Článek
Žiji s lidmi, mezi lidmi i pro lidi. Potkávám mnohá těžká témata života a vadí mi tiché našlapování kolem těch nejzásadnějších. Například kolem zániku člověka, jakmile se ocitne v plné závislosti na svém okolí. Zánik? Ano. Nevyslovujeme ten pojem, ale jakmile se člověk ocitne v bezmoci, přestává pro mnohé být důležitým. Důležitý je pouze problém, jaký ztělesňuje. Když se pohne pouze s pomocí, je krmen, omýván, nemá pod kontrolou ani své vyměšování. Stává se v těch chvílích víc předmětem, než živou bytostí, nemá nárok na respekt, důstojnost, je posuzován podle představ těch, co s ním mohou a musejí manipulovat.
Lze namítnout, že tito lidé přece bývají s láskou opatrováni celé roky, celá léta. Vždyť známe rodiny, které péče vyčerpá až na dřeň. Bývá to časté, ona láska, povinnost, soucit, celé klubíčko různých důvodů, proč se vzdát vlastního života, opustit dosavadní svět. Ano, mnozí lidé mají neskutečné štěstí, že jsou provázeni jak k obnově alespoň části svých sil anebo drženi za ruku do poslední chvíle.
Bohužel mnoho lidí, potřebných velké péče nebo péče zvláštní, s různorodou podporou, pomocí a dohledem, musí odejít ze svého domova. I to může být v pořádku, společnost dalších lidí jinde jim prospěje, programy ve službách dokonce mohou rozvíjet nějaké dovednosti a možnosti. Lidé zde dosáhnou na důstojnost, jako předtím nezažili. Jenže ne každý a ne všude. Jak to tedy je? Co se může dít špatného v jakékoliv budově, v jakémkoliv zařízení?
Jistěže známe maléry, kauzy, jaké se čas od času provalí díky někomu, kdo se na to nemohl déle koukat – a schopní novináři je pro nás zdokumentují. Nebo je odhalí kancelář ombudsmana. Nebo… Nebo co? Kde ještě můžeme najít povzdechy nad nelíbivou situací, stížnosti nebo dokonce nějaký proces hledání spravedlnosti, nápravy? Na Facebooku? K čemu to tam je? Nebo v šeptaných námitkách mezi čtyřma očima. Co je to platné, tam i tam? Setkáváme se snad s námitkami adresně, v místě, kde dochází k podivnostem v potřebné péči? A co se vlastně může někomu nelíbit tam, kde je dotyčný držen v teple, čistotě a při dostatku potravin?
Ony tři vyjmenované oblasti zajímaly rodinné příslušníky jako stěžejní až někdy do roku 2010. Nikdo si nejméně do této doby nedovedl dost dobře představit, co by mohl od pobytových zařízení žádat. Všem bylo dost jasno, že LDN znamená nějakou rehabilitaci, dozvuky potřebné lékařské každodenní péče. Domovy pro seniory – to byla veliká neznámá, pravděpodobně tam dědečkové a babičky sedávají u čaje, kafe a bábovky a spořádaně čekají na své návštěvy a smrt. Dědečkárna, dosud sloužící především jako místo, kam se člověk spořádaně uklidí, aby předal místo, tedy byt a dům, další generaci.
Pokud během prohlídky rodinným příslušníkům a zájemci samotnému sociální pracovník nebo pracovnice předvedli aktivizační činnosti včetně klientského PC, komentovali to jako luxus, o jaký jim ani nejde. Příjemně je překvapilo, pokud domov nepáchl jako špitál, na tom se shodli snad všichni, kdo se přijeli podívat.
Důležitá je dnes vedle oné triády možnost zdravotnické péče - a mnohdy právě lidé bezvládní zůstávali a dále zůstávají odkázaní na představy lékaře na LDN, který změnu, tedy přechod do domácí nebo ústavní péče nedoporučí. Často právě lékaři netušili a občas dosud netuší, co současný domov pro seniory znamená. Navštěvovala jsem klienty domova na LDN i v nemocnicích a viděla leccos, marně apelovala v prospěch „našich“ lidí.
