Článek
Máte-li mi za zlé, že jsem snad umlkla, zanevřela na další psaní, že nekomentuji zprávy, valící se na nás ve stále stejném tónu, nebojte se. Byla jsem taková nějaká znechucená tím, jak to vypadalo marně, marně, marně. Sexuální predátoři si hýčkají své podmínečné tresty, soudy týrají děti svými rozhodnutími, společností létají podvody, šikana a politika? Té se radši vyhýbám…
Jenže jsem zase měla chvilku jen pro sebe, nadechla se a najednou uviděla okolo naprosto jiné obrázky. Obrázky, jaké mohou patřit právě k adventnímu času, ale ony zároveň rostou a mění se v běžných všedních dnech. Nemají předvánoční nálepku, jen jsem byla slepá. Jsou totiž téměř neviditelné, přitom měnící náš život. Prosté příběhy lidí, kteří buď padli na kolena nebo až hubou do bláta, někdy i hnoje, ale zvedli hlavu, nadechli se a postupně se vyhrabali na světlo. Nebo ti, co překonali logické kalkulace ojejich jasně budoucím mizerném životě ve stylu jednou oběť, vždycky oběť. Od týrání, zneužití po šikanu. Prostě žijou jinak, než by se čekalo.
Nepotřebují trčet nad ostatními a sahat po hvězdách, ony jim samy padají až k ramenům. Ti lidé totiž znají cenu svého klidu a míru a jsou schopni rozevřít dlaně a nenápadně sypat ten hvězdný prach po okolí.
Zatímco tedy vzdycháme a krčíme se před hromadami špatných zpráv, oni dál jdou svou cestou a sem tam, jakoby mimochodem, někoho podepřou. Třeba naplní krabici od bot něčím, co by udělalo radost jim nebo jejich dětem kdysi, když na tom taky byli špatně. Nebo koupí cosi osamělému seniorovi, co vyvěsil své přání na vánoční stromek na náměstí. Nebo na trzích koupí nějakou drobnost, vyrobenou v neziskovce, aby tam bylo na další pomůcky a materiál. Nebo „pouze“ vyslechnou, pochválí, usmějí se.
Tenhle advent mi rozevřel oči, abych jejich příběhy opět viděla a nechala se jimi hřát a hýčkat. Zároveň si vzpomínám na čas, kdy moje rodina padala na kolena - a zastavili se celkem neznámí lidé: Slyšeli jsme, vezeme, neseme… Bývalo to hlavně v takovémtom zimním čase. Třeba pán na mopedu projel kolem vrat se složeným uhlím a zahnal mne do kuchyně, ať se starám o děti. Všechno sám složil do sklepa. A to měla tahle vesnice ne moc dobrou pověst!
Svět se možná mění k horšímu, ale ta základní lidskost, vůle překonávat překážky, co se sypou pod nohy, ta je stále přítomná. A uzdravuje nejen bezprostřední okolí toho, kdo vstal a oklepal se z bláta, ale šíří se ve vlnách. Jen jsme občas líní to vnímat. Jsme jenom lidi a strašidelné pohádky o černém lese za plotem se líbily snad ješětě dřív, než v prvobytně pospolné společnosti. Nechejme je na jejich místě: V čase černé hodinky, když jsme stulení v teple a bezpečí. Za bílého dne si radši vyprávějme právě o té naději a síle, jaká nás nenápadně provází na každém kroku. Někdy má i rošťácký pohled a úsměv děťátka, které věří v báječný svět. Ať mu to vydrží!
Přeji všem co nejlepší dny, dobrý další rok a radostné chvíle se všemi, kdo se s vámi budou usmívat.
