Článek
V osmdesátých letech přistoupil tehdejší generální tajemník Sovětského svazu, Michail Sergejevič Gorbačov, k široce známé politice glasnosti, neboli otevřenosti, a perestrojky, neboli přestavbě Sovětského svazu. I přes obvyklou představu, že generální tajemník měl neomezenou moc, musel za prosazení svých reforem tvrdě bojovat. V rámci tohoto boje se v roce 1988 rozhodl, že překoná konzervativní odpor a získá podporu pro celosvazovou proměnu také skrze změny ve výuce. Co ale vedlo k ohromujícímu přiznání vlády, že „dosavadní učebnice jsou plné lží a prezentují historii země v obludně pokřivené podobě"?
Gorbačov s rodinou
Bílá místa a lži
Gorbačov se rozhodl zaměřit na historii jako na první oblast reforem. Do té doby totiž závěrečná zkouška obsahovala celkem 46 otázek, které měly s reálnými fakty máloco společného. Příklady jako „Pochvalte éru Josefa Stalina jako dobu demokracie“, „Popište čistky ve 30. letech jako velké vítězství nad nepřáteli revoluce“ nebo „Vysvětlete, jak se kolektivizace rolnictva stala triumfem socialismu“ jen ilustrují, jak režim v posledních desetiletích přistupoval k výuce o minulosti. Učebnice vycházely z těch „nejlepších“ podkladů – knihy Stručný kurs dějin VKS(b), materiálu schváleného samotným Stalinem. Šlo o finální výběr změn, protože během Stalinova života se střídala jedna oficiální historie za druhou. Tento stranický materiál pak sloužil jako klíčový základ výuky až do 80. let.
Stručný kurs dějin VKS(b)
Nová historie
Přístup k minulosti se zásadně změnil až v roce 1987, kdy Gorbačov otevřeně promluvil o nutnosti zaplnit prázdná místa v historii a uvést fakta na pravou míru. Sovětské noviny byly náhle zahlceny přelomovými články – do té doby přece nebylo možné psát o tom, že tajný pakt Stalina a Hitlera vůbec existoval, natož že se jednalo o „zločinnou chybu“. Stejně tak čistky a násilná kolektivizace nebyly veřejně vykreslovány jako „velké triumfy“, ale tragédie, při kterých zemřely miliony lidí, a střílení hladovějících rolníků Rudou armádou během hladomoru ve 30. letech na Ukrajině bylo veřejnosti odkryto v celé své hrůznosti.
Hladoví ukrajinští rolníci hledají jídlo v období hladomoru 30. let
Tyto změny nemohly uniknout učitelům ani rodičům a vláda se náhle ocitla v paradoxní situaci – nebylo přece možné vyučovat podle starých osnov, když oficiální média již veřejně popírala školní učivo. Došlo tedy k radikální změně. Děti místo závěrečného známkovaného testu vyplnily pouze esej o dvanácti otázkách, která ale nebyla hodnocena. Tyto otázky se týkaly jak aktuálních událostí, tak přímo revize stalinistické historie podle aktuálního tisku. Jinak to ani nešlo. Neexistovaly žádné nové učebnice, veškeré podklady k výuce vycházely jen z novinových článků.
Radost i hanba
Zrušení zkoušek jistě vyvolalo nemalou radost u většiny školáků, celospolečensky ale způsobilo přinejmenším rozporuplné pocity. Podle oficiálního tisku se „pocit úlevy a vděčnosti“ mísil s „pocitem obrovské hanby“. Vládní deník Izvestija se obracel na vyučující s výzvou, že je třeba nejprve vzdělávat sami sebe, a dodal, že „zkouška z dějin se zrušit dá, ale nikdo nemá právo zrušit dějiny samotné, ať jsou jakkoli bolestivé“.
Jak k této otázce skutečně přistupovala společnost jako celek, pochopitelně nevíme. SSSR i přes veškerou svou novou otevřenost stále neoplýval přemírou svobody projevu. Vzhledem k následnému rozpadu impéria si však lze představit, že občané Sovětského svazu pod tíhou odhalené minulosti a také rychlých změn nedokázali dál pod vlajkou Svazu nadále setrvat. Jak ostatně napsal již zmíněný deník Izvestija: „Aby se naše děti, až se stanou prarodiči, nemusely stydět před svými vnoučaty.“
Zdroje:
