Článek
Křik, který měl být přiblížením
Když jsme zraněné, často neumíme říct: „Bojím se, že tě ztratím.“ A tak místo toho vyletí slova, která spíš zraňují.
Obviňujeme, útočíme, vyčítáme. Ale v jádru je touha po jediné věci – po blízkosti.
Když na partnera křičíme „Nikdy mě neposloucháš!“, ve skutečnosti možná říkáme: „Bojím se, že nejsem dost důležitý/á. Potřebuji cítit, že ti na mně záleží.“
Když utíkáme do ticha, naše srdce možná šeptá: „Bojím se další bolesti. Potřebuji vědět, že mě dokážeš obejmout i v mé zranitelnosti.“
On slyší výčitku. Možná připomínku vlastního selhání. Možná hlas, kterému se naučil nevěřit.
A tak se stáhne. Mlčí. Zavře dveře. Ale ve skutečnosti v něm taky křičí dítě.
Malá holčička v nás
Naučily jsme se přežít tím, že jsme byly silné. Držely emoce pod kontrolou. Neotravovaly. Zvládaly věci samy.
Ale pod tou silou je často malá holčička, která ve chvíli největší bolesti nedostala náruč. A teď, o roky později, v nás křičí znovu. Jen už zapomněla, jak prosit – a tak křičí tvrdě.
Jenže bolest, která nemá jazyk, se promění ve zbraň.
Dvě zranění proti sobě
V partnerských vztazích se často nestřetávají názory.
Střetávají se zranění.
Tvoje potřeba blízkosti. Jeho potřeba nebýt zpochybněný. Tvoje touha být viděná. Jeho strach ze selhání.
A místo dvou dospělých, kteří se slyší, tam stojí dvě děti. Každé volá o něco jiného. Každé jinak.
A tak se míjíme. Ne proto, že bychom nechtěli být spolu. Ale protože nás nikdo nenaučil, jak být spolu opravdově.
Pravda, kterou jsme nikdy neřekli
Možná se nehádáme kvůli tomu, co kdo udělal nebo řekl. Možná se hádáme, protože jsme se nikdy nenaučili říkat pravdu (to, co opravdu cítíme) beze strachu.
Pravdu typu:
- „Bojím se, že ti nejsem dost.“
- „Miluju tě, ale nevím, jak se přiblížit.“
- „Když mlčíš, zabolí mě to až na kost. Protože už jsem to zažila.“
Tyto věty jsou zranitelné. Ale pravdivé. A právě v té zranitelnosti začíná blízkost. Ne ve výčitkách, ne v mlčení, ne v křiku.
Když se přestáváme bránit, můžeme se konečně potkat
To, co nás spojuje, nejsou bezchybné reakce. Ale ochota podívat se pod povrch.
Přestat bojovat, kdo má pravdu. A začít vidět, kdo má bolest.
Práce s podvědomím – tak, jak s ní pracuji v terapii – pomáhá najít ten vnitřní hlas. Ten, který jsme jako děti ztlumily, aby nás svět přijal. Ale který stále čeká, až ho uslyšíme.
Závěrem
Možná se nehádáte, protože byste se neměli rádi. Možná jste si jen dlouho nemohli říct, co vás doopravdy bolí.
A možná právě v tom tichu, kde končí slova a začíná pravda, je ještě prostor potkat se jinak.
Zastav se na chvíli a zamysli se:
Kdy naposledy jsi řekl/a pravdu (to, co opravdu cítíš) beze strachu?
A kdy jsi naposledy opravdu slyšel/a svého partnera – bez výčitek a obav?
✨ Poděl se o to v komentářích nebo napiš, jak to cítíš – protože komunikace, která vychází z vnitřní pravdy, je začátkem skutečného propojení.
