Článek
Proč se to pořád opakuje?
Proč milujeme právě ty muže, kteří nás nevidí – nebo vidět neumí?
Když ses jako malá naučila čekat…
Možná jsi jako holčička milovala svého tátu.
Chtěla jsi být jeho holčička. Chtěla jsi, aby byl pyšný.
Ale on byl možná unavený. Nebo přísný. Nebo nepřítomný.
A tak ses naučila přizpůsobit.
Uctila jsi jeho ticho.
Přijala, že „takhle to prostě je“.
A hluboko v sobě sis uložila vzorec: Když budu hodná, jednou si mě všimne.
Jenže ten den nepřišel.
A ty jsi dospěla – ale ten vnitřní program jsi si nesla dál.
Až do svých vztahů.
Ve vztahu znovu hraješ stejnou roli
Možná dnes žiješ s mužem, který tě neposlouchá. Který tě přehlíží. Který si nevšimne, že ti není dobře – dokud nevybuchneš nebo se nestáhneš.
Možná přitahuješ muže, kteří sami neví, co cítí.
Muže, kteří v sobě zavřeli city, protože když byli malí, bylo to jediné, co jim pomohlo přežít.
A tak jsi znovu ta holčička, která čeká, až si jí někdo všimne. Jen s tím rozdílem, že dnes už jsi dospělá žena. A začíná ti to být těsné.
Proč muži neumí vidět?
Ne proto, že by tě nemilovali.
Ale protože jim to nikdy nebylo dovoleno cítit.
Většina mužů byla vychována v prostředí, kde se city neřešily.
Kde nebrečet byla základní výbava.
Kde pochvala byla vzácnější než ticho.
Kde se místo empatie dalo přežít jen výkonem, snahou, uzavřením.
A tak dnes často neví, jak tě vidět.
Ne proto, že nechtějí. Ale proto, že nikdy nebyli viděni.
To neznamená, že máš všechno omlouvat. Ale možná to konečně začneš chápat.
Láska, která bolí, není osud. Je to zrcadlo.
Ve vztazích se nám nevrací to, co chceme.
Ale to, co v sobě neseme.
Až pochopíš svůj vlastní vzorec, až uvidíš to malé zraněné dítě v sobě i v něm, můžeš konečně přestat bojovat.
Začneš léčit. Začneš měnit.
Vzkaz pro tebe
Pokud jsi při čtení tohoto článku cítila, že se tě to hluboce týká, pak věz, že v tom nejsi sama.
Tvá bolest má kořeny. A možná už je čas je opravdu vidět – a uzdravit.
Pokud budeš chtít, ráda tě tím provedu.
📩 Podívej se, jak pracuji, a jestli se chceš vydat na tuhle cestu společně.