Jeden takový klient domova pro seniory při návštěvě požádal o peníze na kafe, alespoň pár drobných z jeho úspor, a o návrat „domů“, protože s ním prý stejně nic nedělají. Personál však ihned odmítl, abych mu peníze donesla, nechtěl si „vzít na zodpovědnost“ ani pár drobných. Klient seděl na židli u postele, kterou mu právě převlékali, a tesknil po kolečkovém křesle, na kterém by ho třeba někdo vyvezl ven. Týdny totiž neopouštěl pokoj, mimo odvoz na sprchování. Stýskalo se mu po chlapech z pokoje a sestřičkách. Ptala jsem se lékařky, kdy ho propustí. Ta se zděsila a tvrdila, že ten člověk ani nemluví (!) a do domova nepatří, že si tam mám u nich vybrat nějakého bezdomovce, ti že potřebují pomoc, tenhle člověk přece ani nevnímá… Po mé námitce, že pán je doma u nás a lůžko má smluvně vázané a takové nepohyblivé lidi máme běžně, mlčky odešla. Proti jejímu rozhodnutí nebylo odvolání. Podezírat někoho, že oné LDN šlo především o takzvanou obložnost, by jistě bylo nehezké.
Pán v LDN zemřel, nic ho nevrátilo. Rodina, která prastrýce vypátrala až moc pozdě, vyprávěla, že podle papírů tento pábitel a životní dobrodruh sdělil v nemocnici , že bydlí v jakémsi penzionu ve vsi. Lékař rovnou rozhodl, že pán kvůli další lékařské péči do nějakého vesnického baráku jít nemůže. Pokud by se však podíval, kde je pán opravdu doma, dopadlo by to jinak. V tomto domově praktik přímo ordinuje a řeší akutní stavy. Pán přitom nebyl prvním, kdo z domova pro seniory do této nemocnice přijel a v pořádku se vrátil. Fungovalo to již celá desetiletí. Pán se bohužel chtěl udělat nějak lepším v očích dotyčného mladého lékaře, usoudila rodina. Penzion přece zní mnohem lépe, než dědečkárna! Vytahoval se však ve špatnou chvíli na špatném místě.
Bohužel nebyl sám, kdo radši natře skutečnost na růžovo podle vlastního vkusu. Stále se setkávám s upejpavými popisy, jak někdo dal maminku nebo tatínka do „pečovatelského domu“ a následně vyplyne, že nešlo ani o dům s pečovatelskou službou, nýbrž o domov pro seniory, někdy o domov se zvláštním režimem. Onu podivnou kategorii v uvozovkách zákon 108/2006 Sb. nezná, ale lidi si nepřipadají tak hrozní, když o umístění příbuzného mluví. Mají totiž pocit, že v očích společnosti selhali a je lepší předstírat i sám sobě, že ne nějak moc. Opravdu v takovou chvíli selhali? Neřekla bych. Selhávají až později. Ve chvílích, kdy zjistí nedostatky, kdy jim cosi napovídá, že věci nejsou, jak by měly být. Ve chvíli, kdy mají žádat kvalitní službu, ale couvnou. Jak to myslím?
Starou paní, osmdesátnici, se zhruba po roce podařilo přivítat zpět v domově. S tím, že je po mrtvici už naprostý ležák, krmená v polosedě a nic víc. Pracovnice si ji pamatovaly a domluvily se, že když tedy alespoň na lůžku jakžtakž sedí, půjde do pojízdného křesla. Zpočátku aspoň na chvilku, třeba jenom na jídlo, aby si postupně zvykala, potom se uvidí.
Paní přijela odpoledne jako ležící, po zbytek dne byla ještě opatrovaná a krmená na pokoji, ale ráno ji v křesle dovezli na její někdejší místo v jídelně. U stolu byly na vozíčku dámy dvě. Postavili před ně hrnky (naplněné jen do poloviny) – a než pracovnice nakrájela namazaný chléb sousedce, otočila se – a takzvaně nemohoucí paní už bílou kávu dopíjela. A sama si při tom brala z talíře sousta, měla část snědenou a oči jí svítily. Takže dobrá zpráva a už se všichni těšili, že s ní bude brzy méně práce.
