Článek
Válka, ve kterou tento spor vyvrcholil, sice začala roku 1998, avšak její novodobé kořeny sahají až k roku 1985. Právě tehdy byl srbský farmář Đorđe Martinović, žijící v obci Gjilan v Kosovu, údajně přepaden dvěma Albánci, kteří mu vrazili do rekta skleněnou lahev na klacku. Takový je alespoň oficiální postoj srbských nacionalistů.
Co se tenkrát stalo?
Vraťme se ale na začátek. Dne 1. května 1985 byl do nemocnice převezen 56letý Đorđe Martinović s vážným zraněním, které bylo způsobeno zasunutím půllitrové skleněné lahve do konečníku. Ta se v něm zlomila a způsobila vnitřní poranění. Martinović tvrdil, že k tomu došlo následkem útoku dvou Albánců, kteří lahev nasadili na klacek a dnem napřed mu ji násilím zasunuli dovnitř. Ošetřující lékaři však měli značné pochybnosti. Zdálo se jim, že si Martinović zranění způsobil spíše sám při sebeuspokojování, kdy na lahev fixovanou na klacku sám nasedl. Sklo ale nevydrželo a poranil se. Podle jugoslávských úřadů tuto variantu Martinović nakonec potvrdil.
Đorđe Martinović
Druhé posouzení
Srbští nacionalisté však tuto verzi nikdy nepřijali. Naopak, z této události začali vytvářet symbol útlaku Srbů. Albánce, kteří jsou převážně muslimové, vykreslovali stejně jako osmanské Turky, kteří své odpůrce rádi napichovali na kůly. Uváděli také, že mají přirozené sklony k homosexualitě, a proto napadli Martinoviće právě tímto způsobem. Postupným tlakem donutili jugoslávskou vládu k přezkoumání případu. To proběhlo na Vojenské lékařské akademii v Bělehradě a podíleli se na něm lékaři ze všech jugoslávských zemí, mimo jiné slovinský patolog Janez Milčinski. Tento tým nakonec prohlásil, že poranění se nemohlo stát sebepoškozením a že Martinoviće skutečně někdo napadl.
Martinović s lahví rekonstruuje přiznání, které byl dle jeho tvrzení donucen udělat
Aby těch posouzení nebylo málo…
Navzdory tomuto posudku pochybnosti přetrvávaly a v roce 1987 došlo k dalšímu přezkoumání. Provedl ho už zmíněný Janez Milčinski a tentokrát dospěl k opačnému závěru. Tvrdil, že posudek týmu byl chybný, a že zranění si Martinović způsobil sám. To pochopitelně rozzuřilo srbské nacionalisty. Navíc to v nich vyvolalo pocit, že jejich práva a bezpečnost jsou druhořadé oproti zbytku jugoslávského obyvatelstva. Už tak napjaté vztahy mezi Srbskem a ostatními jugoslávskými zeměmi se tím ještě více vyhrotily. Případ se stal symbolem údajného „protisrbského spiknutí“ a posílil argumenty, že Srbové jsou v Jugoslávii systematicky utlačováni. Incident umělecky zpracovávali i srbští intelektuálové, kteří o něm skládali básně, psali prózu a kreslili obrazy. Událost považovali za symbol staletého utrpení a útlaku Srbů.
obraz Ukřizování Đorđeho Martinoviće
Smrt hrdiny, nesmrtelnost příběhu
Đorđe Martinović zemřel v roce 2000. Do svého skonu tvrdil, že se útok skutečně stal. Jak se musel cítit, pokud jeho obvinění z přepadení nebyla pravdivá? A ostatně, i pokud byla? Sledoval, jak se Jugoslávie rozpadá, jak umírají jeho soukmenovci, zažil válku v Kosovu. To vše bylo značně podpořeno příběhem, u jehož zrodu stál on sám. Můžeme se jen domýšlet, jaké pocity z toho všeho měl. Příběh o jeho zranění se však stal symbolem, který zde zůstal i po jeho smrti a žije dodnes.
Převzetí ostatků Srbů zabitých v roce 1998
Zdroje:
