Článek
Doktora Cimického osobně znám. Nic víc, nic míň. Několik setkání, žádný bližší vztah. Žádný pocit nebezpečí, na jaký jsem mívala kdysi radar - ovšem po desítkách let také vím, že je radar dávno vypnutý. Pravděpodobně proto, že pro tyto predátory už nejsem žádoucí. Zaplaťpánbu za ty dary a věk.
S oběťmi jsem soucítila bez ohledu na cokoliv osobního, co jsem mohla k panu C. pociťovat. Na té naší úrovni kontaktů mi byl lhostejný, jen mi bylo obecně líto způsobu, jakým pohřbil všechno, co kdy dokázal. To je, myslím, větší trest, než směšná licitace roků vězení, které mu mohou hrozit.
Ty tři až pět roků možného vězení odpovídají běžnému vztahu našich „bílých mužů“ na všech úrovních, kteří léta zpochybňují a rozhodují o tématu traumat a násilí na ženách, omlouvají je a zlehčují, co se dá.
Pro mne je lékař duší, který tak nehorázně překročil meze jednání s klientkami/pacientkami, na podobné úrovni jako klerik, prznící děti. Je to o stupeň horší, než zneužití pedofilem ve funkci vedoucího. Má dostatečné vzdělání, aby věděl, co dělá. Aby věděl, co způsobí.
Zaslechla jsem hlasy, že snad mohl aplikovat jakousi metodu, přišlou z Francie, kdy se klín vytlouká klínem, tedy že se trauma ze sexuálního násilí dá s lehce mocenskou převahou (bílého muže) překlenout tím, že se dotyčná prostě naučí věc přijímat a bere na vědomí, že se má snažit. Naučit se jako básničku.
Byl to prý jakýsi trend sedmdesátých let, který mi přijde docela zhovadilý, ale jsem ženská a nikoliv sebevědomý „bílý muž“, který přece ví víc, než si blbá ženská hystericky vymejšlí. Ani kdyby domýšlení lidí kolem pana C. mělo reálný základ, dotyčného to neomlouvá. Nijak a v žádném případě, ani kdyby byly klientky/pacientky předem poučené a souhlasily.
Byla tu hrubě zneužita důvěra v instituci, jejíž tváří pan C. byl. V instituci lékaře, terapeuta, člověka pečujícího, který utiší hluboké bolesti a rány. Sice se proměňuje společenské nazírání na zločiny, o něž tu běží, ale úhrnný trest za vše, co se prokáže? Tři nebo pět roků? Vzhledem k četným vinám, uzná-li je soud, je nízká sazba směšná. Souhlasím, že úměrná by byla v podstatě doživotím, ale kde má soucit hranice? Nakolik máme právo litovat viníka a odmávnout lidi, co trpěli mnohem déle, během dlouhých let?
Naslouchala jsem „hlasu lidu“ když u nás ve vsi dva sedmnáctiletí opakovaně zneužívali dvanáctiletou. Oni z lepších rodin, ona opovrhovaná i spolužáky, vysmívaná pro opilou matku a vlastní prostoduchost. Když se to provalilo, všichni litovali chlapce (už měli na triku i vloupačky), že mají kvůli TAKOVÉ zkažený život… A nemyslete, byly to pouze ženy, které tak před těmi dvaceti roky soudily. Vždycky si na ně vzpomenu, když zazní pochybnosti o tom, nakolik je kdo asi ublížený a jakým chudáčkem je predátor.
Žaloba navrhuje tři roky. Vlk se tím snad nažere a koza zůstane celá. Soud by se měl brzy vyjádřit. Je pan C. nebo není vinen? Provinil se víc, než je třeba krádež rohlíku? Provinil se vůbec? Brzy budeme znát odpovědi.