Na vozíku skutečně vydržela stále delší dobu. Brzy zvládla i malou vycházku-vyjížďku, třeba k maliní, které s chutí obírala, ačkoliv měla velmi slabý zrak. Zralou malinu poznala, jindy málo citlivými prsty utrhla. Když rodina vyprávěla o místech jejího života, našla pracovnice na PC staré snímky Velkého Dářka – a paní je poznávala. Promlouvala ztěžka, ale ve větách! Ukazovala, kam s dětmi jezdila o prázdninách. Jenom jednu vadu na kráse to mělo: Pokud děti přijely v čase odpoledního spánku, probírala se ztěžka a začala reagovat, až když byly na odchodu. Rodina nevěřila, že je paní docela čilá, bohužel. Pro ně byl stav jen o fous lepší, než na LDN. A to paní ráda aspoň jednou měsíčně přepočítávala své úspory a sdělila, že je děti mají dostat rovným dílem.
Nedivme se těm dětem, navíc synům v nejlepších letech. U lidí, upoutaných na lůžko, pokud jsou staří, se často ani nepředpokládá nějaké zlepšení jejich stavu. Rodina stále dbá na ono „nejdůležitější“ trio. Tedy zmíněné teplo, čistotu a jídlo, jako bonus často přítomného lékaře. Tuto pomyslnou vinu příbuzných mám na mysli. Spokojí se s jakýmsi plošným povědomím, že líp už být nemůže. A tím pádem se často stává, že ani lépe není. Bez poptávky po všestrannější péči není dostatečná služba. Dokonce podpořená častější návštěvou, delší, než půl hodiny (co taky s mámou, která nevnímá, že). A poptávka zároveň neznamená nálet rodiny jednou dvakrát za rok a těžkou kritiku čehokoliv, co by mohlo vypadat divně. To je naopak velmi známý a dávno profláklý pokus lidí vypadat sám před sebou hezky a starostlivě, ačkoliv nehnu ani prstem.
Nebo jsem se rozhodl nehnout – což dobře znají i otroci rodin, kteří se starají sedm dní v týdnu celý den. Pravda, občas někdo přijede, přijde, vynadá, sdělí připomínky - a spokojeně zmizí, odmítne jakkoliv pomoci, odlehčit pečujícímu třeba nějakým odvozem k lékaři. A pokud možno si takový kontrolor vyzvedne co nejvíc peněz, třeba i z příspěvku na péči. Mnoho návštěv i v domově se poptává po úsporách…
Z ležícího člověka se velice snadno stává objekt péče, speciální kategorie předmětu, který dýchá, občas pohne končetinami, otevírá a zavírá oči, možná vydá zvuky. Odtud se bere i zažité označení placka nebo kláda a rozhodně z jazyka personálu nijak nemizí.
Jak se to může stát? Proč se péče o bezvládné tělo stává mechanickým úkonem, oproštěným od přístupu k jednotlivci, který by mohl vnímat, komunikovat, něco chtít? U kterého stavíme na minulosti, prokazujeme mu takt a dbáme o důstojnost při intimních záležitostech, zajímáme se o pocity?
K odlidštění nejspíš pomáhá i to, že se těla dotýkáme v rukavicích. Rukavice jistí vnitřní odstup, nejde pouze o hygienickou podmínku. Vytížený personál provede očistu rychle, poví si přitom nějaké novinky, honem spěchá dál. Je běžné, že se šetří pleny, takže se do člověka strčí cévka na moč, která později vyvolává záněty, začne kolotoč antibiotik a snížené imunity – a jenom skutečně tvrdí jedinci dlouhodobě přežijí. Omýt, několikrát denně krmit, po osmi hodinách měnit pleny (na co tím pádem vysazovat, stejně bude plena použitá). Nic víc není nutné dělat, služba mezitím poskytuje - klid. Návraty do života jako u zmíněné paní (po roce zastlání!) se sice nadále dějí, ale pozornost této potřebě a neochota dát si s tím práci bývá stále častější.
Co je to ale za život, říkají si přitom příbuzní u člověka, který jen ztěžka udrží otevřené oči, napůl nevnímá (protože odvykl na nečekaný, byť příjemný zážitek bezprostředně reagovat)– a leckdo k němu radši ani nejezdí na návštěvy. Lidé omezují návštěvy, protože jejich život je mnohem zajímavější a navíc se oni sami nemusejí trápit tím, jak jejich blízký už vlastně ani nežije. Postarší přátelé a známí už vůbec nechodí, nechtějí radši na vlastní oči vidět, jak by oni sami mohli dopadnout. Jak nejspíš dopadnou. Anebo proto, že se to jaksi nehodí . Někdy totiž rodiny samy žádají, ať za jejich blízkým návštěvy nechodí. Všem v okolí zbývá nakonec jenom laskavé přání, aby chudák dotyčný zavřel potichu oči, netrápil se… Taková eutanazie, kdyby existovala, snížila by prý rovněž utrpení i těchto lidí v postelích! Sami by ji brali spíše, než tenhle stav…
Trápení, to je tím správným slovem, ačkoliv málokdo chápe jeho skutečný význam právě pro lidi, bezmocně ležící zastlané na lůžku, hledící do prázdna. Ovšem, tu a tam se pustí na pokoji televize. Co by se kdo ptal placek na oblíbený program? Není čas na blbosti, rozhodne se člověk personálový podle vlastního úsudku. Například dechovku má přece rád každý staroušek, že. Musí mít rád. Ale na straně druhé – není snad děsivé, že aspoň takovéto podněty, postavy na obrazovce a muzika, dokážou člověku skutečně plnit den?! Poskytnout jakési rozptýlení, podněty? Dokonce i tomu, kdo laciné provedení dechovky nesnáší… Dovede si člověk v běžném životě představit naprosté ticho, v němž doslova lapá po zvucích? Navíc člověk v šeru nebo dokonce ve tmě? Nikoliv v terapeutickém pokoji na několik dní, ale v temném tichu dlouhém týdny, měsíce?!
Potkala jsem seniorku, která na LDN velice zlobila. Každou chvíli volala, že něco potřebuje. Nebyl čas za ní lítat, stejně by prý chtěla jenom kouřit, ale to by se musela přetáhnout na křeslo, vyvézt ven – a stejně cigarety neměla. Rodina za ní nechodí, nic jí tedy nevozí, žije v jiném městě. A jestli paní někdy cigarety měla, stejně jí je někdo dávno sebral, do pokoje totiž mohl vejít každý. Personál se sotva zastaví na to kafíčko v denní místnosti…
A tak paní pořád volala a ženy na své denní místnosti si mi stěžovaly, že by měla konečně dostat něco na uklidnění, v tomhle se nedá pracovat. Paní byla na pokoji sama (protože volala a křičela) a volala a křičela, protože se v tom tichu sama bála. Měla totiž pocit, že umírá. Seděla na posteli, zavřená mezi postranicemi, které se bála přelézat, protože ani neviděla, jak je vysoko, byla totiž slepá. Navíc věděla, že se na nohách neudrží. Postranice jí kvůli tomu vytáhli, protože nikdo nebude hlídat, jestli se někde nepotácí a nepadá. Ale kdyby mohla třeba přesednout na židli, to by se jí líbilo! Nahmatala jenom pohárek na pití na stolku, ale ten jí taky sebrali, když ho náhodou vylila. Musela se napít, když za ní přišli. Na pokoji nebyla ani televize, jenom ticho. Hrozně moc potřebovala s někým mluvit. Chtěla totiž vědět, jaký je den, kolik hodin, jak dlouho je takhle zavřená a kdy ji pustí domů. Chtěla slyšet hlas, cítit dotek, nebýt sama. Držela mne za ruku a dovolila se, jestli ji smí přitáhnout ke své tváři. Byla kýmsi za svou potřebu žít odsouzena na samotku, což přece vnímáme jako těžké zostření žaláře.
