ještě nemálo, na všech stupních - a nejvíc se zapotí lidé na „bitevním poli“. Tedy řadoví na úřadech, policii, soudech… Určitě budou leckde rádi za jasnější legislativu, o niž se budou moci opřít. Oni leccos vidí, ale nemívají tak docela dost potřebných nástrojů.
Nicméně tímto vítám další vlaštovku se snítkou nadějí.
Námět: https://medium.seznam.cz/clanek/klara-kocmanova-lepsi-ochrana-obeti-domaciho-nasili-163792#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
