Článek
Myslíte si, že jsme někde za vodou, že o lecčems mohu psát jako o pravěku? Letos vlastně mohu slavit dvacetiletí v sociální práci a nelze říci, že se něco umořilo, že se něco nevrací. Naopak, vezme si to jiný pláštík, chytne jiné barvičky a už už mi jede kolem uší, že tohle přeci znám. Ano, je to trochu ošidné, rutina může zahnout za špatný roh, ale k tomu zase máme výhodu času, pozorování a doptávání. Tak schválně, jsou to příběhy opravdu hodně výjimečné?
Mladá matka z Ukrajiny přišla do azyláku prosit o pomoc. Už nevěděla, jak dál. Ona sama by se nějak protloukla, ale měla dva malé chlapce, předškoláky. A „muže“, který si ji nevzal, před půl rokem zavřeli. Byla to především ona, kdo skutečně i fyzicky oddřel každý podnikatelský mužův nápad, všichni ji oslovovali jeho příjmením, mezi policisty měl kamarády. Před lety se seznámili na dovolené na Krymu, slíbil jí manželství a odvezl si ji, ale svatba v Česku se nekonala. Všechno vyřizování papírů, povolení k pobytu, placení porodů a papíry šly mimo ni (já se v tom přece vyznám, říkal, ty se starej, ať podnik šlape). Vše na úřadech zařizoval on a když teprve druhé dítě mělo naše občanství, konečně zastříhala ušima a chtěla vidět „papíry“ kompletně v pořádku. Tehdy se dozvěděla, že má držet krok a hubu, jinak poletí šupem domů a bez dětí. Nakonec se i modlila, aby při těch častých kontrolách na silnici chtěli vidět její papíry, vždyť jezdila i do Německa. Byla jenom spolujezdec, usmívali se a zdravili, měl u policie kamarády. Jenže muže lapli, když sháněl rychlé a velké peníze. Ona zůstala bez prostředků, dokonce s exekucemi. Potřebovali jsme pro ni další pomoc, například dávky, sloučení rodiny, prominutí pokut za pobyt načerno a tak podobně. Ona byla známá mezi zdejšími majetnými vrstvami jako spořádaná, pilná, vzorná – a najednou aby si prý šla prosit o dávky?! Udělala to tedy, jak byla zvyklá. Norkový kožich jí byl z hlediska příjmů na nic, ten vůbec nebyla šance prodat. Jiný kabát už ani neměla, všeho se zbavila, aby bylo co jíst. Když tedy šla poprvé mezi „důležité lidi“ na úřad, oblékla se jako „zastara“. A bylo zle. Jaká drzost, dělat ze sebe chudinku v norku?! Ona zase odmítala chodit v skromnějším, charitou darovaném jako „socka“. Však se i na ten kožich nadřela jako otrok a zároveň byl stafáží, jakou ten její před světem dlouho pěstoval. Má známým, kdyby je potkala, předvést tu svou bídu a hloupost? Navíc tehdy v Burziánce podobné kožichy nabízeli za pár stovek, sama jsem tedy věděla, jak neprodejné to je, a chápala ji.
Tahle maminka byla hrdá. Ano, nalítla chlapovi a dlouho ho milovala, než začal cenit zuby. Příliš mu věřila a nechala se odstavit od základních dokumentů (vždyť tohle přece nemohl schválně udělat svému dítěti!) a podobně. Nyní si věřila, že jakmile u nás přežije a získá všechny potřebné doklady, zvedne se. Nemohla připustit, že je na dně, a horším než jiné okolní „azylákové“ ženy. Všechny prošly domácím násilím, prožívaly ty samé pocity, i když byly bity a týrány odlišně.
Jenže konkrétně ten její boj o udržení tváře právě před „důležitými lidmi“ byl autodestrukční. Měla norka. Kožich, na jaký žádná úřednice nedosáhla. Byl vnímán jako její povýšenost, ohrnutý nos paničky, nikoliv projev úcty k jejich důležitosti. Až když jsem toto hledisko vysvětlila jedné sympatizující paní, včetně toho, jak rozdílné hodnoty toho kožichu v povědomí, obchodě a realitě vlastně jsou, věci se pohnuly. Děti jsou dnes českými občany a vystudovaly. A tak se stalo, že norkový kožich přece jenom nezničil a neroztrhl dodnes „slušnou“ rodinu. Mladší kluk by šel totiž do domova tady a matka s bratrem šupem až na Ukrajinu. Paní se později vdala a dočkala holčičky. Když vypukla válka, zapojila se do pomoci krajankám. Postavila se na nohy stejně jako stovky jiných žen s podobným osudem. Jsou neuvěřitelně silné!
Když jsem se tak před dvaceti roky veřejně začala prezentovat jako sociální pracovnice, vysvětlovala jsem lidem Fritzla a současně velký výskyt incestů a zneužívání dětí, jejich osudy bez pomoci. Byl to tehdy pro spoustu lidí šok a navíc se v tom málokdo z odborníků hodlal patlat, aby nevypadal divně. Dnes už - až dnes! - se přece jenom mění náhled i našich soudců na to, jak děsivé jsou následky u obětí. O znásilněních nemluvě. Pojďme si však popovídat spíše o předsudku, jak snadno vznikne, jak drsné má účinky.
Po jedné přednášce jsme totiž diskutovali o lecčems „u baru“. V jedné chvíli jsme zbyly dvě. Slečnu svrběla velká potíž. Do jejich závodu přijímali dělnice z východu– a vznikaly třenice. Hygienické, dalo by se říct. Po poslední várce dělnic z opravdu primitivního kraje se zase našla na odtoku uprostřed umývárny … hromádka. Nebo nespláchnuto. Nebo toaleťák v koši (leckde v bývalém SSSR se ten jejich šmirglpapír háže do koše pořád). Češky se bouřily, nových žen se kvůli tomu doslova štítily. Byly nové dělnice provedeny závodem? Při líčení bodu sprchy a záchodů jsem se ještě doptala. „Normálně, to přece každej ví, na co je záchod,“ podivila se mladá manažerka. Chlubila se, jak moderní zařízení jsou. Rychle však pochopila, když mi měla vyprávět o podmínkách, odkud ženy přišly. Jak by tedy nebylo blbé a pro nikoho ponižující předvést všechno i s bidety? Jen ať se pochlubí ve stylu: Někde se tahá za šňůrky, my zmáčkneme knoflík a papír fasujeme jemný, co se dá spláchnout… Tím pádem žádné kadibudky nebo díry v zemi, jak to možná znaly z domova. Hromádky nejspíš nebyly výsměchem a provokací, ale soukromým neštěstím té, která si honem honem nevěděla rady a přitom jí bylo jasné, že tohle je taky špatně. Výsledek? Pohodlí se dá naučit docela rychle.
Seznámila jsem se s paní, která užívala pomoci našeho azylu již nějakou dobu. Byla tak trochu neviditelná, moc o sobě nemluvila. Snad přišla ze středověkých poměrů, říkala jsem si, když se mi svěřila s hororovou hrůzou. Spoutaná o půlnoci na hrobě musela manželovi přísahat věrnost! Zachraňujeme ji snad od šílence?! Pídila jsem se po tradicích, zatímco už se klientka svěřovala kolegyním. Daly jsme dohromady, že jde především o rozpad rodiny. Naši matku s dítětem nahradila mladší, co už asi rodí. S řádně provdanou manželkou si potom dotyčný nevěděl rady. Nechtěl s tím jít „na soudy“, natož platit alimenty. Kdyby ji tak mohl přede všemi zavrhnout! Ale kvůli čemu?
Protože paní byla pořád přitažlivá a příjemná, taktéž společenská, aspoň silně žárlil (a taky mlátil). Byli z vrstvy dobře si žijících romských hudebníků, desetiletí asimilovaných a jinak bezproblémových, s dochovanými tradicemi. Nakonec jsem pro všechny uvedla na pravou míru onen „šílený“ obřad. Ano, je tvrdý a výjimečný, paní při něm byla vyděšená vlastním viděním světa mrtvých, ale odpovídal tradicím etnika. Věděla, o co jde, nespadlo to z nebe. Jak mi sama řekla, ona se ničeho bát nemusela, když byla nevinná, ale ty duchy jako soudce prý kolem cítila. Jen to ji mrzelo, že se neobrátili aspoň trochu proti němu, když musel vědět, jak je nespravedlivý. Ale byl ožralý, tak by to asi moc necítil… Sbalila se a odešla co nejdál. On se časem dozvěděl, kam šla, prohlásil, že je pro něj tím pádem mrtvá a staral se už jenom o novou rodinu. Bez rozvodu. Klientka byla naprosto normální, nevymykala se (mimo tento zážitek) ostatním. Čistotná, pracovitá, přísně dohlížela na dítě, aby se učilo.
Dnes, když se dozvídám o extrémech mužů, co si nevědí rady s partnerstvím a otcovstvím, připomíná mi tento příběh, že ani teď nic není nemožné. Na jedné straně muži, kteří chtějí užívat své svobody a svých práv i s rodinou se dvěma, třemi dětmi, na straně druhé ti, kdo jsou manipulováni, podvedeni a podobně. Víc je, zdá se, těch, co chtějí být chováni, i kdyby měla partnerka jazyk na vestě. Podobně je to u pečujících, kteří se snadno stávají spíš otroky své umanutě vnímané povinnosti. Je vhodné brát svěřování o lecčems podivném vážně. Nešílet z toho, pokud možno ověřovat, ale aspoň na počátku vyslechnout a podpořit. Není to nic lehkého, to mi věřte.
Tím jsem si připomněla také střet s kolegyněmi v onom dávnověku azylových domů. Mívaly jsme vynikající školení a semináře, opravdu kvalitní schůze (jistě nejen plzeňské) Charity. Dostaly jsme se však do sporu, jak se vyznat v potížích klientek, které hned po příchodu a někdy dlouho po něm nedokázaly popsat jasně svou situaci. Naše pomoc se míjela účinkem. Jindy jsme pomáhaly s něčím, co nebylo podstatné a dokonce mohlo matce a dětem ublížit (třeba oné matce z Ukrajiny, když se styděla přiznat roky v de facto otročině).
Proč nám lžou?! Vždyť jim chceme pomoct?! Já tehdy už do pravidel v našem domově zařadila slogan, že klientka má právo na „lež“. Moc se to nelíbilo. Snad u všech klientek se časem ukázalo, jak jiné potíže která ve skutečnosti má. Diskuze však vedla ke shodě: V situaci, kdy se lidé stydí za své životní selhání a nutnost přijmout pomoc (u domácího násilí zvlášť), jim jde o ochranu své osobní hodnoty ve vlastních očích. My se známe, víme, že se pro ně přetrhneme, ale ony přicházejí k neznámým, cizím. Obranou tehdy nás, všech pracovníků bez tehdy vzácných a vzdálených škol, bylo pochopení a také citlivá práce s každou dotyčnou zvlášť.
Podobné je to s lidmi, ztrácejícími se ve svém stáří, co „všechno zvládnou“, a chodí třeba i na procházky, zatímco vedle křesla stojí chodítko nebo berle. Na ty musejí být fígle skoro detektivní. Probuzení důvěry, postřeh, povědomí o problémech, které s jejich stavem souvisejí. Ale má tyto nástroje každý z nás? Včetně okolí?
Klienti všeho druhu stejně jako ony matky musejí být upozorněni, že pracujeme s jejich údaji, ocitovat je a říkat, že teď uděláme tyto nebo jiné kroky. Ať sami rozhodnou, co cítí jako bezpečné. Nebo se „otevřou“ tím dříve, protože potřebují, aby naše nabídka opravdu odpovídala jejich nouzi. Je to až bolavý přístup a princip pro potřebné lidi, to uznávám, ale pokud víme jenom nadpis celé kapitoly potíží, můžeme reagovat pouze na něj. Pokud je navíc onen nadpis pouze opisný, míjíme se s nadějemi člověka. Ten nechápe, že mluvil opisně, ale je v tu ránu ošizený, podvedený, nepochopený a odmítnutý. Někdy si splete pojmy s dojmy, takže musíme jeho sdělení dešifrovat, abychom se dopátrali jádra pudla. Proto odmítám tezi, že klient musí poctivě vyhrknout své problémy na prvním setkání nebo v prvních dnech. Naopak je vyznamenáním pro jakoukoliv službu, pokud se dopídí podstaty maléru v řádu hodin a dnů. Vždyť pracujeme s bolestmi, za které se člověk stydí, a důstojnost je někdy tím posledním, co mu zbývá.
Taková je naše práce a podmínky, které se za celé roky příliš neproměnily. Přešla jsem z azyláku k seniorům, potom na úřad k šetření v rodinách, nyní pracuji ve stacionáři pro děti a dál radím v různých situacích. Však víte, že sem strkám nelehká témata. Někdy si připadám, že stojím kdesi na začátku, jako kdyby se vývoj nejen zastavil, ale rovnou obrátil zpátky. Je ale skvělé zároveň poznávat, že kolem žijí skvělí lidé, kteří dokážou pomáhat nebo překonávat neuvěřitelné trable. Má to smysl.