Jiný slepý muž, který rozeznal pouze šero a barevné šmouhy, ale slyšel celkem dobře, se ocitl v domově na pokoji, kde byla vypnutá televize po smrti spolubydlícího. Patřila jemu a než si ji dědici vyzvednou, nebylo na další přístroj místo. Pán byl upoutaný na lůžko, třebaže ještě před několika dny doma ušel s podpíráním několik kroků. Mohl doma přesednout na toaletní židli, den trávil střídavě na kolečkovém křesle a na lůžku, často podřimoval.
Tady však na nějaké pochodování nebyl čas, pouze ho na lůžku posadili k jídlu, spustil nohy, dokázal si na vedlejším stolku vzít pítko. Nabídku televize od rodiny opakovaně domov odmítl. Kdo by to obsluhoval? Pán přece nevidí! A nějaké obrázky na zeď? Věci z domova, oblíbené předměty? Proč, proboha… V okně by mohl vidět jenom nebe, ani stromy tam nemohl tušit. On sám nechtěl obtěžovat, prosil, ať to rodina nechá být.
Po měsíci návštěvy zjistily, že starý pán mluví z cesty. Vyprávěl, jak pracuje v pekárně, rozváží rohlíky, líčil svou trasu… Měl toho na starosti tolik, že byl unavený a omlouval se, jestli zdřímne. V naprostém tichu malého pokoje neměl žádné podněty, žádný děj a cíl, a tak si je vytvořil. Nikdy se kolem pečení netočil, ale byl schopný i během měsíce dvou plynule navazovat na svá předchozí vyprávění. Jak je to možné? Jednoduše.
Dříve činorodý mozek potřeboval cosi tvořit dál. Okolí však pouze shovívavě pokyvovalo hlavou, že je to pro něj vlastně dobře, když už je i tolik ZMATENÝ, že prostě pomalu odchází a příliš si tím pádem neuvědomuje, že nemohl zůstat doma. Hubnul, objevovaly se proleženiny… Měl svůj věk, řeknete si, bylo mu osmdesát, co by kdo čekal za zázrak. Rodina se opravdu nemohla starat dál, i když se u něj předtím střídal někdo vždy na pár dní. Že se dostal do domova, bylo veliké štěstí. Alespoň to tak vypadalo.
Rodině se leccos nelíbilo, ale mlčela. Bála se ukončení smlouvy o službě, navíc onemocněl další člen rodiny jednoho z předešlých pečujících. Nebylo možné pána vrátit, nebyly služby, které by rodině pomohly. Pán se stal jakýmsi rukojmím, aby rodina v obtížné situaci neměla námitek a dokonce za „péči“ připlácela.
Opravdu tento muž, kdysi osobnost krajského formátu, nemohl odejít důstojněji? Musel se bouřit takto beznadějně proti tichu a minimu podnětů? Mohla jsem zastat pouze pozici svědka a mlčet, všichni se trápili nemožností i neschopností cokoliv změnit. Pro mne se ten stále vyzáblejší člověk stal bratrem Londonova Tuláka po hvězdách.
Vládnou nám předsudky a naše vlastní pohledy na svět, pokud se daří udržet jej dostatečně pohodlný a nežádající přemýšlení. Vždyť by to mohlo bolet! Starý člověk je prostě starý, nic ho nečeká, nemá, kam směřovat. Opravdu ne? A co lidé, kteří toho moc nenapovídají, například z onoho jednoduchého důvodu, že nemají nikoho, kdo by naslouchal?!
Ležící osmdesátiletá dáma v domově mluvila krátce, hlavně ano-ne, ale byla účastna různého dění. Pracovnice během vstávání a krmení vyprávěly o světě, co se děje, oslovovaly ji, i když se převážně jenom usmívala. Navštívila ji po dvou letech bývalá sousedka a děly se věci! Pracovnice doslova třeštily oči. Paní totiž vydržela přes hodinu sedět a pusa jí jela jako namazaná. Nepoznávaly ji, úplně svítila. Vydrželo jí to několik dní, celkově ožila. Bohužel potom přišla nějaká teplota a paní se vrátila do předchozího stavu. Přesto ji již pracovnice vnímaly jinak a zkoušely ji ještě více zapojovat, mluvit na ni, ptát se, naslouchat.
Mnohokrát jsem mohla pozorovat, jak se mění vnitřní postoje pečujících, kteří podvědomně začnou ukrajovat z vlastního uvědomování lidských hodnot jim svěřených lidí. Stále silněji pociťují zbytečnost jakékoliv péče „navíc“, bohužel často podsouvanou okolím, které si nechce přidělávat práci. Ryba tu smrdívá od hlavy. Nejen od přímých nadřízených, ale v rámci celého systému. Včetně toho, že jakýkoliv člověk, zaměstnaný u lůžka, je lepší, než chybějící. Včetně vědomí, že těžká práce není dobře placená a chybí v ní benefity, jaké by ošetřily namáhané klouby a záda, podpořily psychicky vyčerpané. Kdo přijde s ideály a začne přemýšlet o své práci, je brzy nasměrován „žádoucím“ směrem. Často vyhoří, odejde.
Není nutné šmahem odsuzovat prostředí LDN. I senior méně mohoucí, dokonce i zmatený, případně po centrální mozkové příhodě, zde může dostat péči špičkovou (dokonce i vedle pokoje, kde křičela paní nebo toho, kde tři čtyři seniorky po čípku na vyprázdnění přivázané k toaletním židlím hodinu sedí a rovnou i hodují u stolu). Znám příběhy lidí, kterým i ve vysokém věku LDN prospěla. Někdy stačí, aby v té době pracoval v léčebně skvělý fyzioterapeut. Nebo se vyskytla šance v podobě logopedie, blízké rodiny s častými návštěvami a vyjížďkami po parku, může se zkrátka dít cokoliv. Byla jsem několikrát svědkem péče a starostlivosti lidí takzvaně cizích, z okruhu přátel a sousedů. Senioři se vrací domů a „doma“ (včetně domova) samo o sobě uzdravuje.
Poznala jsem neuvěřitelnou hrdinku, s osudem podobným oné osmdesátnici po ročním pobytu v léčebně. Tahle ležela na LDN celých pět roků, když mne požádali o návštěvu (šetřila jsem stav u potřebných lidí pro příspěvek na péči). Naprosto ležící, nekomunikující paní. Pouze otevřela oči, dlouho nezaostřila, krmená, přebalovaná, právě se snažili ji „vertikalizovat“, to znamená zvedat do sedu. Lidem pouze ležícím se totiž točí hlava, při náhlé velké změně polohy by mohli i omdlévat. Dcera za ní chodila několikrát do týdne a zařídila převoz do domova pro seniory. I ona potvrdila, že paní potřebuje kompletní péči, ale snad by v domově mohla mít víc ruchu kolem sebe a tak. Slíbili jí tam více péče.
Po měsíci jsem byla na kontrole v daném domově. Zašla jsem i na pokoj této paní. Seděla na posteli, před sebou stolek, hrnek s pitím a talíř s nakrájenou svačinou. Jedla a pila sama. Sledovala dceru, která něco vyprávěla, přikyvovala, reagovala úsměvem. Udělala přestávku v jídle, dvěma slovy něco řekla, souviselo to s vyprávěním. Nevěděla sice jistě, který je den, ale věděla, že tu několik týdnů a že je za okny jaro. Po dalších čtrnácti dnech už přesedala z lůžka na toaletní židli (uměla zazvonit, že potřebuje) a mluvila ve větách se třemi- čtyřmi slovy. Nějaký datum nebo den v týdnu pořád nevěděla, ale část dne ano, bylo po obědě a přijde dcera. Dokázala se mi dívat do očí, i když si nebyla jistá, kdo jsem (oční kontakt) a poznávala personál.
