Článek
Připojuji se k bouřím ve sklenici vody. Zakladatelka našich mammacenter se vyjádřila ve smyslu, že za mnohými onemocněními stojí stres, že se ženy vzdávají své ženskosti, že jsme zaměření na výkon a sebe, tedy hlavně my ženy, se odsouváme do pozadí.
A víte, co? Souhlasím. Naposledy jsem si totiž dovolila kroutit hlavou nad podobným tvrzením někdy před patnácti lety. To jsme se totiž my sociálky sjely na poradu na kraj, jedna kolegyně vstala a vyřídila pozdrav od paní, která zhruba dvacet roků předtím běhala po okrese jako šuspajtl a pomáhala, komu mohla. Její pozdrav si téměř doslova pamatuji dodnes: „Holky, myslete na sebe. Nestresujte se jako já, nedělejte všechno za každou cenu. Kam jsem to nakonec dotáhla? Jenom na onkologii…“ Byla jen pár let v důchodu a před sebou pouhé měsíce. Odešla tedy ještě před šedesátkou.
Nás všechny zamrazilo, ale o pauze jsme si šeptly, že to snad taková síla nebude - i když se ozvaly hlasy o tom, že ta či ona zná jinou kolegyni, která taky skončila na ozařování nebo operaci.
Je pravda, že pozdější pořad s J.Duškem, který pronesl cosi o tom, že za rakovinu si můžeme sami, mne docela zasáhl a na tohoto herce-filozofa jsem se dost dlouho mračila. Paní doktorka v podcastu se o tomto jeho výroku zmínila a distancovala se od něj, byť musí připustit, že… Že spousta žen s nálezem bulky v prsu, jaká už není nezhoubná, prý přizná dlouhodobý stres. Ostatně v diskuzi pod článkem paní, která s lékařčinými úvahami velice polemizuje, byl svědecky uváděn stres jako velmi drsná cesta k rakovině. Samozřejmě jde i o životosprávu, kojení takové či makové, nekojení, všudypřítomnou chemii a podobně. Celý souhrn faktorů, ovšem k tomu podle mne patří i ono tušení souvislostí s takzvanou ženskou křehkostí a ženskostí jako takovou. Umět si říct o pomoc…
Také já jsem musela leccos zdolat, hlavně v časech, kdy byl manžel poslepován a srůstal. Přesto ve mně byla potřeba vyměnit si kalhoty za sukni nebo šaty a jít někam jenom tak, cítit se hezky, utéct dřině. Dnes se k tomu zkouším vracet, ale protože po světě nejradši tahám bágl na zádech a v ruce jenom semo tamo něco navíc, sportovnější kalhoty a legíny bývají nejpraktičtější volbou, marná sláva. A je mi líto, že v tom takhle lítáme skoro všechny. Tím více ocením babku s fofrklacky a sukni. Většinou velmi slušivě oděnou, někdy i s báglíkem, moderním, malým a hravým.
To se mi už mnohem víc daří pracovat se stresem (bodejť, říkám si hned poctivě, když s mi úderem důchodu může být leccos ukradeného, mám zaručený příjem a nejsem už hlavní živitel). Jenže pořád slouží paměť a moc dobře vím, že jsem si ve stresech, například kvůli cizím penězům, když jsem je hotovostně spravovala, dělala poznámky na lepíky, psala itinerář, uvědomovala si mizerný spánek. Kdo by se taky před důchodem nebál o práci, že. Takže po pochopení, že to přeháním, vždy nastoupil režim, prvky autogenního tréninku, dělání si radosti, klidové večery a absolutní přesměrování myšlenek. Ale abych byla poctivá, pokud jsem psala horory, uměla jsem se na hrdinech krutě vyřádit.
Zároveň se rozhlížím kolem sebe a ano, vídám mnoho žen v každém věku, jak se honí, stresují, chvilku pro sebe si nenajdou. Možná se i výraznějších projevů třeba ženského zevnějšku bojí (a nemám na mysli vyprsené polonahé selébrity). Právě mi vyskočila vzpomínka na decentně upravenou devadesátnici, která seděla převážně doma. Ven vyšla zřídkakdy, protože ve stejném domě hlídkovala majitelka ostrého jazyka, mastné kštice a šatové zástěry. Velmi slyšitelně z okna komentovala, že se tady zase něco nese jak pětka do záložky a mělo by to pochopit, že v tomhle věku se už chlapi neuhánějí. Paní při vyprávění skoro plakala (ale dáma se ovládá) a já jí dobře rozuměla. Ono totiž leccos bylo celé roky i v rukou a hubách žen, které stále existují a dokážou se holedbat právě tím, že na blbosti (třeba kino) neměly čas, protože ony makaly, víme?!
V tom možná bude zakopaná celá smečka psů. Často se potřebujeme doslova přetrhnout, jen aby lidi neřekli. Abychom měly život klidnější aspoň ohledně pomluv, že jsme lemry líné. Abychom jsme my samy byly klidnější, bez pocitu, že jsme proflákaly den. Ale nemějte strach to udělat a nedělat. Pokud by vás někdo právě kvůli tomu pomlouval, sám má másla na hlavě půl kyblíku. Hodně se totiž drezúrujeme my samy, což nám naočkovala rodina, převáženě naše předkyně. Všechny. Cos tady dělala?! Takovou dobu?!
Pokud vás taková vzpomínka píchne, řekněte si nahlas: Nic! Skvělé nic! Mějte se rády a rádi a bude líp, určitě.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-uraz-zenstvi-zeny-se-boji-byt-krehke-rika-lekarka-k-rustu-rakoviny-prsu-282679
https://medium.seznam.cz/diskuze/kristina-kidogo-za-rakovinu-prsu-muze-ubytek-zenskosti-tvrdi-ceska-lekarka-skoda-ze-o-tom-nevedely-nase-babicky-181330
