Článek
Únava, která nemá zjevnou příčinu
Dost možná spíte dobře, jíte zdravě a snažíte se mít rovnováhu. A přesto cítíte napětí, podrážděnost nebo smutek. Často právě po čase stráveném s těmi nejbližšími – partnerem, rodiči, dětmi. Nejde o dramatické hádky. Stačí malá poznámka, výčitka v podtónu nebo mlčení, které bolí víc než slova.
Přemýšlíte, proč se to pořád opakuje. A proč vás to tak vyčerpává.
Nejde (jen) o druhé. Jde o to, co to dělá s námi
Naše blízké vztahy jsou silné právě tím, že v nich máme hlubokou citovou vazbu. Každé gesto, každé slovo má větší váhu. Jenže často reagujeme ne na samotnou situaci, ale na něco mnohem staršího – vnitřní podvědomé vzorce, které jsme si nesli už z dětství.
Například:
- Snaha být hodná holka, i když vás to stojí vlastní klid.
- Obava někoho zklamat, takže raději mlčíte, i když byste potřebovala říct ne.
- Přesvědčení, že musíte všechno zvládnout sama, jinak selháváte.
Tyto vnitřní programy běží tiše na pozadí, ale mají obrovskou sílu. A právě ony jsou tím, co nás (nejen ve vztazích) nejvíc vysiluje.
Podvědomé vzorce: neviditelní spolubydlící
Jako terapeutka často vídám ženy, které přicházejí s jedinou větou: „Jsem pořád unavená. Všechno dělám správně, ale necítím se dobře, necítím se v klidu.“ A postupně se ukáže, že nejde o vnější okolnosti. Ale o vnitřní napětí, které si už ani neuvědomují.
To napětí nevzniká ze dne na den. Vzniká roky. A spočívá právě ve vzorcích jako:
- „Musím být silná, jinak mě ostatní nebudou respektovat.“
- „Nesmím zklamat – musím být ta, na kterou je spoleh.“
- „Ostatní jsou důležitější než já.“
- „Když řeknu, co cítím, budu za hysterku.“
Tyto věty si často vůbec neuvědomujeme. Běží na pozadí, ale řídí naše reakce. A vysilují nás víc než samotná realita
Dá se z toho vystoupit?
Ano – ale ne silou. A ne útěkem. Prvním krokem je uvědomit si, co přesně vás vyčerpává. Ne kdo – ale co uvnitř vás. A to se často ukáže až ve chvíli, kdy se zastavíte a dovolíte si slyšet vlastní vnitřní hlas.
Pomocí metody, kterou ve svých terapiích využívám, jdeme přímo k těmto vzorcům. Ne je analyzovat, ale uvolnit – emočně i podvědomě. A právě tehdy často přichází úleva. Ne proto, že se změní svět kolem vás. Ale protože se změní vaše nastavení vůči světu.
Závěrem
Někdy nás nejvíc vyčerpávají ti, které máme nejradši. Ne proto, že by nám ubližovali, ale proto, že v nich nevědomě znovu a znovu přehráváme vlastní příběhy. Ty, které začaly mnohem dřív. Když je rozpoznáme, získáme zpět to, co je pro naši sílu a klid nejcennější – vnitřní prostor.
Pokud vás tenhle článek oslovil, možná nastal čas přestat hledat odpovědi venku. Někdy stačí udělat jeden krok – dovnitř.