Pokud se tato dáma po pěti letech uvěznění v bílé posteli dokázala natolik vrátit do života, pokud se více seniorů (ale i postižených dětí!) dokáže proměnit z nehybné závislé živé placky na člověka, jakému rozumíme a je pro nás opět osobností, individualitou, co to s těmi ostatními provádíme? Proč je necháváme upadnout do vnitřního ticha? Proč jim bráníme svou lhostejností, pohodlím, zavedenou rutinou být tady s námi, přítomní, fungující, myslící? Vždyť přece mohou být podpořeni právě částí platby za službu, kterou je při oněch projevech života a soběstačnosti udržujeme?! On je příspěvek na péči opravdu pouhým příspěvkem, nemůže dost dobře zaplatit skutečnou pomoc, podporu a dohled, jaké lidi potřebují. Je to v terénu pouhý úplatek pečujícím, aby stát ušetřil za další zařízení.
A co příspěvek v zařízeních? Ta zdravotnická nemají nárok, pochopitelně. Ale rodiny jsou tady ochotny třeba k platbám za nadstandard nebo sponzorským. To už je na nich, nakolik kdo potřebuje mít někoho uklizeného, nakolik není šance na návrat domů a samostatnému životu. Cestička k penězům se i ve zdravotnictví nějak najde.
A domovy? Největší částky přece přinášejí ti nejvíc bezmocní – a dostanou skutečně tolik péče, kolik výše částky obnáší?! Potýkají se často s nařízením zřizovatele, že přednost při přijetí dostanou lidé se třetím a čtvrtým stupněm příspěvku. Měli by tedy mít velké zkušenosti s nejpotřebnějšími, hotovými zahradami spokojenosti.
Jenže… Dostala se ke mně svědectví, že sice obtížně, ale stále ještě chodící člověk s bystrou hlavou byl přijat do domova, zalékován, motal se a upadl, byl uložen a již nevstal. Návštěvy děsí celkové chátrání, mnohdy smrt do několika měsíců. Jedno z těch svědectví dokonce tvrdilo, že sem to divné dění přišlo ze sousedního Německa. Říká se tomu česky tři „P“: Prášky-Pády-Postel. Nebo Prášky-Pády- Příspěvek. Prý je to překlad od českých pracovnic v tamějších domovech, kde je tento ppostup „normální“.
Opět je rodina zděšená, bezmocná. Všichni pracují a jsou za práci rádi. Babička nebo dědeček do toho či onoho domova sami chtěli, mají tam známé, sousedy. A náhle místo člověka ještě orientovaného rodina vídá zmatenou ležící trosku, ospalou, asi omámenou, někdy přesto prosící o návrat domů. Jako kdyby se mysl vynořila z tůně, popisovala mi jedna vnučka.
Chtěla jsem konzultovat s pedagogy své školy, jaký mají názor, co s tím? Neudělala jsem to. Té první profesorce totiž při rozhovoru uklouzlo: „Tak už i v Německu?!“ Zalapala jsem po dechu. Myslela jsem, že přináším hrůznou zvěst z kraje světa. Ono však jde o plošný jev! Šok mi nedovolil oslovit nikoho dalšího. Potkala jsem se tedy s tím, že je skutečnost široce známa, že jsme proti ní víceméně bezbranní a lidé jsou za mlčení většiny odsuzování k propastem bezmocného ticha.
Systém se spokojeně zakusuje do zdrojů financí a tento Matrix nelítostně těží z lidských bytostí. A proč ne? Vždyť jsou to nepotřebné, staré placky, pouze čekající na smrt. Brzký zánik bezmocného těla nevadí. V pořadníku je mnoho neuspokojených žadatelů. Matrix ostatky vyplivne a vcucne další nadějnou kořist.
Moje podivná Píseň o plackách je u konce. Odedávna právě písně předávaly příběhy hrdinů i bídníků dál, vpisovaly je do paměti národů a nutily k zamyšlení. Snad díky této „písni“ nebudou zapomenuty příběhy statečných, kteří dokázali vzdorovat systému a snažili se prosadit v něm, obstát důstojně až zázračně. Snad „píseň“ odvrátí alespoň místy vytváření matrixových obětí, omezí současné (radši) neviděné zločiny proti lidskosti. Snad. Dnes je spíše písní labutí, protože pohodlnější je nevidět, neslyšet, nemyslet – a nesoucítit.
